Dne 16. května 2014 oslavil Danny Trejo (aka Machete) sedmdesátiny. Nikoliv mojí vinou vám první část jeho příběhu přinášíme o něco později. Příběhu, který je stejně neuvěřitelný, jako počet filmů, ve kterých si zahrál. V mládí dělal snad všechny špatnosti, jaké si jen dovedete představit. Tím nemám na mysli věci typu šikanování spolužáků, přecházení silnice na červenou nebo nedovolené chození na třešně do sousedovy zahrady. Kdepak, píšu o užívání lehkých i tvrdých drog a ozbrojených loupežích. Proto strávil dohromady celkem přes deset roků v polepšovnách a následně ve skutečných věznicích, včetně nechvalně proslulé sanquentinské. Po jisté události Danny pochopil, že je třeba se polepšit a pomáhat druhým. Tak se také poprvé dostal na filmový „plac“ a započal svou hereckou kariéru, díky které se z bývalého kriminálníka stal Ikonou.

Dědeček Benicio se ještě narodil v Mexiku, ovšem Danny přišel na svět v Los Angeles. Nejprve se o jeho výchovu starala převážně babička a tetičky, ovšem později, po přestěhování z Echo Parku do Pacoimy, přebrali v tomto směru iniciativu dědeček, otec a jeho pět bratrů. Nevlastní matka sehrála jen velmi malou roli. „Bylo to, jako kdyby šli Shirley Temple a John Wayne společně do války. A když se na mě podíváte, vídíte, že John Wayne vyhrál,“ řekl Danny se svým typickým smíchem. Jenže ne všichni sourozenci jeho otce Dana byli slušní a spořádaní Američané. K Dannyho smůle (nebo možná do jisté míry štěstí?) to byl právě ten nejmladší z nich, kdo nikdy nepropásl příležitost ztropit – hodně mírně řečeno – nějakou neplechu.

Strejda Gilbert byl jen o šest let starší než Danny, který ho proto bral více jako bratra, protože sám byl jedináčkem (má pouze nevlastní bráchy a ségry, s nimiž se ovšem seznámil až po letech). A tak, když bylo Dannymu osm, strejda mu poprvé podal jointa, což se mu zalíbilo, takže poté vždy obcházel sousedství a hledal někoho, s kým by si mohl zahulit. O čtyři roky později Gilberta načapal, jak si píchá heroin. Chtěl taky, a když strejda nejprve odmítl, pohrozil, že to poví dědovi. A tak jej holt tehdy sotva osmnáctiletý mentor zasvětil. Danny byl sice ještě dítě, ale i na děti má heroin stejný účinek, jako na dospělé, byť počáteční reakce dětského organismu mohou být nejrůznější. U Dannyho se až po několika dlouhých minutách dostavil ten euforický pocit, který „vám v podstatě umožňuje nic necítit. Chtěl jsem heroin vyzkoušet jednak proto, že ho bral Gilbert – můj tehdejší hrdina, a také proto, že jsem viděl, jak ho ta droga okamžitě dostala do skvělé nálady,“ popisoval Danny.

Nezůstalo však jen u drog a alkoholu – začala i ozbrojená přepadení, přičemž cílem byly povětšinou prodejny alkoholu a koloniály. Dannyho tato činnost velmi bavila. „Nevím, jestli jsem bral drogy, abych mohl chodit krást, nebo jestli jsem krad', abych mohl brát drogy.“ Párkrát se Danny nachomýtl i k regulérní přestřelce a rvačkám, kterých se rád účastnil, protože jej strejda Gilbert naučil boxovat (což se Dannymu hodilo i později ve vězení) a často svého synovce využíval při svých dealerských aktivitách, protože byl přesvědčený o tom, že policie nikdy nebude podezřívat chlapce, kterému ještě nebylo ani patnáct let. Danny byl přitom v tu dobu už členem gangu, který tvořili odpadlíci z jiných gangů, které vykopli povětšinou kvůli tomu, že dělali i na standardy losangeleského gangu až příliš šílené věci.

Ať už Danny vyváděl cokoliv, měl jistotu, že rodina se k němu nikdy neotočí zády. Možná s výjimkou otce Dana, který byl stavebním dělníkem a věřil, že když bude taky jeho syn tvrdě pracovat, na drogy ani nesáhne. Jenže to Dannyho nebavilo a raději trávil čas s Gilbertem, se kterým jeho bratr (tedy Dannyho otec) příliš nevycházel, ale toleroval jej, protože věděl, že má na jeho syna obrovský vliv. Sám ho možná býval mohl mít také, kdyby Dannyho nemlátil. Oproti tomu Dannyho matka, tedy na nevlastní, si nikdy nepřipouštěla, že by dělal cokoliv nesprávného. Ani v době, kdy šel v šestnácti poprvé do vězení. A naposledy v únoru 1965, když prodal něco přes sto gramů „heroinu" člověku, ze kterého se vyklubal agent DEA (Drug Enforcement Administration – Národní úřad pro kontrolu obchodu s drogami) v utajení. „Heroin" píšu v uvozovkách, protože ve skutečnosti šlo o obyčejný cukr. Jenže agent byl natolik vytočený a vzhledem k tomu, že Danny už byl předtím několikrát trestaný, také neoblomný. Danny dostal deset let, ale odseděl si jen polovinu. Ještě předtím však stačil na matčině dvorku zahrabat samopal, tři pistole, ruční granát a 15 000 dolarů, které za cukřík vyinkasoval. 

A tak se dostal do věznice San Quentin. „Vězení je jediné místo na světě, kde jste buď lovec, nebo kořist. A de facto každý den si musíte znovu vybrat, čím budete. Možná, že si vyberete lovce, ale někdo jiný si může usmyslet, že z vás udělá kořist,“ pravil Danny o svých zkušenostech. Tehdy se ještě v kalifornských věznicích směly dělat věci, které jsou už v současné době zakázané. Pro nás i pro Dannyho budou nejdůležitější dvě. Zaprvé: vězni směli boxovat. Dannyho cílem za zdmi tohoto „žaláře“ nebylo stát se hercem nebo stavebním dělníkem, ale „boxerským šampionem v lehké a welterové váze“, což se mu také podařilo, čímž si vydobyl respekt jak u spoluvězňů, z nichž někteří mu platili i 30 dolarů týdně (na 60. léta poměrně velké peníze) za to, aby je chránil, tak u samotných bachařů.

„Jak vypadá ten, co si ho poslal? – Musím to vědět, aby nezařvali nesprávný lidi. – Tmavý vlasy a kůže … jó to by souhlasilo. A co ještě? – Tetování na prsou … obrázek ženy!“. Takhle nějak vede telefonický rozhovor Bucho – hlavní záporák (mého nejvíc nejoblíbenějšího) filmu Desperado poté, co mu jeho lidi přinesou tělo gangstera, o kterém se domnívají, že se jedná o El Mariachiho, který právě řádí ve městě. Právě ono tetování se stalo Dannyho poznávacím znamením (tedy ještě kromě kníru ve tvaru podkovy a ostrých rysů ve tváři), na kterém začal už v San Quentinu pracovat chlápek jménem Harry „Super Jew“ Ross, později uznávaný tatér motorkářů. Nechat se tetovat však tehdy nebyla až taková pohodička, zvláště ne ve věznicích, kde pro „kérky“ neexistovalo potřebné vybavení. Když Harry onu mexickou ženu se sombrérem na Dannyho hrudi načrtnul, musel se jeho první zákazník stěhovat do folsomské věznice. O několik měsíců později se tam znovu sešli, ale dílo zase nezkompletovali, jelikož kvůli výtržnostem Dannyho a některé další přestěhovali do věznice Soledad. Teprve tam, po dvou a půl letech, byla ozdobná kráska dokončena. A spolu s ní de facto skončila i průšvihářská dráha jejího nového „majitele“.

Takže zadruhé: v kalifornských věznicích se nesmělo žvýkat žvýkačky. Jenže tehdy v květnu roku 1968 byli v soledadské věznici zrovna přítomní hráči baseballu-civilisté a jeden z nich žvýkal. Danny vyprovokoval kamaráda-vraha, aby tomu člověku řekl o žvýkačku. A když odmítl, strhla se mela, během které chtěl Danny uklidnit skupinku rváčů tím, že mezi ně hodí kámen. Ten dopadl na místo, kde se zrovna nacházel jeden z bachařů, jenž to vzal jako útok na svou osobu. (Později však odmítl svědčit, což Dannyho zachránilo před popravou.) A tak Danny spolu s kamarády Rayem Pachekem a Henrym Quijadou putovali do díry, tedy na samotku. Právě tehdy si Danny uvědomil, že je v opravdu velkém průšvihu, a tak slíbil Pánubohu, že jestli to zvládne, bude už napořád sekat dobrotu. „V podstatě se musíte zbláznit, abyste se nezbláznili.“ To pro Dannyho asi nemusel být až takový problém, protože byl v teenagerovském věku schopný na ulici napadnout kdekoho jenom proto, že se na něj podíval na déle, než tři sekundy.

Poněkud paradoxní je, že gangster Danny v díře strávil věšinu času neustálým „přehráváním si“ svého oblíbeného filmu z dětství – Čaroděje ze země Oz, raději než tehdejšího Castle on the Hudson, kde hlavní hrdina – gangster, kterého si oblíbil – dopadne velmi neslavně. Danny nastoupil trest v samovazbě 5. května, přičemž ven mohl jen hodinu denně. Dostal se z ní až 23. srpna, tedy po 110 dnech! A skutečně se polepšil. Nastoupil na „odvykačku“ a 22. srpna 1969 byl propuštěn. Od té doby se do vězení ještě několikrát vrátil, ale pouze v rámci natáčení svých filmů. Jenže ani na počátku 70. let neměl tak docela vyhráno.

Začínal ve skromném bytečku, kam se za ním po čtyřech měsících, záhy po opuštění vězeňských prostor, přijel podívat ve svém luxusním obleku a novém Lincolnu Continental strejda Gilbert. Nechápal, jak může existovat v takto nuzných podmínkách, a tak okamžitě nabídl svou „pomocnou ruku“ – na stůl položil peníze (údajně 500 dolarů) a zhruba 15 gramů heroinu. Danny však sbalil jen peníze a řekl Gilberovi, že v drogách už prostě dál nepojede. Nechtěl udělat nic, co by ho znovu dostalo za mříže. To Gilbert byl v tu dobu z vězení sotva týden a už porušil pravidla svého podmínečného propuštění, takže „za katr“ putoval brzy zase. Naposledy, když přišel do Dannyho bytu, se mu za všechno omlouval. A druhý den se předávkoval zabijáckou směsí heroinu a kokainu. Jeho vliv je však na Dannym do jisté míry patrný stále. Ať už se jedná o ten typický knír ve tvaru podkovy či fakt, že svého syna pojmenoval Gilbert. Přitom kdo ví, jak by to všechno dopadlo, kdyby si tehdy malý Danny vybral za vzor strejdu Rudyho, který byl nadaným sportovcem, absolventem vysoké školy a později i členem amerického námořnictva.


Pokračování příště …