Jenom pro upřesnění výše uvedeného, nejedná se ani o Billeho Augusta (rozhovor), ani o Toma Hoopera, nýbrž o Ladje Lyho, jenž si za tento svůj hraný debut vysloužil jak Cenu poroty v Cannes, tak nominaci na Oscara za Francii, což byla velká pocta, neboť v „Zemi galského kohouta“ vzniká ročně řada povedených titulů. I tentokrát se zabývá sociálními otázkami, přičemž není sporu, že do svých projektů zakomponovává věci, které jsou mu osobně z nejrůznějších úhlů pohledu blízké. Rozdíl spočívá v tom, že v Nežádoucích to není o kolektivním hrdinovi, nýbrž o jednotlivcích, kteří svým jednáním buď můžou ovlivnit životy řady dalších lidí, anebo je už ovlivňují.

Na začátek zamíříme do nehostinného paneláku na sídlišti, který nás bude po celou dobu nejvíc zajímat. Tady bydlí Haby Keita – holčina, která pracuje jako stážistka v radničním archivu. Má kamaráda Blaze, jehož totálně vytáčejí nespravedlnosti a vykořisťování místních obyvatel, z nichž pravděpodobně většinu tvoří přistěhovalci z Mali, potažmo dalších afrických států. Brzy si vzpomeneme na Aleše Brichtu a jeho barák na vodstřel. Při demolici dostane starosta infarkt a jeho místo za nejasných okolností zaujme Pierre Forges (běloch), jenž se nadále bude spoléhat na výpomoc Rogera Rocheho (černoch), který by mu měl krýt záda. Pokud někomu ze začátku připadá, že to Pierre myslí dobře, ale jenom z nezkušenosti dělá chyby, ten bude brzy vyveden z omylu.

Funkci starosty přece může využívat k osobnímu prospěchu. Vychytralý je na to dost, přičemž se nezdráhá zneužívat chudé (malijští přistěhovalci), jelikož se obtížněji dovolávají práva, i neznalé (ze Sýrie pocházející pán a jeho dcera Tania, co s Haby pracuje v radničním archivu), kteří netuší, že starostův zdánlivě dobrý skutek je pouze trik, jak sebe samotného ukázat v očích veřejnosti v dobrém, ušlechtilém světle. Integrace cizinců přestavuje problém a my si při sledování filmu jenom potvrdíme, že Francie coby „melting pot“ rovná se v podstatě tikající bombě, která kdyby vybuchla, pocítí to minimálně okolní státy, ne-li celá Evropa. Protože jednu věc přestavují přistěhovalci z Afriky či Blízkého východu, druhou právě takoví mocí opojení a nemorální úředníci, kterých tam patrně taky nebudou mít málo a kteří z titulu své vysoké funkce někdy zapomínají, že jsou taky jenom lidi. A lidi nejsou dokonalí, protože mají slabiny.

 

Určitě je sympatické, že režisér nedává do popředí rasovou otázku. Snahy o vystěhování tady nesouvisí s barvou kůže. S největší pravděpodobností by nastaly, i kdyby v tom paneláku žili Filipínci, trpaslíci nebo třeba mývalové. Ještě férovější je, že Ladj Ly, na rozdíl od Jordana Peeleho, nepraktikuje tzv. „rasismus naruby“, tedy že by všechny bělochy zobrazoval jako bandu pitomců, zatímco černoši by bez výjimky byli vzorem všech ctností a dovedností. V Nežádoucích mají taky svoje chyby a taky se dostávají do situací, během kterých dělají špatná rozhodnutí, protože všichni jsme lidi, bez ohledu na tu barvu kůže. Všichni někdy pod vlivem vyhrocenějších okolností reagujeme jinak, než jak bychom reagovali za klidu. A zdaleka ne všichni lidi vládnou neomezenou trpělivostí. Když dojde, pak můžou hořet billboardy, auta, ba možná i domy.

Nežádoucí v ničem nepřekvapí ty, kdož viděli režisérovi Bídníky, protože se nesou v podobném sociálním duchu. Zároveň není třeba se obávat, že by mělo jít o počin, jaký by si ve středu Evropy nenašel svoje diváky a divačky, jelikož vypráví o tématech, jaké známe i z našich zeměpisných šířek. Nelze nezmínit Antu Diaw, jejíž Haby se ve svém odhodlání bojovat za správnou věc hustě nazve „dnešní Francouzskou“. Scénář neumožňoval dívat se na vše výhradně jejíma očima, poněvadž bylo nutné ukázat starostovy šmeliny, u jejichž vymýšlení logicky nemohla přímo být. I ji však někdy Ly nechá jednat nikoli jako skutečnou osobu, nýbrž jako filmovou postavu, což pochopitelně narušuje jeho pokusy o co největší realističnost. Dohromady tak učiní jenom tak třikrát čtyřikrát, leč zrovna v momentech, které jsou poměrně důležité.


INFORMACE O TOM, KDY A KDE BUDE JEŠTĚ FILM K VIDĚNÍ, JSOU K DISPOZICI TADY


FOTO: Film Europe