Nevěstinec

Čierna čiča je istota
Sa divím, že vtedy do toho obe pohlavia šli,   ono troška lepší organizmus a konečné   štádium syfilisu znamenalo odskakovanie mäsa z   kostí, nič príjemné. Dnes už je to trocha   bezpečnejšie, ale človek nikdy nevie, kedže   ani dnes nie je nič stopercentné. Navyše je tu   krásne ukázané, že doba nijako sa extra v   dekadencii nemení a aj vtedy sa nevedelo, čo od   roztopaše. Priemyselník, na ktorého museli   drieť 15 ročné deti za jedlo a mincu   týždenne, sa "zaslúžene" ide   odreagovať do bordelu, nalievať (a polievať)   najdrahším šampanským, obdarovať smaragdami   svoje neviestky a utrácať ťažko zarobené   peniaze, zatiaľ čo jeho zamestnanci s blaženým   pohľadom celú noc obhliadajú mincu, ktorú za   týždeň zarobili. Konečne si budú môcť   dovoliť nové topánky, snáď aspoň rok   vydržia. Čo už, spoločnosť je nespravodlivo   rozdelená. Holt, aj vtedy bola doba zvrátená,   aj dnes. Aj v minulosti. Len pozor, Rím na svoju   zhýralosť doplatil a momentálna Európa   štýlom Chlieb a hry tiež smeruje skôr na   trpké dno. Mimochodom, prča je (minule sa stalo   u nás), ak nejaká vykričaná kráska chytí   niečo, tak sú nemocnice natrieskané ľudmi, čo   žiadajú o test na pohlavné choroby, no   najväčšia pikoška je, že tak 80 % sú   ženatí. Ale k filmu. Jeho problém bol, že to   bola neskutočná nuda, dialógy o ničom a   nulový dej. Nič sa nedialo, iba taká malá   exkurzia do luxusnejšieho bordelu a oboznamujeme   sa, ako to tam chodí. Čiže nič. Ale aby som   nekrividil. Treba oceniť, také tie lechtivé   kostýmy, ďalej tie ružovo-dekadentno-svojim   spôsobom romantické kulisy. Ďalej vlastne   náznaky deja tam boli a to osudy (a zato sú tie   body) Madeleine a Clotilde. Ďalej, že tie   ženské vyzerali fakt prirodzene (čiže bez   výrazných kozmetických a chirurgických   zásahov či diét). Škoda, dalo sa z toho   vytrieskať viac, ale v podstate to bola poriadna   nuda, a navyše som tam nezaznamenal nič   historického a psychologického už vôbec nie

Přiznám se, že toto psychologické drama a   ještě v jakémsi uměleckém obalu, není   úplně můj šálek kávy. Těžko hodnotit, film   měl svoji atmosféru, ale vícekrát se dívat   spíše nebudu.

Vzpomínka na bordel...
Další me oblíbené filmové téma - prostituce,   děvky a jejich životní příběhy. Pač kdo   může vypravět barvytější příběhy než   děvka? Nebylo to špatný, ale čekal jsem víc,   než-li pravdivá syrovost těhle míst, je to   tady podané více umělecky. Osudy několika   prostitutek na začátku dvacátého století,   jejich plány, sny, smutky, bolesti, nenaplněné   tužby a tvrdá realita každého dne prožitého   v bordelu....
Herečky pro mě byly jednou velkou   neznámou, ale nebyly vůbec špatné. Na jedno   kouknutí to je, ale já už tento bordel znova   nenaštívím. Za mě 7:)

Těch 126 minut stálo zato.Celý film,natočený   v temném interiéru doprovázela krásná   hudba,jak operní árie tak současná.Rozhodně   to nebyl tuctový snímek natočený o bordelu,ale   toto bylo skutečné umělecké dílo s   polodokumentárním nádechem a precizním   výtvarným puncem.Prostředí,kostýmy,vše   naprosto dokonalé.Nebyl to ten veselý   nevěstinec na jaké jsme z filmů mnohdy   zvyklí,ale tvrdá realita.Pohlavní   choroby,smrt,zohyzdění,ponižování a   odevzdanost osudu ,ale i přátelství a pomoc v   nouzi.

Překrásný titulkový úvod, permanentně   zšeřelá atmosféra, všezahalující závoj   smutku, odevzdanost osudu, nesplnitelné naděje,   odraz dekedence a zcela nepatřičná, přesto   odpovídající hudba zaslouží šedesát   procent, a i když se víckrát neuvidíme, ten   vnitřní prožitek mně už nikdo nevezme...

Dokonalosti se blížící
Nový film Bertranda Bonella nás zavádí do   uzavřeného světa, vybudovaného pro   nenaplněné sny, skryté touhy nebo jen   rozptýlení mužské pařížské smetánky. Je   to svět, ve kterém se plní tajná přání až   za okrajem únosnosti, zákazník platí, takže   rozhoduje. L'apollonide (Souvenirs de la maison   close) je psychologická studie života   tamnějších dívek s jejich uměle vytvořeným   profesním obalem, který jim postupně   rozežírá krásné nitro, přímo souvisejicí   se sociálními proměny tehdejší doby.   Vyjímečnost filmu spočívá nejenom díky   Bonellově citlivé, vysoce kvalitně režijní a   scénáristické práci, ale také zvolené   narativní konstrukci, výtvarnému řešení či   symbolickému ztvárnění. Také však kameraman   Josée Deshaiese s delšími, často statickými   záběry, oba a také jiní spolutvůrci (např.   vybraný stříh či zvuk) do filmu vnesli   vyšší umělecký rozměr, při jejimž spojení   zapřičiňují naprosté divácké rozplývání   ve filmovém čase.