Recenze: Tár

 

 

Pro tento na šest Oscarů nominovaný film se Todd Field vrátil na režisérskou židli poprvé po šestnácti rokách a celkově teprve potřetí v kariéře. Odpověď na výše uvedenou otázku by rozhodně neměla být tou nejzásadnější, která by nás měla po odchodu z kina zajímat. Vlastně je zvláštní, že ji distribuční materiály i tvůrci vůbec staví do popředí, jelikož úvodní rozhovor silně naznačuje, že máme co do činění s de facto geniální osobností. Pravda, někdy to tak bývá, že lidé, kteří ve svém oboru absolutně všechny převyšují, mají výrazné nedostatky v jiných aspektech života, třeba v mezilidské komunikaci. Stává se přece, že díky své genialitě žijí ve svém vlastním světě. Navíc si bývají sakra dobře vědomí své výjimečnosti, a tak mají tendence pohlížet na ostatní jaksi shora.

Tento počin je prezentován jako biografie, přičemž žádná Lydia Tár ve skutečnosti neexistuje! Za normálních okolností by tvůrci dostali velkou pochvalu, že stvořili takovýto příběh podle původního námětu, jenže v tomto případě obrovsky zamrzí, že hlavní hrdinka není reálná. Dokonce by neměla být ani částečně inspirovaná žádnou reálnou osobou (což kupříkladu i Rose DeWitt-Bukater byla – když už se nám ten Titanic vrátil do kin). Pravda, ve filmu se mluví o tom, že získala Oscara, což by nám jistě neuniklo. Vlastně je tzv. EGOT, tj. vítězka cen Emmy, Grammy, Oscar a Tony. Této mety zatím doopravdy dosáhlo osmnáct umělců a umělkyň, naposledy letos Viola Davis.

 

 

Dále Lydia hovoří o Leonardu Bernsteinovi jako o svém mentorovi a obecně se jí dostalo působivého vzdělání, načež odletěla do Peru, kde strávila delší dobu mezi příslušníky domorodců Shipibo-Conibo. Zároveň učí na Juilliardově škole a stala se první dirigentkou Berlínské filharmonie. Prakticky kdykoli promluví, tak nejenže má, co říct, zároveň si proti ní můžeme připadat trochu jako hlupáci. To by ovšem nemělo odradit od návštěvy kina! Strejně jako stopadesátiminutová stopáž! Stejně jako některé odborné výrazy, protože u nich nevadí, že jim nerozumíme – podstatné je, že z nich poznáme, že Lydia má svou profesi a vše kolem hudby naprosto v malíku. V podstatě se dá tvrdit, že jde o ženskou verzi Ennia Morriconeho. I ona by se stala naprostou legendou … jen kdyby byla skutečná.

Pakliže si dopředu nezjistíme, že skutečná není, zaujme nás fakt, že si tvůrci vybrali období z jejího života, ve kterém brali v potaz koronavirovou pandemii. Ve filmu se mluví o tom, že už skončila, přestože se začalo natáčet v srpnu 2021 a končilo se v listopadu. Další věc, kterou Tár reflektuje, jsou případy sexuálního obtěžování, v jejím případě neoprávněné, s honem na čarodějnice hraničící. K tomu bude dobré dodat, že hlavní hrdinka je nařknuta coby lesbička, která žije se svou ženou Sharon (Nina Hoss), se kterou si osvojili holčičku, která se ve škole může snadno od spolužačky stát terčem šikany, což bude nutné na férovku vyřešit.

 

 

Aktuálně zkouší s filharmonií Mahlerovu Pátou symfonii, přičemž už od onoho úvodního rozhovoru se moc těšíme na to, až ji uvidíme dirigovat. Nakonec si musíme počkat celou hodinu, nicméně to čekání rozhodně stojí za to, protože její domov jest právě tady, na stupínku před partiturou. A při té vášni je pro ni dirigování stejně snadné jako dýchání (John Rambo to tak měl se zabíjením, ale to sem teď nepatří). Současně evidentně vládne absolutním sluchem. Opravdu absolutním sluchem, tj. nikoli absolutním hudebním sluchem. A nebylo by překvapením, kdy slyšela ultrazvuk i infrazvuk, jak napovídají noční scény z bytu, kde hledá zdroj, který ji ruší při spaní.

V této souvislosti se nelze zbavit dojmu, že se jí do bytu patrně někdo vkrádá, tedy pokud to není Petra, která se možná stává komplicem, který si ve své dětské hravosti neuvědomuje, co ve skutečnosti činí. Tyhle scény vlastně mají trochu thrillerový nádech, jelikož musíme počítat s tím, že odněkud může někdo či něco vyskočit. Jako při cestě za novou cellistkou Olgou (která jí možná připomíná sebe samotnou v mladším věku, ale možná by s ní ráda navázala bližší známost) do squaterského stavení. Nelze vyloučit, že bytem prochází nadpřirozená entita, kterou za života znala, nicméně prsty ve všem může mít Lydiina asistentka Francesca (Noemie Merlant z filmů Portrét dívky v plamenech či Curiosa), jejichž vzájemný vztah není zcela jednoznačný. Je Franceska obyčejná holka, co má ráda hudbu a v kariéře by se obyčejně chtěla posunout o krok dál, anebo se skutečně jedná o tichošlápka, který podle definice z biopicu Vice „mlčí, když ostatní mluví, dívá se, a když si ostatní dají pohov, spřádá plány“?

 

 

Tenhle snímek nenabídne odpovědi na všechny otázky, leč rozhodně důrazně vybízí k tomu, abychom nad těmi nezodpovězenými přemýšleli. Lépe si tvůrci měli počínat v časové jednotě a v expozicích – ať už vedlejších postav či míst, kam se postupně podíváme, včetně cesty do Asie do oblasti, kde zůstali krokodýli od doby, kdy tam natáčel Marlon Brando. Naopak potěší a Tár maximálně prospívá, že Field a střihačka Monica Willi stříhají pouze tam, kde je to vyloženě nezbytně nutné. Díky tomu v rámci dramatického žánru lépe vyniknou herecké výkony. Pozornost vyžadují rovněž kostýmy Biny Daigeler, které tuplem pomáhají si o postavách udělat lepší obrázek.

Tár je poměrně netradiční film, u kterého se nedá vůbec nic předvídat. Ale mimo jiné nám taky říká, že ač okolnosti hrají proti, vždycky existují cesty, jak se věnovat tomu, co máme rádi. Vedle toho se opakovaně vracíme do restaurací, což rytmicky funguje výborně, a také důmyslně pracuje s využíváním zrcadel. Zároveň se nelze zbavit dojmu, že chybí některé scény, jaké by pomohly plynulosti, resp. čistotě vyprávění. Tím nemyslím scénu koncertu, která by, tak jako například v projektu Ve stínu Beethovena (recenze), zabrala celých deset minut. V Tár uvidíme jenom jeho začátek, kdy se stane něco, u čeho kór zamrzí, že takhle nekonvenční umělkyně, která chodí běhat a občas si zaboxuje, nemá reálný předobraz. Každopádně se bezpochyby jedná o mnohem komplexnější a dospělejší snímek, než byl třeba Whiplash (recenze). Boj o Oscara bude v těch šesti kategoriích rozhodně zajímavý.

FOTO: CinemArt