Hned zkraje uvádím, že jsem až donedávna netušil, že něco takového jako tento globální, čtenářský hit existuje a setkal se s ním až v souvislosti s filmem. Aniž bych tu předlohu četl, dle reakcí kritiky (jež můžou být samozřejmě zavádějící), obalu, který silně připomíná tituly ze stojánků a regálů určeným levnému braku a také podle obsahu samotného lze soudit, že se podařilo něco mimořádného. Je takový lidový příměr o biči upleteném z fekálií a přesně sem mi to zapadá. Kniha totiž působí dojmem scény, kdy Marge láskyplně cituje Bartovi před spaním pasáž z „Forresta Gumpa." Když je zrovna v bodě, který pojednává o „životě jako bonboniéře, kdy se nikdy neví, jaký kousek komu připadne", její syn už dávno neposlouchá a snaží se bušením na hrnec na hlavě přehlušit tu banálně sentimentální sprchu. Film se ovšem o nic takového nesnaží, on tomu dává nový, zajímavý význam.
Ukazuje se, že je Jackson opravdu zdatný řemeslník a vypravěč (ostatně řada tušila, spousta věděla), který dokáže vykouzlit z docela středněproudého, patetického nic záležitost, která funguje a to aniž by byla zbavena původního patosu! Jenže přetvořeného do podoby, která nevzbuzuje ironický úšklebek, ale spíše pochopení pro užití takového prostředku k dosažení výpovědi upřímně míněného. Příběh se odehrává v sedmdesátých letech a v podstatě startuje, i když pozvolna, v bodě, kdy je zavražděná postava, která se zdála být do té doby hlavní (a tou také navzdory smrti zůstane), čtrnáctiletá Susie Salmon (Saoirse Ronan). Zpočátku si svůj zánik vůbec neuvědomuje, netrvá to však dlouho a pochopí, kolik uhodilo. Je odmrštěna do prostoru „in between", jakési mezipodesty, odpočívadla pro všechny nevyrovnané s domněle nesplacenými účty. Odtamtud pozoruje jak svoji tříštící se rodinu, tak vraha, který začíná být opět hladový po dalším mordu. Velmi zdlouhavě zjišťuje, že vůbec ničemu nepomáhá a že to musí být ona, kdo opustí svoji touhu po odplatě, jinak nedojde klidu nikdo.
Jestli jsem to správně pochopil, tak kolem této rodinky se budeme motat sedm let. To mě trochu překvapilo, protože jestli něco naznačuje tak dlouhý posun, tak jen velmi nenápadně. Například sourozence ústřední postavy si uvědomujeme na začátku jen okrajově, takový dostávají zprvu prostor, až později se dostávají do popředí, zejména sestra Lindsey (Rose McIver). To především díky ní vidíme zřetelně ten rozdíl mezi jedenácti a osmnáctiletou. Vedle svého otce (Mark Wahlberg, tento ex New kid on the block hraje trochu jako Heath Ledger, nevím, jestli je to úplně košer, každopádně jsem byl jeho výkonem překvapený, čekal jsem něco daleko horšího) je to další osoba, která je intuitivně naváděna ze záhrobí k vrahovi.
Hodně zajímavě se tu pracuje s principem propojení obou světů, který zároveň odkazuje na samotný titul filmu. Rodina jako základní stavební kámen každé společnosti (více formulí v sešitech z občanské nauky) je tady tak pevně semknuta (i když to tak nevypadá), že dokáže velmi citlivě a přesně reagovat na všechny podněty Susie. Nápad je to dobrý, ale už ne tolik originální. V „Pevných poutech" je hned několik scén, které jakoby z oka vypadly  jiné „meditaci z druhého břehu, Jak přicházejí sny" (Vincent Ward, 1998). To trochu mrzí, obzvlášť díky vyloženě zkopírovaným scénám (například „odkvétání" koruny stromu letem ptáků versus stékání barev vychrstnutým ředidlem na obraz a následná projekce pro Robina Williamse na onen svět).
S tím souvisí vizuální stránka, která se zdá být bezchybná, zejména tím, jak se většinou příjemně neokázale pracuje s počítačovými triky, přestože je o nich dost často dobře vědět. Neupozorňují na sebe, netlačí se do popředí, pouze efektně slouží.
Převážná část lokací se natáčela v rodišti spisovatelky, v Pensylvánii, kde štáb objevil zapadlé městečko kousek od Filadelfie, které si uchovalo ráz sedmdesátých let. To jen podtrhlo práci kostymérů a maskérů, kteří tu dobu prostě vyrobili. Dokonalé retro. Oproti tomu scény ze zásvětí jsou natáčené na Novém Zélandu, poté generovány pomocí CGI technologií ve studiu.
Ve snímku se zdůrazňuje přesný datum tragédie, tím jak jej slyšíme v úvodu a na konci, vytváří jakýsi cyklický rámec a snad i psychologickou berličku. (Opakování: „Jmenuji se Susie Salmon a bylo mi 14 let, když mě 6. 12. 1973 zavraždili). Zní to jako manipulace s city diváka, kterým se snaží vnutit co největší spoluúčast. Zároveň snad chce vyvolat efekt události, která se opravdu stala, to se ovšem trochu míjí účinkem. A to, i když je to mnohem pravděpodobnější, než výše zmiňovaný „Forrest Gump." Navíc celá duchovní idea se nezdá být „fantasy" a i bez výraznějšího esoterického založení na ni jde celkem v klidu přistoupit. Včetně projekcí jednoho světa do druhého - skvělá scéna tříštících se zvětšených modelů lodí v lahvích. O metafory a symboly tu rozhodně není nouze a vůbec nevadí, že jsou tak široce přístupné. Vyprávění prý někomu hyzdí závěrečné naplnění přísloví o božích mlýnech, přesto mně osobně to nepřišlo vůbec nemístné. Naopak. Jednalo se o stejný filmařský postup, kdy v určité části se objevuje předmět x (například zbraň, v tomto případě rampouch), aby byl v jiné části použit, aniž by se vědělo kým a proč. Dalo by se říct, že jde o takovou hru s očekáváními. Navíc v kontextu s tvorbou P. J. to dostává ještě další rozměr, který odvolává na jeho debut „Bad taste" (Vesmírní kanibalové), viz masakrální a zároveň komické záběry ad absurdum pádů do strží (zde upraveno pro širší obecenstvo).
Žánrově se tento film nejvíce blíží optimističtějšímu melodramatu, vůbec ne avizované komedii (i když Susan Sarandon v roli babičky působí celkem vtipně a úspěšně celou tu tíhu odlehčuje). Thriller ve smyslu vytváření napětí ano (cesta kukuřičným polem, kde se chystá soused pan Harvey - Stanley Tucci, oddělat nebohou, která si od něj do poslední chvíle udržuje doslova fyzickou vzdálenost, ale on je dobrý herec...plus scéna vloupání se do jeho domu sestrou Lindsey). Horor jedině ve smyslu civilní hrůzy ze ztráty, která ani nemá jméno, jak je hrozná. Protože když někomu zemře partner, stává se z něj vdovec, když někomu zemřou rodiče, je z něj sirotek, ale jak se říká těm, kteří přijdou o dítě?
A chcete-li poselství, které film sebou nese, tak vězte, že: „všechno co potřebujeme je láska."  A jenom v případě, že se dokážeme povznést nad sarkastické, rádoby drsňácké pózy a přestaneme se šklebit, že je to klišé, jen tehdy z posledního filmu P.J. můžeme mít dobrý pocit. Pak si můžeme uvědomit skutečnou hloubku takového vzkazu.