Nevěstinec

Čierna čiča je istota
Sa divím, že vtedy do toho   obe pohlavia šli, ono troška   lepší organizmus a konečné   štádium syfilisu znamenalo   odskakovanie mäsa z kostí,   nič príjemné. Dnes už je   to trocha bezpečnejšie, ale   človek nikdy nevie, kedže   ani dnes nie je nič   stopercentné. Navyše je tu   krásne ukázané, že doba   nijako sa extra v dekadencii   nemení a aj vtedy sa   nevedelo, čo od roztopaše.   Priemyselník, na ktorého   museli drieť 15 ročné deti   za jedlo a mincu týždenne,   sa "zaslúžene" ide   odreagovať do bordelu,   nalievať (a polievať)   najdrahším šampanským,   obdarovať smaragdami svoje   neviestky a utrácať ťažko   zarobené peniaze, zatiaľ čo   jeho zamestnanci s blaženým   pohľadom celú noc   obhliadajú mincu, ktorú za   týždeň zarobili. Konečne   si budú môcť dovoliť nové   topánky, snáď aspoň rok   vydržia. Čo už,   spoločnosť je nespravodlivo   rozdelená. Holt, aj vtedy   bola doba zvrátená, aj dnes.   Aj v minulosti. Len pozor,   Rím na svoju zhýralosť   doplatil a momentálna Európa   štýlom Chlieb a hry tiež   smeruje skôr na trpké dno.   Mimochodom, prča je (minule   sa stalo u nás), ak nejaká   vykričaná kráska chytí   niečo, tak sú nemocnice   natrieskané ľudmi, čo   žiadajú o test na pohlavné   choroby, no najväčšia   pikoška je, že tak 80 % sú   ženatí. Ale k filmu. Jeho   problém bol, že to bola   neskutočná nuda, dialógy o   ničom a nulový dej. Nič sa   nedialo, iba taká malá   exkurzia do luxusnejšieho   bordelu a oboznamujeme sa, ako   to tam chodí. Čiže nič.   Ale aby som nekrividil. Treba   oceniť, také tie lechtivé   kostýmy, ďalej tie   ružovo-dekadentno-svojim   spôsobom romantické kulisy.   Ďalej vlastne náznaky deja   tam boli a to osudy (a zato   sú tie body) Madeleine a   Clotilde. Ďalej, že tie   ženské vyzerali fakt   prirodzene (čiže bez   výrazných kozmetických a   chirurgických zásahov či   diét). Škoda, dalo sa z toho   vytrieskať viac, ale v   podstate to bola poriadna   nuda, a navyše som tam   nezaznamenal nič   historického a   psychologického už vôbec   nie

Přiznám se, že toto   psychologické drama a ještě   v jakémsi uměleckém obalu,   není úplně můj šálek   kávy. Těžko hodnotit, film   měl svoji atmosféru, ale   vícekrát se dívat spíše   nebudu.

Vzpomínka na bordel...
Další me oblíbené filmové   téma - prostituce, děvky a   jejich životní příběhy.   Pač kdo může vypravět   barvytější příběhy než   děvka? Nebylo to špatný,   ale čekal jsem víc, než-li   pravdivá syrovost těhle   míst, je to tady podané   více umělecky. Osudy   několika prostitutek na   začátku dvacátého   století, jejich plány, sny,   smutky, bolesti, nenaplněné   tužby a tvrdá realita   každého dne prožitého v   bordelu....
Herečky   pro mě byly jednou velkou   neznámou, ale nebyly vůbec   špatné. Na jedno kouknutí   to je, ale já už tento   bordel znova nenaštívím. Za   mě 7:)

Těch 126 minut stálo   zato.Celý film,natočený v   temném interiéru   doprovázela krásná   hudba,jak operní árie tak   současná.Rozhodně to nebyl   tuctový snímek natočený o   bordelu,ale toto bylo   skutečné umělecké dílo s   polodokumentárním nádechem   a precizním výtvarným   puncem.Prostředí,kostýmy,v?   ?e naprosto dokonalé.Nebyl to   ten veselý nevěstinec na   jaké jsme z filmů mnohdy   zvyklí,ale tvrdá   realita.Pohlavní   choroby,smrt,zohyzdění,poni?   ?ování a odevzdanost osudu   ,ale i přátelství a pomoc v   nouzi.

Překrásný titulkový úvod,   permanentně zšeřelá   atmosféra, všezahalující   závoj smutku, odevzdanost   osudu, nesplnitelné naděje,   odraz dekedence a zcela   nepatřičná, přesto   odpovídající hudba   zaslouží šedesát procent,   a i když se víckrát   neuvidíme, ten vnitřní   prožitek mně už nikdo   nevezme...

Dokonalosti se blížící
Nový film Bertranda Bonella   nás zavádí do uzavřeného   světa, vybudovaného pro   nenaplněné sny, skryté   touhy nebo jen rozptýlení   mužské pařížské   smetánky. Je to svět, ve   kterém se plní tajná   přání až za okrajem   únosnosti, zákazník platí,   takže rozhoduje. L'apollonide   (Souvenirs de la maison close)   je psychologická studie   života tamnějších dívek s   jejich uměle vytvořeným   profesním obalem, který jim   postupně rozežírá krásné   nitro, přímo souvisejicí se   sociálními proměny   tehdejší doby. Vyjímečnost   filmu spočívá nejenom díky   Bonellově citlivé, vysoce   kvalitně režijní a   scénáristické práci, ale   také zvolené narativní   konstrukci, výtvarnému   řešení či symbolickému   ztvárnění. Také však   kameraman Josée Deshaiese s   delšími, často statickými   záběry, oba a také jiní   spolutvůrci (např. vybraný   stříh či zvuk) do filmu   vnesli vyšší umělecký   rozměr, při jejimž spojení   zapřičiňují naprosté   divácké rozplývání ve   filmovém čase.