Černobílý animovaný snímek Persepolis podle stejnojmenného komiksu, který se stal prvním a zároveň nejúspěšnějším íránským komiksem, vstupuje do českých kin ve stejném distribučním týdnu jako digitální 3D Beowulf. V porovnání těchto dvou snímků platí jednoznačně pravidlo, že v jednoduchosti je síla a krása. Navíc, pokud vám něco říká populární Padoucnice Davida B., je pro vás Persepolis to pravé.
Íránská (dnes již vlastně francouzská) novinářka, ilustrátorka a autorka dětských knih Marjane Satrapi cítila potřebu svěřit se světu se svým složitým dospívání v Íránu od Chomejního revoluce až do začátku devadesátých let. V Paříži se seznámila s kreslířem Davidem B., který výrazně ovlivnil její tvorbu – pochopila, že komiks nemusí být jen o superhrdinech, ale i o všedním životě, a vznikl Persepolis. Pak už byl jen krůček k tomu, aby její příběh, který se brzy stal bestsellerem, ožil na plátnech kin.
Příběh, který je vytvořen animací jejích vlastních kreseb, s ironickým nadhledem komentuje dění v Íránu očima malého děvčátka a později dospívající dívky. Marjane pochází ze svobodomyšlenkářské rodiny, ale stejně jako ostatní děti se zprvu nechává zmanipulovat a křičí „Pryč se šáhem!“. Po vzniku republiky se odmítá podřídit tvrdým muslimským pravidlům, tajně poslouchá punk, neváhá si k čádoru vzít tenisky, společně s rodiči navštěvuje tajné večírky, kde se konzumuje alkohol a obdivuje všechny levicové politické vězně.
Ve čtrnácti letech ji rodiče posílají na Západ, do francouzského lycea ve Vídni. V rakouské metropoli je za začátku vnímána jako „exot z rozvojové země“, ujímají se jí anarchisté, později květinové děti, kouří trávu a poznává sex. Po zklamání s láskou se psychicky i fyzicky zdrcená vrací zpět do Teheránu, kde se pouští do studia výtvarného umění a do manželství. Ale tak jako nezapadla v Rakousku, nezapadá už ani zde, kde je vnímaná jako cizinec. Emigruje už natrvalo.
Satrapi (podílela se i na režii) vypráví svůj příběh poutavě, nevyhýbá se osobním krizím, které ji potkávaly, válečným zážitkům, ani popisu reálné situace ve svém rodišti. Írán podle ní není jen tvrdě muslimská země, ale pod jeho slupkou „to žije“. Přesto si vybrala „svobodný“ svět a celý svůj předchozí život vypráví z retrospektivy.
Poutavý scénář se pohybuje od ironických náznaků, humorných zážitků a trapasů až po sugestivní podání náletů, či šikany muslimské policie. V kreslené podobě jsou válečná zvěrstva někdy daleko realističtější a sugestivnější, než v hrané podobě. Příběh tak osciluje mezi dojetím a smíchem, nikdy však nesklouzne za hranici patosu či kýče.
Vizuální stránka se nedrží jen černobílého jednolitého provedení s téměř naivistickými obrázky, na vyprávění je znát východní vliv epiky, a tak dětské představy hrdinských činů jsou podány jako divadelní představení, včetně postaviček připomínající papírové loutky.
Co říci o Persepolis závěrem? Satrapi stvořila velice silný a poutavý příběh, ve kterém se nebojí přiznat pravdu a svěřit se nejen s kladnými vzpomínkami, ale i s tím špatným, co kdy provedla. Na svůj život se dívá s naprostou upřímností, která dává divákovi možnost přiblížit se příběhu a pochopit, co autorka chtěla říci. Persepolis je jednoduše kouzelné dílo, které přes černobílé provedení ukazuje, že svět není striktně jen dvoubarevný. Za odvahu, za to, že si prosadila původní komiksové provedení, za poetické vyznění, za velice příjemných 95 minut a za mnoho dalších věcí, které nejdou popsat, dávám devět hvězdiček.
