A v tu chvíli se to všechno začne zamotávat. Někdo zavraždí dámu, u které se Martin zabydlel a která je shodou náhod starou známou Arthura. Jak se zdá, nejde o smrt náhodnou, ale někdo začíná s Arthurem rozehrávat podivnou hru, ve které jde o čas a o symboly. Proč o symboly? Protože vrah postupuje (jak se na oxfordské prostředí sluší) podle matematického vzorce.

Oxford Murders se trailerovou kampaní tvářily coby další klon Šifry mistra Leonarda, realita je nicméně jiná. V zásadě jde o tuctovou kriminálku, kterou byste si lehce spletli s nějakou rakouskou televizní produkcí, nebýt toho, že tam pobíhá „ten hobit z Pána prstenů“. Scenáristé se uchylují k podobné berličce, jako kdysi tvůrci thrilleru Tah jezdcem, takže sice vědí, že mají banální historku o vrahovi, ale vráží jí do intelektuálního prostředí, aby film působil chytře (i když takový není).

Nedokážu si úplně vysvětlit proč, ale i když je prostředí očividně britské, skutečně jsem měl permanentní pocit, že sleduji nějaký film z produkce ORF. Zřejmě za to může to podivné vybledlé stylizování scény, od kterého se tvůrci oprostí akorát během noční slavnosti velkého V (pokud nevíte, dejte si V jako Vendeta a budete mít jasno). Režisér Alex de la Iglesia toho moc po obrazové stránce nevytasí, až na opravdu zajímavou nepřerušovanou sekvenci první vraždy. To je scéna, za kterou by se nemusel stydět ani Brian De Palma, všechny ostatní už jsou takové, že by se možná stydět mohl.

Ale vraťme se k podstatě věci. I když to vypadá celkem lacině a snímek je tuctovou detektivkou, je na co se koukat především díky nasazení ústřední dvojice a faktu, že se tvůrcům podařilo (vzhledem ke zvolenému žánru) to nejpodstatnější – nejasná identita vraha. Karty sou rozdány, figurky rozmístěny na šachovnici a je pouze na vás, komu přiřknete post hlavního podezřelého. A v podstatě každý má nějaký motiv. Samotné rozuzlení je bohužel z rodu tupějších – sice překvapí, ale působí jako z jiného filmu. Ne snad že by postrádalo smysl – jen k němu chybí vodítka. Tvůrci prostě hrají na jednu bránu a najednou dají gól do té protější, aniž by tomu předtím cokoli nasvědčovalo. On se vůbec konec vyžívá v tom, že odpovídá na spoustu věcí, na které se nikdo neptal – veliká škoda, kdyby se ptal, mohl to být slušný motivační maratón.

Oxford Murders jsou odpovídající výplní času, pokud máte slabost pro detektivky, nevadí vám trochu lacinější podání a dokážete ustát konec, který je ve filmu „tak trochu omylem“. Nicméně pro všechny platí, že jak Eliah Wood, tak John Hurt podávají vynikající výkon a jejich společné scény doslova jiskří. Škoda, že se tak nestalo v lepším filmu.