V úvodu se dostáváme s kapitánem Kirkem a spol. na vulkanickou planetu tříde M v systému Nibiru, obývanou primitivním domorodým kmenem, který „sotva vynalezl kolo“. Obří dominující sopka se stala aktivní a planetě hrozí zánik, takže je potřeba ji zchladit. Úkol si bere na starosti pan Spock, ale věci ani z daleka nejdou podle plánu. Přestože se s ním kapitán takřka v ničem neshodne, odmítne jej nechat napospas žhavé lávě a spěchá Spockovi z podvodního úkrytu s lodí na pomoc, byť tím riskuje výrazné ovlivnění domorodé kultury. Svého prvního důstojníka zachrání a kulturu ovlivní, což vyústí ve střih á la 2001: Vesmírná odysea. Podobných přechodů a rytmických vychytávek je ve filmu několik, což je fajn.

Tady si vlastně můžeme povědět o největším problému Abramsových Star Treků, a pak budeme pokračovat dějem. Když jsem viděl poprvé první díl, líbil se mi velice, ale je pravda, že zhruba měsíc poté jsem si z něj pamatoval jen několik málo fragmentů. To bylo nepochybně dáno především způsobem, jakým režisér vypráví příběh, kdy prakticky vůbec nenechává záběry dozrát a hned se pouští dál, jako by někam pospíchal. Rytmus jeho původního Star Treku se tedy dost liší od naprosté většiny hollywoodských blockbusterů, což by bylo jistě vítané zpestření, ale asi ne u tohoto žánru.

To Star Trek: Do temnoty je z tohoto pohledu naštěstí přeci jen tradičnější a přehlednější, ale sráží ho jiný nedostatek. Emotivní scény tu vůbec nefungují! Proč? Protože Abrams jen otrocky kopíruje jejich zaryté schéma, tedy nejprve obavy, pak samotný útok, doprovázený gradující dramatickou hudbou, a pak následuje buď nějaký hrdinský čin nebo jiná okolnost, která nebezpečí spolehlivě zažehná. Přičemž pověstným kamenem úrazu je právě ta hudba. Star Trek: Do temnoty je zkrátka ohromně předvídatelný. Jednu scénu se režisér snažil udělat obzvláště emotivní, a tak je jí věnováno více pozornosti. DÁLE POZOR NA MOŽNÉ SPOILERY! Jenže se vlastně, tak jako v Super 8, opět uchyluje k citovému vydírání (byť ne až v takové míře). Protože pro diváky, kteří viděli už minimálně deset hollywoodských (komiksových) spektáklů, není nikterak obtížné si domyslet, že dokud neběží závěrečné titulky, je třeba brát podobné události s nemalou rezervou.

ZBYTEK TEXTU OPĚT BEZ SPOILERŮ! Ale dál. Po útoku na archiv lodi Kelvin se mají sejít vrchní představitelé Hvězdné flotily v jedné místnosti, aby vše prodiskutovali. Samozřejmě nechybí ani Kirk, Spock a admirál Pike, který se poté, co James Tiberius porušil pravidla (ukázal loď domorodcům), což je bráno jako důkaz, že ještě kapitánství není hoden, stal místo něj kapitánem Enterprise a pan Spock byl přesunut na USS Bradbury. Právě v okamžiku, kdy si Kirk uvědomí, že vše byla léčka, začne na tu místnost střílet neznámý porotivník. Později se ukáže, že se jedná o Johna Harrisona, jakéhosi nežádoucího mezigalaktického teroristu, který skrývá nějaká ta tajemství. Posádka lodi Enterprise se ho proto v takřka totožném složení jako v prvním díle vydá do temnoty vesmíru najít.

Vedle Kirka (Chris Pine), který na cestě pozná, že být kapitánem vyžaduje pořádnou dávku zodpovědnosti, a Spocka (znovu výborný Zachary Quinto), jenž stále chce za všech okolností dodržovat pravidla, nechybí kverulant Leonard „Kostra“ McCoy (také vynikající Karl Urban), Hikaru Sulu (John Cho), Pavel Čechov (Anton Yelchin zase s legračním ruským přízvukem) a samozřejmě komunikační důstojnice Nyota Uhura, kterou hraje Zoe Saldana (kéž by měla o něco více prostoru), které evidentně nečiní žádné potíže učit se fiktivní mimozemské jazyky. Nově posádku doplňuje dlouho lehce tajemná, ale pořád krásná Carol (Alice Eve) a z nových postav sehraje podstatnou roli kromě Harrisona (Benedict Cumberbatch) také admirál Marcus (Robocop Peter Weller).

Značná část příběhu je věnována takovému tomu chlapskému kamarádství mezi Kirkem a Spockem, kteří by jeden druhéno nikdy nepodrazili, ani nenechali ve štychu. Podobně jako třeba Butch Cassidy a Sundance Kid, Tango a Cash nebo Ben a Chon v Divoších (i když, pravda, Spock by Nyotu s Kirkem určitě nesdílel). Důležitý je i fakt, jak dokonale se podařilo začlenit nové postavy. Marcusovy záměry zásadně ovlivní děj, Harrison je v podání Cumberbatche více než solidním záporákem (a navíc se v souvislosti s jeho jménem začalo v kině dokonce tleskat). A Carol? Ta nepřekvapivě brzy upoutá Kirkovu pozornost, takže scéna, kdy neodolá pokušení podívat se na ni jen ve spodním prádle, určitě nepůsobí samoúčelně. Naopak by byl skoro hřích toho nevyužít, když máte k dispozici Alici Eve a její dokonalou postavu.

A stejně dokonalé jsou i některé pasáže v tomto filmu, který díky nim rozhodně splňuje to, co se od něj jakožto od hollywoodského hitu očekávalo. Vynikající je cesta Kirka, Spocka a Uhury na Kronos, domovskou planetu Klingonů, absolutně spocktakulární spektakulární je přelet Kirka a Harrisona otevřeným vesmírem na palubu USS Vengeance, a překvapivě také všechny scény se Scottym. Simona Pegga jinak příliš nemusím, ale kdykoliv se objeví v nějakém projektu, na kterém se podílel J. J. Abrams (viz trojka a čtyřka Mission: Impossible), dokáže předvést opravdu kvalitní výkon. A u takového typu filmů pochopitelně nesmí chybět stylové a vtipné hlášky nebo dokonce citáty.

Ať už mírně filozofické (Kirk: „Nepřítel mého nepřítele je můj přítel.“) nebo čistě úsměvné (Kostra: „Když jsem snil o tom, že budu sám se sexy ženou na opuštěné planetě, neboly tam torpédo“.) a některé jsou i poměrně infantilní, ovšem takové jsou v naprosté menšině. Z tohoto pohledu se scenársité Roberto Orci a Alex Kurtzman bohatě vyřádili v Transformerech. Mimochodem, u kolonky scénáře najdeme i jméno Damon Lindelof, pro kterého je asi po fiasku s Prometheem velmi obtížné najít práci, a tak nezbylo, než poprosil kámoše Abramse. A dovedu si představit, že jeho přínos spočítal pouze v tom, že zatímco ti dva psali, on seděl někde opodál a jen mlčky přitakával. Velmi bych se totiž divil, kdyby měl zrovna on výraznější podíl na filmu jako …

Star Trek: Do temnoty, protože ten bude rozhodně patřit k nejlepším a nejvelkolepějším letošním filmům. Zhruba 30 minut bylo navíc natočených na speciální IMAX kamery, takže se obraz během těch nejakčnějších scén roztáhne. Ne, že by to bylo nějak extrémně znatelné, ale tohle je jeden z těch počinů, pro které platí: čím větší plátno, tím lepší filmový zážitek. Kino IMAX se proto jeví býti opravdu nejideálnější volbou. Jsem opravdu velice, velice, velice zvědavý na to, co vytvoří ze Star Wars VII, protože nechat toho samého tvůrce režírovat tyto dvě kultovní, ale v podstatě konkurenční ságy, je úžasný i troufalý nápad zároveň. Přeci jen série George Lucase má ještě více příznivců a příznivkyň.