Rozhovor: Jan Vejnar … část PRVNÍ

 

 

FDb: S filmem Přišla v noci jste se v listopadu 2023 podívali na Arras Film Festival do Francie. Jak tam váš film přijali?
Jan Vejnar: Řekl bych, že stejně jako tady. Smáli se, ale víc šli po té dramatické stránce. Podobnou zkušenost jsem tam měl předtím s Figurantem, který jsem považoval za temnou grotesku, ale oni ho vnímali víc jako thriller. S uměleckou ředitelkou festivalu jsem se bavil o tom, že je to vlastně hodně upovídaný film, takže si nejsem jistý, na kolik festivalů se s ním dostaneme, když lidi musí číst titulky. A ona říkala: „Jsme ve Francii. My jsme zvyklí číst titulky.“ Jinak tam diváci šli po tom základním příbuzenském konfliktu. Protože první, co nám ta umělecká ředitelka řekla, když jsme se potkali, bylo: „Já mám příšernou tchyni.“ (smích) A hodně řešili tu žánrovou perspektivu s tou lehkou hororovou stylizací, což jim asi přišlo svěží v rámci kombinace toho tématu, o kterém to je.

Řešilo se taky možné uvedení filmu Přišla v noci v Austrálii, přestože tam není ani jedna scéna s klokanem … 
To je pravda. (smích) Nejsem si jistý, jestli nějakou nebudeme muset dotočit. Ale někdo z nás tam s filmem taky pojede. Když jsme dva režiséři, tak chápou, že nás musí pozvat oba. A když nás zvali na projekce po České republice, tak jsme se střídali s herci, protože nebylo v našich kapacitách všechno obsáhnout, protože Tomáš na podzim hodně točil a já jsem měl tehdy před sebou taky natáčení, takže bylo těžké to časově skloubit, i když jsme chtěli.

Zmiňuješ spolurežiséra Tomáše Pavlíčka, se kterým jste se potkali tak, že jste psali scénář k udílení Cen české filmové kritiky …
My jsme se vlastně potkali už předtím, protože jsme dělali seriál Terapie sdílením pro MALL.TV. To bylo buď ve stejném roce, jako ty Ceny kritiky, nebo rok předtím. Když jsme psali ten scénář, pro který nás oslovila Iva Přivřelová z výboru Cen kritiky, tak jsme se bavili i o jiných filmech a ty Ceny kritiky jsme vlastně psali ve zbylém čase.

Scénář k udílení Cen kritiky jste psali dva roky po sobě. Jak vůbec vypadá scénář k takovému pořadu?
Já vlastně nevím. Proto jsme to psali jako film. (smích) Měli jsme vzorový mustr, kde strukturu udávají ty jednotlivé kategorie a k tomu se vybírají tematické vsuvky, jako bylo třeba minulý rok výročí barrandovských studií. Pak tam jsou ještě videopříspěvky, které mají svoje pevně dané místo. Ale něco jsme dramaturgicky přesouvali a potřebovali jsme to provázat moderátorským hlasem, takže jsme se tam snažili přijít s více či méně povedenými vtípky, které to celé spojí.

Kromě psaní scénáře jste točili i reportáž o tom, jak Jirka Flígl, ředitel kina Aero, bydlí přímo v kině Aero …
Jo, to byl ten impuls, kdy jsme si řekli, že nás to baví a že bychom mohli natočit něco dalšího.

Tohle všechno muselo být hotové do určitého termínu. Vyhovuje ti víc, když máš nějaký deadline a musíš pracovat pod tlakem, anebo seš radši, když máš čas si všechno rozmyslet?
Rozhodně mi vyhovuje víc, když mám čas si všechno rozmyslet, ale to se poslední dobou neděje. (smích) Ale práce pod tlakem občas pomůže vykřesat to nejlepší. Myslím, že je ideální mít projekty obou druhů. Jak ty, které připravuješ déle a můžeš si s nimi pohrát, tak ty, které unesou to, že vznikají více spontánně, takže nemusí být hluboce rešeršované, ale jsou o dialogové hře nebo poloviční improvizaci. Ten výstup je pak rychlejší a máš dobrý pocit z toho, že alespoň jednou za rok něco dokončíš, a ne že pět let chystáš scénář, který se možná ani nenatočí.

Když se bavíme o kině Aero, ty jsi pro něj dělal znělky. V jedné jsou odkazy třeba na Blade Runnera, Mechanický pomeranč, Půlnočního kovboje, ... Díky Maje Hamplové se do nich podařilo dostat třeba Janu Plodkovou a Kláru Melíškovou ... Jak dlouho trvalo tuhle znělku natočit? Když pomineme fakt, že jsi to pojal zase jako film a chtěl jsi všechno natáčet z víc úhlů, jako když se točí film, a neuvědomil sis, že to bude minutová znělka …
Vlastně veškeré obsazení je díky Maje Hamplové. Ale když už jsme byli na té lokaci, tak jsem si to chtěl všechno poctivě nasbírat. Věděli jsme, že pravděpodobně tam bude vždycky jeden záběr, ale když už jsme před tou kamerou nějaké „production value“ měli, čímž myslím herečku, jedno světlo a kostým, případně dobrou atmosféru, tak se chce člověk pojistit a zkusit si i jiné věci, aby si pak ve střižně neříkal, že to měl zabrat ještě odjinud. Ale to natáčení trvalo tak dvakrát čtyři hodiny. Točilo se v noci a všichni měli hodně omezený čas. Takže bylo nutné si předem udělat větší přípravu, aby se to stihlo v omezeném čase nasázet. Zásluhu na tom má i kameraman Šimon Dvořáček, který je velmi adaptabilní.

Pak je tam ještě znělka s Godzillou. Ta se natočila díky miniaturám a modelu Žižkova …
Ta už je deset let stará. A musel se připravit model Žižkova, který se dělal asi tři týdny a shořel za tři minuty. (smích)

Nicméně, na konci té znělky se nesmyslně objevuje titulek „brakuvzdorné kino“, protože původní Godzilla od Ishira Hondy vznikla v roce 1954 jako reakce na jaderné zbrojení během studené války …
Jsem rád, že to říkáš. Svým studentům jsem tu znělku pouštěl, když jsem jim vyprávěl o reklamě. Říkal jsem, že jsem za tu práci strašně rád, ale že dodnes nemůžu přenést přes srdce ten slogan, o kterém i Jirka Flígl říkal, že ho nemohl přenést přes srdce. I proto chtěl udělat novou znělku. Kromě toho, že tahle původní se tam hrála dlouho. S tím konceptem a s tím sloganem přišla agentura. Mně se ten koncept hodně líbil, nelíbil se mi slogan, protože ani pro mě Godzilla není brak. Ale oni si to prostě nenechali vymluvit.

 

 

Måns Mårlind a Björn Stein, kteří režírovali například film Underworld: Probuzení, to mají tak, že jeden má na starosti herce a druhý technickou stránku. Vy s Tomášem Pavlíkem jste to takhle na Přišla v noci neměli. Ale kdo říkal „Stop“ a kdo „Akce“?
Na střídačku. Je zázrak, že to nikdo z nás nestopnul později nebo dříve, než ten druhý. Mě docela baví, a myslím, že Tomáše taky, nechat herce hrát i potom, co skončí text. Oni nevědí, co mají dělat, tak ještě v té situaci něco zkusí. Většinou jsme se na sebe pak podívali a kývli jsme, že už to utneme. V tomhle žádný chaos nenastal.

Ty jsi studoval FAMO v Písku, Tomáš Pavlíček má FAMU v Praze. Vždycky se říkalo, že ty školy jsou rivalské a že nikdy spolupracovat nebudou. Vy jste na Přišla v noci ukázali, že spolupráce možná je. Ale fakt tam nenastal moment, kdy byste se kvůli něčemu na place pohádali?
Ne. Rozhodně ne kvůli tomu, že by jeden měl jednu školu a druhý tu druhou. Už ta zkušenost během psaní scénáře, kdy se musely rozhodnout ty lepší nápady nebo kdy jeden přepsal scénu po druhém a ukázalo se, že je to tak lepší, potvrdila to, že se snad nebudeme tlouct u každé druhé scény. Občas se na place stalo, že Tomáš měl pocit, že by to herci měli hrát rychleji a já jsem naopak byl pro to, aby zpomalili. Nebo naopak. V tu chvíli jsme si vyšli vstříc a natočili jsme různé variace té scény, protože jsme oba věděli, že to budeme balancovat ve střižně. Někdy jsem chtěl víc točit detaily a atmosferičtější momenty, zatímco Tomáš už chtěl točit dál. Spíše šlo o takové krátké diskuze. Zároveň jsme věděli, že je to takový žánrový hybrid, takže je potřeba toho natočit spíše víc, a pak to právě balancovat ve střižně. V té fungoval jako dobrý moderátor střihač Kuba Vansa. Většinou to bylo tak, že když jakýkoli dva z nás tří měli pocit, že takhle to funguje, tak jsme svěřili důvěru většině. (úsměv) A myslím, že se nikdy nestalo, že bychom si řekli: „Pojďme se k tomu vrátit, mně to tam chybí.“

Spolužák z písecké školy Matěj Pichler, který na Přišla v noci taky pracoval, říkal: „Honza vůbec neřeší kameru, řeší si jenom herce.“ Má pravdu?
(smích) To vůbec nevím, kde vzal. Z nás dvou s Tomášem ta kamera byla asi víc důležitá pro mě, protože s sebou nesla nějaké žánrové záběrování. Tomáš je víc rozehraný v režii herců, ale ve finále jsme vlastně oba dělali obojí. Tomáš třeba přišel s tím, že by chtěl jinou velikost záběru, já jsem si zase říkal, že bych chtěl upravit hereckou akci. Za běhu jsme si pak, vlastně nejdříve podvědomě, vypěstovali takovou metodu. Už když jsme psali scénář, tak jsme si rozdělili obrazy, které jsme si pak vyměnili a přepisovali, aby scénář působil jednotně, až se objevila řada obrazů, u kterých jsme nevěděli, kdo je původně napsal. Zůstaly ale i obrazy, u kterých jsme víc věděli, čí je to scéna a kdo si do toho víc něco promítá. Ten pak tu scénu většinou stavěl první a nazkoušel ji s herci. Ten druhý naopak víc řešil, jak to bude nasnímané. A když se to nazkoušelo, tak ten druhý, kdo tu scénu nepsal, upravil hereckou akci, protože od toho měl větší odstup. Takhle jsme se navzájem korigovali. Byla to vlastně taková dramaturgie za běhu.

Každý film jsou vlastně tři filmy v jednom. První film je scénář, druhý je plac a třetí střižna. Která z těch fází tě baví nejvíc?
Třeba v listopadu, když jsem měl před natáčením minisérie, jsem se už vlastně strašně těšil do střižny, že bude klid. Ale zároveň jsem věděl, že ve střižně budu cítit, že se mi stýská po natáčení. (smích) Baví mě psát, baví mě točit, baví mě stříhat. Ve střižně to jde z fáze rozpaků, že to nefunguje, do fáze nadšení, že to vlastně možná funguje. Takže mě vlastně baví všechny fáze stejně. V případě Přišla v noci byly před natáčením dvě verze scénáře a třetí vznikla za běhu, kdy jsme ještě přepisovali a škrtali. Takže když se říkáš, že druhý film je natáčení a třetí střižna, tak tady to platilo hodně intenzivně. Ve střižně jsme pak i docela dost materiálu vyhodili.

Tomáš Pavlíček říkal, že se třeba stalo, že jste začali psát nějakou scénu jako takový volnější gag, ale nakonec se proměnila v závažnou situaci. Vybavíš si, co to bylo za scénu?
Byla to třeba scéna, kde Simona vypráví historku, během čehož si tam s Anetou dávají víno a propíjejí se tím odpolednem a večerem. A z líčení toho příběhu se najednou stane taková melancholická chvíle, kdy říká, že kdyby neměla syna, tak by asi žila jinak. Takže se to takhle přelije, aby si v další scéně chtěla kolektivně zazpívat.
S Tomášem jsme si před natáčením připravili takový shortlist věcí, které jsme do filmu chtěli dostat, protože jsme si řekli, že ve filmech vlastně moc nejsou. Jsou to takové nefilmové momenty, které jsou ale velmi realistické. Šlo třeba o věci typu „někdo mluví na někoho přes dveře záchodu.“ Nebo jsme tam měli „někdo vypráví strašně dlouho příběh, který skončí bez pointy.“ (smích) Vypráví ho postava, která má trochu chaotické myšlení a skáče od jednoho ke druhému. Navíc už je trochu opilá. Přitom Aneta bere důvěřivě každé její slovo.

Jednu roli jste obsadili až po začátku natáčení …
To byl Vladimír Kratina. Strašně dlouho jsme nevěděli, kdo tu postavu má hrát. Měli jsme pocit, že herců na ni je strašně málo. Varianta byla i chlápek, který si k nám s Tomášem přisednul v hospodě a začal nám něco vyprávět. Nebyl herec, ale Tomáš říkal, že bychom ho mohli obsadit, že to je přesně on. Říkal jsem: „A kde máš tu jistotu, že nám to ten člověk vezme?“ Pak nás napadnul Jiří Lábus, kterému se to líbilo, jenže by to bylo o měsíc později, než jsme končili natáčení, takže bychom scény s Kocourem museli odložit na leden, což by znamenalo dostat všechny zpátky. Takže i když jsme si říkali, že by to bylo fajn, jsme dali přednost Kratinovi, který nám ve finále přišel, že více splývá s tou postavou.

Ve filmu je scéna z parku, ve které říká Michal Kern: „Komu vykáš?“. Ty lidi v zadním plánu ale vůbec nevěděli, že tam točíte, ne? Nebyli to známí, ze kterých jste udělali komparzisty?
Přišli jsme tam s takovou naší suitou, kde byli naši známí nebo třeba i kameramanova žena, která tam na něj řve, že mu rozkope ksicht. A na tříkolce tam okolo jezdí jeho děti. Je tam i moje žena a část štábu. Vlastně všichni lidi, co tam jsou před kamerou, jsou od nás ze štábu. Protože když jsme tam přišli a začali to zkoušet, tak lidi, co tam byli před námi, radši odešli. (smích) Takže v záběru vlastně není nikdo, kdo by do té scény nepatřil.

Záběry z parku nebo z metra filmu určitě pomáhají, když nejsme celou dobu jenom zalezlí v jednom bytě. Zároveň se říká, že Přišla v noci je malý film, ale máte tam vítěze Českého lva Michala Kerna, herečku nominovanou na Českého lva, což je Judit Pecháček, a máte tam Viktora Prášila, což je zvukař nominovaný na Oscara, který taky chodil na píseckou FAMO. Co bys řekl takhle s odstupem víc než deseti roků, že ti ta škola dala?
Bez ní bych se k tomu asi těžko dostal. Nedá se odmazat a říct, že bych se k filmu stejně oklikou dostal. Myslím, že mi dala hodně kontakty. Někdy přímo díky škole, někdy nepřímo od dalších lidí, co tam studovali. Tohle byl velký přínos. A ta škola má doteď výborný kredit. Dost etablovaných producentů mně říká, že z Písku chodí hodně dobří produkční. A ta kolektivní atmosféra, ve které tam tvoříš, je v něčem možná ještě silnější, než na FAMU, protože minimálně první dva roky s těmi lidmi trávíš veškerý čas.

Jak velký vliv bys řekl, že měl obecně na tvoji tvorbu Karel Čabrádek, který v Písku tehdy taky učil?
Tak vliv na moji tvorbu měl. Napsal scénář k Čapkovým kapsám, co jsem pak režíroval.

 

 

Ktěm se ještě dostaneme. Ale jak už jsme zmínili, v Přišla v noci má cameo několik známých herců. Judit Pecháček, Vladimír Kratina, Vasil Fridrich, Stanislava Jachnická … Mimochodem, seš fanda seriálu Přátelé?
Jsem, ale úplně čerstvý. Ten seriál jsem nikdy neviděl, až do roku 2020, kdy jsem na něj začal koukat. Vždycky jsem viděl jenom kousek, a pak jsem to přepnul na Hvězdnou bránu nebo A-Team, což mě v té době víc zajímalo. A zpětně mám pocit, že si nejsem jistý, jestli bych Přátelé dříve docenil tak, jak je doceňuju dneska.

Cameo Judit Pecháček je ve vašem filmu nezapomenutelné. A myslím, že kdyby hrála přesně takhle Anetu, že by to rozhodně nebylo tak, že bychom se při společných scénách koukali jenom na Simonu Pekovou. Určitě by to byl zajímavý herecký souboj. A ta postava, co hraje Judit, by skoro zasloužila samostatný spin-off …
(smích) Je to taková zábavná, roztržitá postava. Původně jsem s ní myslel na Mariku Šoposkou, o které si myslím, že má komediální potenciál, ale nevyšlo to časově. Pak Tomáš zmínil jako jednu z možností Judit, což nám přišlo vtipné jednak z toho důvodu, že hrála ve dvojici s Honzou Strejcovským v Chatě na prodej, takže se ty filmy teoreticky odehrávají ve stejném vesmíru. (smích) Ale zároveň mně přišlo vtipné, že si Judit nikdo nespojuje s komediálními rolemi. Většinou má takové tajemné, dramatické role.

Přitom ta její postava v Přišla v noci nemá ani jméno …
Ve filmu ne, ale ve scénáři měli jména. Byl tam Robert a myslím, že Martina. Pak jsem se ptal Tomáše, jestli ty postavy měly jméno v Chatě na prodej, takže jsme to nechali bez jmen. Možná to jsou ty samé postavy a možná ne.

Víš, jestli obsadil Tomáš teď Judit i do svého chystaného filmu Můry? Přeci jen někteří režiséři mají herce nebo herečky, kteří je doprovází de facto celou kariéru …
To si nejsem jistý. Ani si nejsem jistý, jestli to Tomáš má tak, že by chtěl opakovaně obsadit jednoho herce nebo herečku. I tím, že dělá seriály pro Voyo, těch herců pozná mnohem, mnohem víc.

Byl jsi u prvního setkání Annette Nesvadbové a Simony Pekové?
To je dobrá otázka. Nejsem si jistý, jestli se nepotkali už někdy předtím, ale myslím, že asi ne. Takže asi jo, protože to bylo zkoušení v Brně.

Nakolik bys řekl, že Simona Peková v tom filmu hraje sebe?
Ne, že by hrála sebe, ale sebe do té role přirozeně propisuje. To ale platí u všech postav a u všech herců. I jsme to po nich chtěli, aby se do toho obuli co nejvíc civilně. A když se do toho obují civilně, tak to musí trochu prožít. A když to prožívají, tak se do toho dostávají jejich přirozené reakce. Jirka Rendl sám říká, že by asi byl agresivnější a méně pasivní. Kdo ví, jak by reagovala Annette. A Simona je velmi schopná psychologicky zhodnotit profil té postavy a díky tomu ho ještě víc podpořit.

Stalo se někdy, že by Simona spontánně během jetí přidala nějakou svoji vlastní repliku?
Třeba obě ty písničky, co tam zpívá, jsou její. Občas si vsunula větu navíc, což jsme hojně nechávali ve finálním sestřihu. A třeba scéna hádky, kdy jsme s Anetou v pokoji a Jirka se s matkou hádá za dveřmi, je celá improvizovaná. Měl jsem ji popsanou na půl stránky, ale říkali jsme, že ta scéna musí trvat třeba dvě minuty. Takže to byla čistá improvizace.

Dovedu si přestavit, že za vámi Simona Peková pořád chodila s nějakými otázkami ohledně svojí postavy …
Neřekl bych, že pořád. Hodně jsme si toho řekli předem. Hodně nám nabízela, a taky si ujasňovala a reflektovala, jak to v tu chvíli cítila. Takhle jsme to konzultovali. 

Ve scéně, kdy je matka ve vaně a Aneta se jde sprchovat, chtěla mít Simona Peková egyptskou masku. Proč se vám to nelíbilo? Do filmu by to docela přesně zapadlo …
Na jednu stranu bylo dobré, že je to už mimo všechno a do hororového pojetí to zapadá, jenomže jsme potřebovali, aby to bylo furt na hraně. Že se vlastně nic neděje, ale už je to znepokojivé, což by si postavy měly uvědomovat se zpožděním. Ve chvíli, kdyby tam Annette vešla a Simona by měla tu zlatou masku, tak už je to příliš velký skok. Trochu jsme se báli, aby z toho nebyla šaráda. Jako když tam vpadne do té jejich postelové scény. Taky jsme si říkali, nakolik je to Zdeněk Troška a nakolik Michael Haneke. A je to tak půl napůl. Tuhle scénu jsme x-krát smazali a znova ji napsali. A ta jetí jsme pak točili v různých intenzitách, abychom to vybalancovali.

DRUHÁ ČÁST ROZHOVORU JE K DISPOZICI TADY
TŘETÍ ČÁST ROZHOVORU JE K DISPOZICI TADY
ČTVRTÁ ČÁST ROZHOVORU JE K DISPOZICI TADY

FOTO: Archiv Jana Vejnara, Artcam