Nové Mexiko není volební heslo pro Mexiko po zvolení prezidenta Andrése Manuela Lópeze Obradora (nikoli Labradora). Nové Mexiko je stát USA, který na jihu sousedí s Mexikem. Tady nevlastní, nýbrž provozuje posilovnu s několika luxusními motivačními nápisy na zdech holčina jménem Lou. Podnik patří jejímu otci, kterého nemusí. Ne proto, že provozuje střelnici, ale jednoduše proto, že je to zločinec, o jehož hranici zákona překračujících skutcích by mohla vyprávět nedaleká průrva. Má ještě druhou dceru, která se jmenuje Beth. Slušná holka, co si budeme povídat. Jenom udělala chybu, jakou si dosud ve své zamilovanosti či spíše naivitě neuvědomuje. Vzala si blbečka, co se jmenuje J. J. Patrně právě on svým počínáním spustí lavinu nehezkých událostí, kterou nepůjde jen tak zastavit. Výrazně do nich promluví nově přicházející Jackie, která míří do Las Vegas na kulturistickou soutěž a do které se Lou na první pohled zakouká. A Jackie proti tomu nic nemá. Právě naopak. A to znamená, že se dočkáme i odvážnějších sexuálních scén.

Prvně Jackie uvidíme v autě, kde není sama, ale s výše jmenovaným chlápkem (ne, nejde o mexického prezidenta!). Později se to Lou dozví a naštve se, protože jí Jackie přece řekla, že ji taky zajímají jenom holky. I Daisy zajímají holky. Vlastně na to, jak je to malé město, je tady těch holek na holky opravdu hodně. Každopádně, párkrát se musíme ptát, jak je to ve skutečnosti s tou láskou mezi Lou a Jackie, které sdílí vlastně jen málo společných zájmů a pohledů na věci okolo. Není to pouze o manipulaci a využívání? Chtěla si Lou při dialogu s Daisy zachránit krk, anebo tuhle dotěrnou holčinu schválně popletla, aby bylo později případně snadnější se jí zbavit? Vztahy tady vlastně po určitou dobu nehrajou pořádně roli, protože druhá strana vás klidně může hodit přes palubu, ať už je to vaše přítelkyně, vaše dcera, vaše ségra, váš otec nebo vaše švagrová.

Tam, kde se mužští režiséři zdráhají přitlačit na pilu, co se zobrazování násilí týče, tam se Rose Glass neváhá odvázat. Ztracená krvavá láska je – pochopitelně na rozdíl od Bláznivé zatracené lásky – jako horečnatý sen, během kterého se muže stát opravdu cokoli, což je někdy až kontraproduktivní, ale rozhodně to neznamená, že by tahle záležitost nestála za zhlédnutí! Režisérka do ní vnesla nekompromisnost Davida Cronenberga, humor bratří Coenů, potažmo Quentina Tarantina, trochu surrealismu Davida Lynche či prvky typické pro film noir. Tenhle mix funguje překvapivě kvalitně, přičemž nutno zdůraznit, že Rose Glass neopisuje, pouze se inspiruje! Nepochybně se vyplatí ji nadále sledovat, jelikož talent jí nechybí a ví, proč dělá to, co dělá.

 










 

Zároveň neřeší nějakou diváckou vstřícnost. K tomu podle Eda Harrise, i v tomto filmu vynikajícího, myslí jinak, než ostatní, má velkou představivost a smysl pro detail, čímž mu připomněla Petera Weira. To je veliká pocta. A nikoli jen ze slušnosti, protože zmíněný herec toho má v roli otce Kristen Stewart hodně, co hrát. Ztracenou krvavou lásku jsem viděl ve stejný den jako Až na konec světa, takže se nabízí napsat, že zatímco tam je Weston Jeffries ve skutečnosti jenom ubožák, co dělá velká ramena, jelikož jeho otec má prostředky všechny zkorumpovat a tím ho chránit, pan Langston tady představuje opravdovou, reálnou hrozbu (což ještě násobí ten účes, jaký shodou okolností nosí i skutečný otec Kristen Stewart), bo právě on jest, slovy Julese Winfielda: „Krutovláda těch zlejch“. Není to ale tak, že by byl vyloženě bezpáteřní a že by se nesnažil chránit svoje potomstvo, třebaže se k němu nechce hlásit.

Všechno se odehrává v závěru 80. let, jelikož v největším městě Německa právě spadla Berlínská zeď. Po vizuální stránce tenhle titul poměrně dost připomíná projekty Nicholase Windinga Refna, především tedy ten s názvem Jen Bůh odpouští. Ovšem co se čistě atmosféry týče, chtělo by se napsat, že jej taková MaXXXine, jež se odehrává ve stejné dekádě, strčí do kapsy, nicméně ono zrovna tohle srovnání není úplně na místě, protože v tomto případě se, jak uvedeno, míchá dohromady více (sub)žánrů, včetně lesbické krimi romance, což skýtá potřebu určité stylizace. Každopádně platí, že v téhle části světa, kde je v posilovně fakticky pomalu až cítit ten smrad z potu, by chtěl přežívat málokdo.

Ví to i Lou, která by odtud proto ráda zmizela, ale možná celou dobu vážně jen čekala na někoho jako je Jackie, která ji díky své vyrýsovanosti jistě dokáže ochránit, poněvadž fyzická síla jí schází – na rozdíl od vychytralosti a znalosti řešení problémů zločinců. Termín „silná ženská hrdinka“ tady lze doopravdy brát hlavně v tom fyzickém slova smyslu. I když, trefnější bude spíše antihrdinka, protože v Zatracené krvavé lásce bychom pohledali postavu, jaké bychom mohli naplno držet palce. Nabízí se Beth, tedy ségra Lou, ale ta je sama ztracená, neboť nevidí, co vidět má. V každém případě, Jena Malone ukázala, že se někdy neříká náhodou, že není malých rolí. Ač Beth nemá mnoho prostoru, rozhodně na ni nezapomeneme ani dlouho po zhlédnutí tohoto vpravdě nevšedního bijáku.

 










 

Nezapomenutelný a nevšední bude i z toho důvodu, že nás zavádí do světa kulturistiky. To se obvykle děje v dokumentech jako Pumping Iron, v hraných filmech pramálo. Tentokrát se navíc jedná o ženskou kulturistiku a ještě k tomu v 80. letech! Jackie si chce všechno poctivě vypracovat, ale když ji Lou upeče do evropských steroidů (není to náhodou Stromba?), nenechá se dlouze přemlouvat a nadužívá je, protože věří, že ji to více přiblíží k jejímu cíli, kterým je vítězství na té soutěži ve Vegas. Fakt, že se kvůli tomu stává mnohem více ženskou verzí Hulka, než kdy byla Tatiana Maslany, pro ni představuje až druhořadou záležitost. Steroidy ji mění v monstrum, takže si celou dobu říkáme a doufáme, že pak při svém momentu na pódiu neztropí žádné faux pax. Bohužel, tyhle naše prosby nebudou vyslyšeny.

Samozřejmě, nemáme jistotu, že si Jackie jako malá hrála s panenkami, ale to vlastně není ani důležité. Mnohem důležitější je fakt, že si prostě jde za svým, což je v jejím případě účast na té kulturistické soutěži. Klidně kvůli tomu opustí přítelkyni a vystaví se riziku, že se znásobí podezření policajtů, že má prsty v těch nepříjemných událostech. Dodnes nejslavnější kulturista všech dob, tedy Arnold Schwarzenegger, si taky šel za svým, když chtěl vyhrát. Podstatný rozdíl spočívá akorát v tom, že denně makal v posilovně a steroidy bral v zanedbatelném měřítku. Jackie je zkrátka komplikovaná postava, od které dá ruce pryč i její matka, a která si věci ještě víc komplikuje tím, že se řídí emocemi. S tím souvisí, když šla řeč o těch nejistotách, že vlastně průkazně nevíme, jestli Beth skutečně zmlátil ten, o kterém si všichni myslí, že to udělal.

Zatracená krvavá láska je film, který měl našlápnuto stát se v určitém smyslu dramatem až shakespearovských rozměrů, nicméně k tomu mu přece jen něco chybí, jakkoli taky ukazuej třeba to, že láska může být přelétavá i nebezpečná. Rose Glass skvěle využívá postavy, které stvořila, včetně té kočky. Ze všech zúčastněných se jí podařilo dostat vynikající herecké výkony, což s takovými nevšedními postavami muselo jít samo. Katy O’Brien má hezkou tvář, čímž se kompenzuje to, že dívat se na takhle osvalenou holku nemusí každý kvitovat. A za sebe musím napsat, že se mně líbí směr nezávislých, nekonvenčních počinů, jakým se Kristen Stewart ve většinové míře vydala po sérii Twilight. Zatracená krvavá láska představuje v její kariéře další pozoruhodný korálek do této řady. Tentokrát natolik pozoruhodný, že to nakonec vyšlo … Inu, skoro na výbornou.

FOTO: Aerofilms