Jack Nicholson je (opět a jak jinak) jako Edward mrzoutským miliardářem vlastnícím několik nemocnic. Morgan Freeman je jako Carter (opět a jak jinak) oduševnělý, sečtělý a vzdělaný automechanik, co své vysokoškolské studium obětoval finančnímu zajištění rozrůstající se rodiny. Na stará kolena se potkají v jednom nemocničním pokoji se stejným ortelem – nevyléčitelné stádium rakoviny. Zprvu si lezou na nervy, ale pak se z nich stanou (sice to zní cynicky, ale je to tak…) přátelé na život a na smrt. Když Edward zjistí, že si Carter kdysi začal psát seznam věcí, které by rád během života stihl udělat, navrhne, že ten poslední rok života, který jim oběma zbývá, mohou vyplnit jejich naplňováním. K přáním typu „uvidět něco velkolepého“ se tak přidá projet se na motorce po Čínské zdi či nechat se tetovat…

Černočerný pohřební a „hadičkový“ humor se tu prolíná s barvitými, téměř cestopisnými záběry na nejkrásnější kouty světa. Tihle dva – jeden vše vymýšlí a platí, druhý o tom vypráví poučné příběhy – tvoří naprosto kouzelnou dvojku. V první části mile natočeného snímku režiséra Roba Reinera létají cynismy na všechny strany, téma umírání je tak odlehčené, že Než si pro nás přijde působí mimořádně svěže a povzbudivě. I přes jasný konec z obou postav září mimořádný optimismus a je opravdu vidět, že oba herci se skvěle doplňují a rozumí si.

Prostřední část plná dobrodružství a dobrých restaurací na různých koncích světa je i přes další várku hlášek a debat u pyramid na téma „zpopelnit či pohřbít“ spíš jen cestopisným výčtem. A poslední část sklouzává tam, co všichni čekali – k moralizování, sumírování životních pro a proti a opouští tak lehký podtón, který snímek provázel. Atmosféra houstne a úplně mění vyznění filmu. Stejná gesta, stejné úkony (holení hlavy před operací) mají rázem jiný rozměr. V tu chvíli se na řadu dostává trochu toho citového dojení, kterému se snad žádný americký film (navíc na obdobné téma) vyhnout jednoduše nemůže.

Co si budeme povídat, film stojí na oscarových hercích s velkým H. Svým charismatem a výkony zachraňují některá hluchá místa. Postavy jsou jim jednoduše šité na míru a tak toho oba veteráni skvěle využívají. Škoda slabší střední pasáže a citového vydírání, jinak by to bylo snad dokonalé.