Rozhovor: Jan Vejnar … část DRUHÁ

 

 

FDb: Za první víkend vidělo váš film Přišla v noci 4 000 lidí. Jak seš s tímhle číslem spokojený?
Jan Vejnar: Já to nemám, s čím měřit. Takže nevím, po kterých číslech mám být spokojený a po kterých ne. Jenom vím, že ten film by skoro celý zaplacený ještě předtím, než šel do kin. Takže jsme neměli úzkost z toho, že bychom museli sedět u internetu, refreshovat prohlížeče a doufat, že se tam objeví nějaká vysoká čísla. Spíše jsme doufali, že to uvidí co největší počet diváků zkrátka proto, aby se zhodnotila práce lidí, co na tom filmu pracovali. Řekl bych, že se to šířilo pozvolně, že jeden o tom filmu řekl druhému a že je to film na delší běh, protože ta čísla pozvolně narůstala. Do toho přicházelo hodně jiných premiér a do toho jsme neměli v multiplexech úplně ideální sloty. Očekávání to sice úplně nedosáhlo, ale zároveň to nebyl ani průšvih.

Tenhle typ filmu pak rozhodně může být hodně vidět na Netflixu a dalších streamovacích platformách …
Taky mně víc lidí říkalo, že ten film může zazářit na VOD a v televizi.

Říkali jste, že jste hodně věcí, které vám Simona Peková vyprávěla, zakomponovali do její postavy. Mimochodem, ona byla kdysi s filmem Postel na festivalu v Cannes. Vyprávěla vám o tom někdy?
Vyprávěla. Neptal jsem si jí, jak to zažívala den po dni, ale samozřejmě to tehdy byla událost. 

Jiří Rendl a Annette Nesvadbová hrají postavy, které se jmenují Jirka a Aneta. To není úplně náhoda, ne?
My jsme si je tam psali asi proto, že jsme přemýšleli, jak ty postavy pojmenovat, aby to znělo autenticky. Tak jsme je pojmenovali po nich a zvykli si na to. Simona v jisté fázi pak taky řekla, že už je nechce přejmenovat.

Je pravda, že se občas stává, že i známá herečka hraje postavu se jménem, které se k ní vůbec nehodí. A u vás to takhle ani nejde posunout dál, co se týče autenticity, když se postavy jmenují stejně jako ti, kdož je hrají …
My jsme to možná i podvědomě cítili, že takhle to bude maximální civil a bude to pasovat.

 

 

Ve filmu zazní dvě písničky. Jedna je od Jima Čerta, druhá je italská Amore Impossibile. Během závěrečných titulků se změní v momentě, kdy se objeví titulek „Zvuk“. Tak jsem si vzpomněl na Pulp Fiction, kde se během úvodních titulků mění hudba z Misirlou na Jungle Boogie u titulku „Hudba“, který vy ale nemáte. Byla to inspirace?
To je velmi dobrá otázka a dobrý postřeh. Řešili jsme to ve zvukové postprodukci a hledali jsme místo, kde to napojit. Přišlo nám vtipné, že se to mění u zvuku. Míša Patríková to vycítila jako moment, kdy by se to dalo střihnout. A zároveň to byla chvíle, kdy končila sloka, takže se to takhle přirozeně napojilo.

Jak náročný byl výběr těch dvou písniček?
Přemýšleli jsme, co si bude Valerie pouštět, a měli jsme tam i písničku Non, je ne regrette rien od Edith Piaf, která je i v Inception. Pak jsme zjistili, že by bylo složité vyřizování práv. Tak jsme prohledávali hudební banku a Kuba Vansa našel obskurní italské disco. To se hodilo, když ve filmu Valerie mluví o Itálii a vztahuje se to k jejím vzpomínkám, když jezdila na ty zájezdy. A zároveň mi to trochu připomnělo film Rimini, který mám hodně rád a chtěl jsem tam nějaký jeho závan. (smích) A písničku Jima Čerta jsme tam dali i proto, že se to nějakým způsobem točí kolem toho disentu a jedna z postav o něm mluví. Ta písnička je trochu urvaná ze řetězu a připomíná určitou sortu lidí, kteří pak ovládnou ten byt. Tak nám přišlo, že by se tam hodila.

Kolik bylo nakonec natáčecích dnů a kolik měl jeden natáčecí den hodin?
Natáčecích dnů bylo sedmnáct a myslím, že to byly dvanáctky, někdy třináctky. Někdy se ale stalo, že jsme začali v sedm a končili v jedenáct večer.

Četl jsi recenze na Přišla v noci?
Většinu jsem četl.

Ve většině se řešil ten závěr. Říkali jste, že jste v jeden moment přemýšleli, že by tam matku někdo sejmul …
Nás se na to spíše někdo ptal, jestli nás to napadlo.Tak jsme řešili, jak schováme mrtvolu … Šlo to směrem, který nás vlastně moc nezajímal. Tak jsme to odsouvali dál a dál a dál. A najednou se ti lidi probudí na chatě a zjistí, že jsou v háji. A v tom závěru jsme řešili, jestli spadne ze skály, o čemž jsme měli pocit, že to nikoho neuspokojí a že to není moment, ke kterému ten film celou dobu směřuje. Takže jako nejlogičtější konec se nabízelo, že to celé začne znova od začátku, protože tak vztahy fungují, že se resetují a začnou nabíhat zpátky až do nesnesitelné chvíle. Ale to není moc divácké. Nakonec nám přišel dobrý okamžik, kdy by měli být spokojení, že Valerie zmizí, ale zároveň cítí určitou obavu a ten okamžik si moc neužijí. Takže ti lidé nedokážou být spolu, ale ani bez sebe. To nám přišlo jako dobrý moment s epilogem, který se týká samotného bytu.

Mě napadlo, že by bylo dobré, kdyby ten film končil pandemií. Valerie by neměla kam jít a musela by s mladými zůstat v bytě …
Jo, je to jeden z možných závěrů.

Takže jste ani nepřemýšleli, že byste se při práci na scénáři poradili s nějakým zkušeným dramaturgem?
Sice jsme řešili konec, ale nikdo jsme neměli pocit, že s tím máme problém. Věděli jsme, co od toho konce chceme. Druhá věc je, jestli to z toho leze. Pro spoustu lidí asi ne. Konzultovali jsme to v rámci naší malé skupiny. Bavilo nás to, že filmy občas uhnou úplně jinam, ale zároveň jsme nechtěli definitivní konec. Mám rád, když ve filmech zůstává tajemství. S tím, že si na něj umíme odpovědět.

Alespoň jste si všechno mohli udělat podle sebe, což hollywoodští režiséři často nemůžou. Kolikrát i střih probíhá bez jejich účasti …
Taky jsem nad tím přemýšlel. Pak k tomu projektu musíš přistupovat jako k reklamě na zakázku, ale to málokdy znamená, že do toho dáš srdce. A když se do toho pustíš s nadšením, a pak ti to někdo překope, tak to toho režiséra může hodně rozmrzet.

 

 

Kdo přišel s tím nápadem s knihou pobaltských anekdot?
To vlastně nevím. Oba nás to bavilo. Možná, že jsem já přišel s tím, že by Jirka mohl být překladatel. A vytáhnul jsem příběh mojí kamarádky, která je překladatelka a překládá finskou humoristickou prózu. Tak nám přišlo dobré, že by i Jirka byl překladatel a mohl tím pádem pracovat z domova, ale překládal by něco obskurního, do čeho by bylo snadné rýt. A současně jsme se s Tomášem bavili facebookovou skupinou Latvian Jokes, které podle mě nejsou autentické, ale jsou to jenom podivné stereotypy o pobaltských zemích. To nám přišlo dobré. Tak jsem oslovil svého litevského kamaráda, který pak napsal čtyři stránky fiktivního vědeckého textu o humoru v pobaltských státech během sovětské okupace. To proto, aby kdybychom točili detail té otevřené knížky a někdo to četl, tak aby to nebyl nesmysl. Nakonec nemáme zabranou tu dvoustránku, ale obálku té knihy.

Když Valerie od mladých po hodině filmu na chvíli odejde, připadalo mně, že jsou z toho vlastně zklamaní, i když to s ní bylo hrozné. Ale takhle se vlastně vrátili do svého nudného stereotypu. Valerie je vlastně zároveň taková pokřivená femme fatale …
Jo, jo. Dokonce nám naše kamarádka Alžběta Šáchová, která dělala titulky a pracuje i na Festivalu otrlého diváka, říkala, že ta matka je trochu jako protagonistka ze Sunset Boulevardu. Je trochu stárnoucí femme fatale, trochu Nosferatu. Ve chvíli, kdy ona odejde, jsme chtěli, aby tam pořád zůstal ten její otisk, že se něco změnilo.

Zároveň mě napadlo, že na jednu stranu její chování může být spíše zvolenou ochranou před světem, ale na druhou může být prostě bipolární …
Jo, nikde to tam není explicitně řečeno, ale takhle jsme si tu postavu definovali.

Taky existuje varianta, že ji posedli mimozemšťani, což je možné, jak víme z Invaze zlodějů/lupičů těl nebo z Fakulty …
Nějaký divák měl při sledování toho filmu intenzivní pocit, že se stane něco nadpřirozeného. Já jsem měl chvílemi sám takové tendence. Jinak lidi často zmiňovali, že ta matka je upír, s čímž jsme i trochu pracovali. I jsme uvažovali, aby plakát připomínal film Nosferatu. A myslím, že mimozemšťany někdo taky zmínil. Párkrát jsem byl těmi diváckými interpretacemi sám překvapený, protože mě ty souvislosti vůbec nenapadly.

Díky tomu, za jakých podmínek jste se rozhodli Přišla v noci natočit, sis vyzkoušel i produkční a producentské záležitosti, včetně hledání hereckých termínů a dělání smluv. U nás vlastně není neobvyklé, že je režisér zároveň scenárista a zároveň producent. Přemýšlel jsi i do budoucna, že by sis zachoval tyhle tři profese?
Jo, ale stejně bych potřeboval někoho, kdo bude dělat vyloženě produkční část. Cítím, že je tam možnost stát se koproducentem. Ve smyslu, že odložíš svůj honorář, oslovíš klíčové lidi a klíčová studia, se kterými to předdomluvíš. Ale na různé fondy je dobré mít někoho, kdo se tím zabývá na full-time. Zajišťování natáčení ve finále nechceš řešit. Ale u takhle malých filmů je lepší rovnou vzít telefon a někomu zavolat.

Plánuješ znova natáčet film za podobných guerillových podmínek?
My chceme. Už máme další nápad. Ale tím, co od toho čekáme, máme pocit, že se to tentokrát vyhrotí mnohem víc. (smích) V něčem to má s Přišla v noci styčné body, ale chceme jít do většího extrému. Tak uvidíme, kam nás to dovede.

A znova se bude točit u tebe doma nebo u Tomášovy ségry Evy, která si vás z toho produkčního hlediska chválila za to, že si spoustu věcí obstaráte sami?
Ne, ten další projekt bude víc v exteriérech.

TŘETÍ ČÁST ROZHOVORU JE K DISPOZICI TADY
ČTVRTÁ ČÁST ROZHOVORU JE K DISPOZICI TADY
PRVNÍ ČÁST ROZHOVORU JE K DISPOZI TADY

FOTO: Archiv Jana Vejnara, Artcam