Jordan Two Delta a Lincoln Six Echo žijí v roce 2019 spolu s dalšími lidmi v uzavřeném areálu, protože to vypadá, že venkovní vzduch byl čímsi kontaminován. Autority se k nim tady chovají víceméně hezky, futuristické vychytávky střeží jejich zdravotní vztah. Pravda, nerado se vidí, když se muž a žena k sobě hodně přiblíží, ale jinak se všechno tváří býti v naprostém pořádku. Tedy pro ty, kdož nedokážou číst mezi řádky. Na této zdánlivě utopické společnosti je totiž něco značně dystopického. Takže nepřekvapí, že výše uvedené postavy budou muset od momentu, kdy zjistí, jak se věci ve skutečnosti mají s kultovním ostrovem, který by měl být poslední nekontaminovanou baštou na zemi (něco jako Arcadia v sérii Resident Evil), dělat to, co jim připadá nejrozumnější … Budou muset utíkat!

Dobrá zpráva je, že v Ostrově se dočkáme všeho, co čekáme od filmu Michaela Baye (což jsme se třeba ve 13 hodinách: Tajných vojácích z Benghází nebo v Transformers: Posledním rytíři nedočkali). To znamená: kamera je téměř konstantně v pohybu, tempo i rytmus jsou díky tomu takřka ukázkově vychytané, postavy nám nejsou lhostejné, všechno je zabalené do megalomanského hávu, tj. když vyhodit auto do luftu, tak doopravdy, či když se mají postavy pohybovat v x-tém patře na hraně mrakodrapu, fakticky se tam pohybují i jejich představitelé a představitelky, přičemž právě herečky jsou tradičně snímány natolik cool způsobem, že prostě nechceme, aby zmizely ze záběru. Zajímavé, že v tomhle případě to většinou platí spíše pro ty ve vedlejších úlohách.

U Scartett Johansson, která ztvárňuje tu hlavní, na to totiž nezbývá prostor. Ale její interakce s Ewanem McGregorem funguje v podstatě na výbornou. Dokonce i tehdy, když je scenáristé Roberto Orci a Alex Kurtzman, kteří tehdy začínali být hodně v kurzu (zatímco po nepovedené Mumii do značné míry upadli ve filmovém, nikoli televizním, světě v nemilost), provádějí značně klišoidními situacemi, které ovšem – a to se musí nechat – vcelku umě skrývají za to, že se zápletka točí kolem klonů, kteří teprve objevují lidské požitky i lidská nebezpečenství, jak ukazuje kupříkladu roztomilá scéna s chřestýšem. Nutno dodat, že s jenom o pět roků starším 6. dnem se Ostrov nedá úplně srovnávat.

 

Zároveň není bez zajímavosti, že se podařilo docílit toho, že ač celý svět, ve kterém se příběh odehrává, není vyloženě originální a pro samou akci ho stihneme pouze povrchově prozkoumat – na rozdíl kupříkladu od precizního Minority Report, stejně ho můžeme zařadit k takovým, jaké příznivce a příznivkyně sci-fi ve větší míře jistě potěší. Zřejmě i proto, že se opět řeší, jak prodloužit délku lidského života. K tomu vlastně budou mít, co říct také figury představované Stevem Buscemim, Seanem Beanem a Djimonem Hounsouem, akorát každá tak nějak po svém.

Ostrov z roku 2005 je film, kterému vzhledem k tomu, kdo seděl na stoličce s nápisem „Director“, nemůžeme vyčítat střílení a výbuchy na úkor sofistikovanosti a prosazování nosné myšlenky. Uspěchané finální rozuzlení bude přeci jenom vykoupeno závěrečnou scénou, ke které složil naprosto precizní hudbu Steve Jablonsky (což si zopakoval dva roky poté s prvními Transformery). Navíc, s vtipnými momenty se sice šetří, nicméně dočista ve všech případech, kdy na ně dojde, dopadnou na úrodnou půdu. Shrňme si to asi tak, že komerčního úspěchu sci-fi Já, robot se Ostrovu tenkrát v kinech dosáhnout nepodařilo, přestože oba projekty se kvalitativně pohybují na skoro stejné úrovni, třebaže zápletka tohoto jest o poznání přímočařejší.

P. S.: V bonusech na DVD je k dispozici patnáctiminutový otitulkovaný film o filmu, ve kterém se z jedné třetiny řeší produkční design, z druhé Michael Bay a ze třetí akční sekvence.

FOTO: cinema.de