Klíč k nejvhodnější charakterizaci tohoto filmu nepředstavují slova dvě, nýbrž jenom jedno. Dostaneme se k němu. A taky si odneseme jedno důležité ponaučení, o kterém taky později. Teď hned si naopak povězme, že ty dvě slova z názvu se dozvíme, ale vlastně zároveň možná taky nedozvíme. Neměli bychom se ani nechat odradit tím, že se hodně řeší smrt. A spolu s ní smrt, pak smrt, a také odpuštění. A k tomu smysl života. Filozofické otázky (podle všeho citovány přímo z knihy Josefa Formánka) přitom nejsou nastolovány příliš údernou formou, jako se tomu děje například u Terence Malicka. Pořád však převládá radost z toho, že sledujeme něco, co jsme v českém filmu patrně ještě neviděli. A jestli, nezanechalo to takový dojem. 

V tomto případě nás zajímá několik příběhů, které se mají postupně navzájem prolínat. To je celkem nešťastné, jelikož se kvůli tomu můžeme v dění na plátně začít trochu ztrácet. Nejlépe to demonstruje postava reverenda v podání Pierra Richarda, který má sny o lidech v nesnázích a posílá jim dobré dopisy. Ve Vánočním příběhu má tahle francouzská legenda pouze cameo, tady se představuje v úloze větší. A na to, že se narodila v roce 1934, v ní působí neuvěřitelně vitálně a energicky. Reverend pracuje v New Yorku a tváří se jako reálná postava, ačkoli stejně jako ostatní může být pouze výtvorem spisovatele v opětovném podání Davida Švehlíka. To jej pochopitelně nevylučuje z toho, aby odletěl na židli s balónky, protože aby „byl blíže Bohu".

 










 

Jenže, prazvláštně se později připlete jak do příběhu Anny (pravděpodobná vycházející hvězda čekého filmu Diana Dulínková), tak do příběhu staršího japonského pána a jeho dcery (která je mladší než on, ale to zřejmě ani nebylo nutné psát), kteří rovněž jakoby byli románovými figurami, pokud se s nimi spisovatel dříve osobně nesetkal, případně pokud mu o nich neřekli jeho známí nebo známí jeho známých. David Švehlík má znovu za manželku Mariku Šoposkou, která je ve Dvou slovech jako klíč pouze kvůli prohloubení spojitosti s Úsměvy smutných mužů, takže prakticky nemá, co by hrála. 

V další lince vidíme, jak se kdesi na severu stará Jana Nagyová (rozhovor) o málo pohyblivého člověka (Daniel Olbrychski). A v jiné se tedy malíř sblíží se sympatickou blondýnkou Annou a jejich aférka vyústí v otěhotnění (její, nikoli jeho, protože on se nejmenuje Alex Hesse), což s sebou nese následky. David Švehlík pak vyrazí do džungle, což de facto nebylo úplně nutné. Tam mu totiž mentawajský šaman povypráví příběh, po kterém se v něm probudí svědomí a posedne jej zlý duch. Klišé se tedy dostávají do popředí, aby poněkud pokazila celkový dojem, ačkoli i s jejich přítomností platí, že Dvě slova jako klíč mají blíže ne vyloženě k artu, ale určitě k festivalům, než k mainstreamovému diváctvu, takže to, že by se z filmu vyklubal sleeper hit, tak jako tomu bylo u Úsměvů smutných mužů, se tentokrát čekat nedá. Obzvláště když některé repliky tahají za uši a některé aranže (nejen sražená srnka) tak docela neodpovídají realitě. 

 










 

Od doby, kdy uvidíme Jaroslava Duška, kterak si to na silnici štráduje po středové čáře mezi projíždějícími auty, se tenhle počin tuplem rozdrolí, ovšem, jak naznačeno, linka s dítětem už předtím místy působí trochu jako z méně zdařilé telenovely, čemuž jako by byly občas uzpůsobené herecké projevy. Ale jinak se vskutku podíváme na různá místa světa. Na jednu stranu hezké, protože exotické lokace českému projektu vždycky sluší, neboť mnohdy pomáhají alespoň částečně vyvážit plytký příběh. Na tu druhou jest cestování vlastně zbytečné. S výjimkou té pouti za smířením přes Indii do Himalájí, které se zúčastní Gen Seto a Yuki Iwasaki. Nicméně rozhodně je sympatické, že se tvůrci v čele s režisérem Danem Svátkem snaží vyprávět spíše obrazem než slovem, což zahrnuje také působivé (lyrické) záběry, nejen na obličeje některých lidí, kteří nepocházejí z České republiky.

Dvě slova jako klíč trochu kostrbatě pracují s časem a k tomu se nevyhnou zbytečným replikám, nicméně mají jednu obrovskou přednost, ještě větší než kameru Jakuba Šimůnka. Konkrétně jde o střihovou skladbu, jejíž optimální vychytanost měl na starosti legendární střihač Alois Fišárek. Kromě několika kratších sekvencí, což je dáno nedotažeností scénáře, se dá tvrdit, že se film pyšní precizním tempem a rytmem, což přínáší vzhledem k obsahu, ač tedy nedotaženému, občas (OBČAS!) prakticky až éterický zážitek. Takový, jaký rozhodně stojí celý za zamyšlení, i v souvislosti s úvodním Konfuciovým citátem o tom, že „Zbabělost je, když víme, co máme dělat a neděláme to.“ Každopádně se snadno může stát, že zamyšlení vyústí v to, že to hlavní ponaučení, jaké si z Dvou slov jako klíč vezmeme, je, že bychom hlavně nikdy neměli propadnout alkoholu! Zatímco slovo, které bude nejlépe charakterizovat tento film, zní: META!!

P. S.: Film jsem měl možnost vidět dvakrát a napodruhé to bylo lepší. 


ROZHOVOR S GENEM SETEM JE K DISPOZICI TADY


FOTO: Bontofilm