Druhý celovečerák v režii
Pro Vivienne Le Coudy byla původním jazykem francouzština. Holger Olsen zase pochází z Dánska. Ona byla s mužem, který se k ní nechoval podle jejích představ, a tak byla ráda, když jednou potkala Olsena. Prodávala kytky, tak si u ní jednu koupil. A záhy si ji odvezl do své odlehlé chajdy v dojezdu od městečka Elk Flats. Zprvu to možná mohlo vypadat, že jim to nemůže vyjít, avšak věc se ve skutečnosti má tak, že by jim jejich lásku mohl kdekdo závidět. Třeba i Jeffriesovi – famílie, co v téhle části světa chce mít ledacos pod palcem, v čemž jí dopomáhá zkorumpovaný starosta Schiller (Danny Huston). Olsen se vyzná v truhlařině (Viggo Mortensen na plátně zřejmě poprvé od Svědka staví stodolu), Vivienne poptá práci v místním saloonu a uspěje. Cesta ke štěstí těchto dvou zamilovaných lidí zdá se býti prošlapanou. Jenže to by se na ní nesměly objevit překážky.
V této podívané se dočkáme několika výstřelů a alespoň té jedné přestřelky, bez které to v každém pořádném westernu prostě nejde. A že Až na konec světa pořádný western je! Dokonce bychom se neměli bát napsat, že je „nejwesternovatější“ ze všech v prvním odstavci uvedených. Nevydává se cestou italských, nýbrž amerických z klasického období, kterým do značné míry vzdává hold (i těmi vícero archetypálními postavami). Navíc se snaží být i historicky přesný, ačkoli to je občas na pováženou (nejen malování zdí). Do svého středu staví soběstačnou hrdinku, která jako malá holka snila o něze a lásce ušlechtilého rytíře (někteří skalní fandové a fanynky trilogie Pán prstenů si možná všimnou, že rytíř má Aragornův meč, což představuje fakticky hezký Easter Egg), ale v dospělosti s ní osud bude mít i poněkud jiné plány.
Akční scény v jakémkoli smyslu jinak nejsou to, co by Vigga Mortensena zajímalo, snad s výjimkou těch občasných násilných výstupů Westona Jeffriese. Neuvidíme střílení kachny v podání Vivienne, stavění stodoly, porod, … Ani žádné bitvy se s Olsenem nezúčastníme a po celou dobu zůstáváme s ní. Víme však, že on přežije, protože koncept je takový, že expozice by za chronologického způsobu vyprávění byla de facto až třetím dějstvím, neboť zcela určující jest v podstatě už první záběr celého filmu, který se v originále jmenuje The Dead Don’t Hurt (Mrtví neublíží / Mrtvé to nebolí). Komornější vyprávění mu sluší, stejně jako fakt, že se vyhýbá jakékoli patetičnosti a melodramatičnosti.
Až na konec světa nabízí příběh z doby, kdy spory nevyhrávala spravedlnost, nýbrž ta silnější či vlivnější strana. Pro odpouštění v těchto končinách obvykle není místo, ale o to je cennější, když se objeví. Lhostejno jestli je produkce italská nebo americká, v rámci tohoto žánru vždycky hraje prostředí a lokace významnou úlohu, jelikož pomáhá dotvářet dobovou atmosféru. Natáčení v Kanadě a v Durangu v Mexiku byla skutečně trefa do černého a jde o jeden z řady důvodů, proč se tenhle film zaryje hluboko do paměti. Dalším důležitým bude třeba ten, že během sledování vyvolá vlastní životní zážitky a přinutí třeba i trochu přehodnotit pohled na ně. To se fakticky často nestává.
FOTO: Aerofilms
