A také s jedním Karlem Rodenem, jenž hrál hlavní roli v předchozím režisérově počinu o Janu Masarykovi, který sesbíral rekordních 12 Českých lvů. Ve Skleněném pokoji se coby architekt Rainer von Abt ukáže dohromady tak možná na tři minutky - pouze v úvodu a v závěru během flashbacku. Hlavní role tedy ztvárňují Hanna Alström (švédská princezna z Kingsmana) a Carice van Houten, kterou známe z Verhoevenovy vynikající Černé knihy nebo z Valkýry. V menší úloze je doplňuje Alexandra Borbély (O těle a duši). O jejich profesionalitě nemůže být sporu. Jenže ani ta nestačí k tomu, aby se ze Skleněného pokoje stala filmová událost celokontinentálního formátu.

Film vzniknul podle známého románu Simona Mawera, ale podle všeho se jím inspiruje pouze volně. Dění na stříbrném plátně by se totiž bývalo bez brněnské vily Tugendhat zcela obešlo, neboť prioritou se stává vztah mezi Liesel Landauerovou, manželkou bohatého podnikatele, pro kterého nechal von Abt vilu navrhnout, a její nejlepší kamarádkou Hanou. Takže ano, budeme svědky nevěry, masturbace i lesbického sexu. Na pozadí přitom sledujeme chod dějin 20. století v Československu. Připadává vám zajímavé, že jsou servírovány v kombinaci se vztahem těchto dvou snad až příliš dobrých kamarádek? Pak čtěte dál.
 

 










 

A dozvíte se, že to vlastně až tak zajímavé není. Zobrazení druhé světové války nijak zvlášť nezaujme a komunistická éra je víceméně celá shrnuta do cenzurního výslechu v podání Jany Plodkové. Což o to, ve své roli je tradičně výborná, ale během nacistické i bolševické éry se udály v negativním smyslu významnější a proslulejší události, díky kterým bychom se mohli snáze orientovat z hlediska toho, v jakém období se právě nacházíme. Dramaturgicky zkrátka ten příběh moc nefunguje, a tak se klidně může stát, že máme v závěru důvodné podezření si myslet, že Sametovou revoluci už máme zdárně za sebou, avšak záhy jsme vyvedeni z omylu. Zrovna tenhle příklad se možná tváří jako maličkost, nicméně i tak narušuje pozornost. Na vině toho všeho by mohla být skutečnost, že autor scénáře není Čech.

Hodně zamrzí, protože z čistě řemeslné stránky není Skleněnému pokoji prakticky co vytknout. Z tohoto pohledu se režisér lepší s každým dalším projektem. I když je fakt, že některé momenty jsou vyvedeny přesně podle několikrát viděného mustru. Nejideálnějším příkladem bude asi opětovné setkání Hany a Liesel po mnoha rokách odloučení, během kterého si holky posílaly dopisy, ve kterých nechyběly pikantnosti o vzájemné fyzické přitažlivost. Setkání doprovází tklivá hudba, což vlastně nepřekvapivě vyústilo v to, že se pár diváků (zřejmě těch, kteří mají hodně nakoukáno) v sále neubránilo hlasitému smíchu.

Skleněný pokoj v této podobě v podstatě nemá ani žádný symbolický význam. Ono když zajdeme trochu do extrému, tak jakkoliv je vila Tugendhat pozoruhodnou stavbou, dalo se očekávat, že vybudovat kolem ní pozoruhodný příběh nebude nic jednoduchého. Takže jestli se třeba někdy dočkáme hraného celovečerního projektu kupříkladu o Tančícím nebo Faustově domě, doufejme, že vedle lesbiček nabídne i ucelený a napívaný příběh. Vždycky je hezké, když se v českém filmu objeví známé hvězdy, leč evidentně to zase ještě nezaručuje, že budeme svědky výjimečné podívané.

FOTO: Bioscop