Mladý a malý Andrew Ender Wiggum Wiggin je tím chlapcem, do kterého vkládá naděje nejen plukovník Hyrrum Graff, ale i majorka Gwen Andersonová, kteří na místě zvaném Bitevní škola dohlížejí na to, aby se z tady přítomných dětí stali válečníci, kteří zabrání dalšímu útoku nepřátelských mimozemských bytostí, jež se nazývají termiťané. Proč proti nim mají vyrukovat právě děti? Dobrá otázka. Inu proto, že „přemýšlejí rychleji a dokážou se vypořádat s nesmírným množstvím technologií a informací, aniž by se vyčerpaly.“ Předtím je samozřejmě zapotřebí projít důkladným tréninkem a osvojit si vůdcovské schopnosti, strategii a vůbec vše, co by mohly v boji potřebovat.

OK, přiznávám, že přestože sci-fi patří mezi tři moje nejoblíbenější žánry, o románu Enderova hra z roku 1985 jsem nevěděl do doby, než jsem poprvé spatřil plakát k tomuto filmu. A to i přesto, že jméno jejího autora Orsona Scotta Carda jsem zaslechl. Ději byl tedy pro mě cizí a ani na trailer jsem se nedíval. Protože plakát vypadá pěkně, a k tomu se na něm objevují samé známé tváře, řekl jsem si, že bude nejlepší se nechat překvapit. A překvapen jsem skutečně byl. Jenže v negativním slova smyslu. Když jsem se pak podíval do distribučních materiálů, nestačil jsem se divit. Ty v podstatě totiž téměř tvrdí, že pro žánr sci-fi je Enderova hra de facto totéž, co je Pán prstenů pro fantasy. Pokud je to pravda, tak se z ní zřejmě to nejzásadnější vytratilo během adaptace pro filmové plátno.

Důležité otázky typu empatie, řešení konfliktů a co znamená vůdcovství, se tu sice objevují, ale prakticky pouze jako Enderův problém. Aplikovat do širších souvislostí se kvůli tomu, jak je film natočen, rozhodně nedají. V době vzniku knihy byly navíc v tom celosvětovém měřítku určitě aktuálnější. Aby z Enderovy hry taky nebyly tři filmy, bylo zapotřebí některé pasáže z knihy vynechat. A režisér Gavin Hood zřejmě neodhadl jejich důležitost. Naopak ponechal tu postavy Enderova bráchy a ségry, které jsou naprosto zbytečnými. K tomu, abychom se dozvěděli, že on byl ze školy vyřazen kvůli zálibě v násilí a ona proto, že se všemi příliš soucítí a že Ender si samozřejmě jakožto hlavní hrdina a třetí dítě vzal to nejlepší z obou, jsme je vidět nepotřebovali.

Kniha Enderova hra byla, tak jako mnohé další od Watchmenů přes Pí a jeho život a Atlas mraků  až třeba právě po Pána prstenů, považována za nezfilmovatelnou. Měla-li by se mezi sebou tato pětice utkat o titul nejlepšího filmu, pak by Enderova hra skončila na posledním místě. Znovu raději upozorňuju, že film a kniha jsou pro mě naprosto jiná média, tudíž budu i Enderovu hru nadále hodnotit tak, jako by vznikla podle původního námětu. Režisér Gavin Hood má na kontě dva mimořádně zajímavé tituly. Jednak je to Oscarem oceněný Tsotsi, kde nám předvedl, že i někteří gangsteři mohou být v jádru dobří lidé, a pak thriller Odvlečen, jenž také nabízí jistý přesah. U svého nejnovějšího počinu ale jako by se rodák z Jihoafrické republiky nemohl pořádně rozhodnout, jestli chce natočit víceméně zábavný biják převážně pro děti (případně některé náctileté), pro které by interakce s hlavními postavami byla nejsnadnější, tak jako třeba v případě Po zániku země. Nebo jestli mu jde hlavně o interpretaci těch silných témat, o kterých by měli starší diváci po zhlédnutí filmu přemýšlet. Enderova hra se zdá býti takovou látkou, kde obojí není možné.

Za současné konstelace se v první řadě jeví mírně dadaisticky to nejzásadnější – proč musí bojovat děti? Jak je možné, že perfektně znají kupříkladu význam slova genocida, když mnohé z nich vypadají, že si ještě ani samy nedovedou zavázat tkaničku? Jistě, když musí děti do války (a že jsou, bohužel, i v současném světě taková místa, kde se tomu tak děje), dotýká se nás to, ale v Enderově hře to prostě nefunguje. Zřejmě proto, že se jedná o sci-fi. Ačkoliv je samozřejmě pravda, že v tomto žánru existují díla, ve kterých je účast dětí opodstatněná (viz Super 8, Monster Squad).

Jiné, jako třeba Bozo Bonzo Madrid zase mají působit drsným a sebejistým dojmem, akorát konkrétně v tomto případě je to poněkud prazvláštní, jelikož představitel tohoto velitele „tábora“ Mloků je o hlavu menší, než všichni ostatní, de facto včetně dívky Petry (Hailee Steinfeld), která jako jediná opravdu vypadá tak, že přesně ví, co dělá. Plukovník s tváří Harrisona Forda, jenž věří v Enderovy schopnosti, a proto proti němu s radostí poštvává ostatní, je také postava kontroverzní a slavný herec navíc vypadá – možná záměrně, možná ne – dosti unaveně. Majorka v podání Violy Davis se zase objevuje jen nárazově, tudíž má zřejmě na práci ještě důležitější věci, čemuž se není co divit.

Ovšem skutečně tou nejvíc nejrozpolcenější postavou je seržant Dap (hraje obrovitý Nonso Anozie), u kterého jeden opravdu neví, jestli má nepochopitelně hýbat hlavou ze strany na stranu nebo se jen smát. Připomíná totiž takové ty nekompromisní velitele, kteří křičí a vyžadují tvrdou disciplínu, jaké známe z válečných filmů, včetně těch nějlepších. Tady je to ale vzhledem k osazenstvu Bitevní školy skutečně více směšné, než cokoliv jiného. Sir Ben Kingsley, jeden z plakátových taháků, tu pak má vlastně jen cameo, ale taky dost divné. Pro příběh jistě nebylo vyloženě nutné, aby musel být potetovaný jako nějaký Maor. Zajímavé, že prostoru tu má přibližně stejně jako v Iron Manovi 3, nicméně tam vešel do podvědomí o poznání více.

Jakkoliv je koncept Enderovy hry nevěrohodný, jedno se tomuto dílu musí nechat. Po technické stránce totiž absolutně nemá chybu! Střih – vynikající, zvuk – parádní, kamera – vizuální stránka maximálně působivá. Efekty? Úžasné. Zvlástě pak tehdy, když děti cvičí v bojové místnosti ve stavu beztíže. Snad jen s planetou termiňtanů si možná šlo dát více práce, ale na druhou stranu přednosti filmu jistě měly spočívat jinde. Tak jako tak je hodně překvapivé, že nejde do kin ve 3D, protože tady by třetí rozměr s největší pravděpodobností dával smysl. Potom by možná hodnocení mohlo být o něco lepší.

Enderova hra připomíná něco, co by se dalo označit jako Star Trek pro děti a/nebo do jisté míry také Hvězdná pěchota pro děti. Jenže postavám v Abramsových filmech by věřil, že někde existují nebo budou existovat a u Verhoevenovy legrácky zase z každého záběru čučí ta nemalá nadsázka a dokonce bychom mohli říci i satira. To Hoodův počin se bere nesmírně seriózně, a tak vzhledem k již zmíněným okolnostem asi nepřekvapí, že místy až nudí. Navíc i některé konkrétní momenty nedávají dobrý smysl. Dva příklady za všechny – Ender tomu seržantovi řekne, že mu „jednou zasalutuje“. A ejhle, on mu skutečně zasalutuje, přitom se mezitím nestalo vůbec nic, co by tento vývoj ospravedlňovalo. Stejně tak v případě, kdy hlavní hrdina pořádně neví, co dělat a na základě nesrozumitelného flashbacku si to uvědomí. O zabití obra ve hře, kterou hraje, raději ani nemluvě. Ani závěrečná pointa určitě není nijak překvapivá, neboť musí napadnout každého, kdo pozorně poslouchá. Pokud tedy chcete do kina (klidně i s dětmi) na nějakou sci-fi, tak rozhodně volte Gravitaci. Ta se dá ke všemu vidět i vícekrát a pro všechny bude nepochybně o poznání úchvatnějším filmovým zážitkem.