Jedná se o obrovskou zaoceánskou loď, která vyvolává vzpomínky jak na Titanic, tak na Poseidona. Nanna má dceru Cille, která právě slaví osmnáctiny, takže vydat se s ní přes mezinárodní vody na Bahamy se jeví jako ten nejlepší nápad, jaký ji kdy napad. Kór když s sebou vezmou její nejlepší kamarádku Leu. Odplouváme z USA, což znamená, že holky jsou ještě příliš mladé na to, aby jim na baru nalili alkohol, což se vyřeší jednoduše předáním speciálního barevného náramku. Matka se pak nechá zlákat do podpalubí místním údržbářem, který si svůj prvotní záměr na matraci k její nelibosti rozmyslí. Po návratu do společnosti se ukáže, že její dceru našli vyspávat na horní palubě s roztrženými kalhotkami. Horší je, že nejen to nasvědčuje tomu, že byla znásilněná.

Režisér Michael Noer se v minulosti úspěšně věnoval … minulosti (Motýlek, Před mrazem). Tentokrát míří do současnosti, aby zaobíral nevšedním tématem. Ne proto, že by chtěl být podbízivý, nýbrž proto, že jsme na něj v podstatě neměli příležitost na stříbrném plátně natrefit. Jednak jde o to, že na zaoceánské výletní lodi, ať už je jakkoli veliká, existuje pouze ochranka, nikoli klasická policie. A vyšetřování případného zločinu se může tuplem zkomplikovat, když k němu dojde v mezinárodních vodách. V nich se může i někdo narodit. Nejznámějším příkladem bude fotbalista Rio Mavuba (svého času hrál za pražskou Spartu), jenž přišel na svět ve člunu na moři, nicméně nakonec reprezentoval Francii, avšak v úředních záležitostech mu místo narození příliš nepomáhalo.  

Trochu zůstává rozum stát nad tím, že když se chcete někoho zbavit, pozvete ho na plavbu a v Bermudském trojúhelníku jej prostě hodíte do vody. A když se vrátíte na pevninu, máte velkou šanci, že nebudete za nic stíháni. Nanna na sebe bere úlohu detektiva/Equalizera, protože nemůže přihlížet nečinnosti těch, kteří by měli mít víc, než teoretické pravomoce k tomu, aby mohli s tímto incidentem něco udělat. Přeci jen se jedná o její dceru, takže jde docela stranou fakt, že se nedá tvrdit, že by byly spřízněnými dušemi. To, že se obě ženy dočkají kompenzace v podobě lepšího pokoje ve fajnovější části lodi, přece neznamená, že je všechno uzavřeno a Cille se z tohoto příšerného zážitku za pár nocí vyspí. Jenže co když se věci udály poněkud jinak?

 










 

Ve scénáři se Noer s Jesperem Finkem snaží přicházet s vícero twisty, které pootočí příběhem o 180 stupňů. Potíž spočívá v tom, že dobrá polovina z nich neposouvá příběh směrem dopředu, nýbrž spíše dozadu. A to z toho důvodu, že se stávají předvídatelnými. Dá se pochopit, proč se příliš nepracuje s faktem, že z údajných cca 16 000 lidí na lodi může být prakticky každý podezřelý. Jednak nesledujeme minisérii, jednak se díky matčině investigativnímu vyšetřování brzy výrazně zúží okruh možných predátorů. Rozhodně jsme ale měli více pocítit to, že se pohybujeme v prostoru omezeném v tom smyslu, že z něj není kam utéct, neboť kolem se nachází samá voda. To je celkem srovnatelné s letadlem, ze kterého se rovněž obtížně prchá.

Birthday Girl je film, který je pořád dostatečně kvalitní na to, aby rázně upozornil na to, že existují oběti mezinárodních výletních plaveb. Takže tenhle ušlechtilý záměr by jistě mohl dojít na úrodnou půdu. Tím spíše, že představitelky těch nejklíčovějších úloh, tj. Trine Dyrholm a Flora Ofelia Hofmann Lindahl ztvárňují své role jinak přesvědčivě. Bývali bychom taky uvítali větší počet režijních nápadů jako třeba ten, kdy sledujeme potyčku pouze prostřednictvím reakcí ve tváři titulní hrdinky. I tak jsme svědky dalšího důkazu, že se severské tituly snesou přísná kritéria, a mají ten důležitý přesah, že jak tématem, tak mnohdy také jeho řemeslně solidním zpracováním, dovedou oslovit mezinárodní diváky a divačky.


INFORMACE O TOM, KDY A KDE BUDE FILM KE ZHLÉDNUTÍ, JSOU K DISPOZICI TADY


FOTO: Film Europe