Je krátce po druhé světové válce a v jedné obecné škole se sešla „výjimečná“ třída. Chlapci v ní (zvláště pak Rosenheim) jsou neukáznění, drzí, když se jim něco řekne, udělají pravý opak. Dokonce neváhají ukrást kruhy fakíru Rádži Tamilovi. Není divu, že přivedou svou učitelku do blázince. Na její místo přichází … Igor Hnízdo! Díky svým zkušenostem z odboje a vpravdě neobvyklým metodám to vypadá, že jen on dokáže mezi chlapce přinést pořádek a disciplínu. Má ale slabost pro ženy, kvůli čemuž by později klidně mohl být na ředitelův příkaz propuštěn.

Osudy některých filmových projektů bývají vskutku zajímavé. A nejinak tomu bylo v případě Obecné školy. Tu měl původně režírovat Vít Olmer, jenže nakonec se rozhodnul upřednostnit Takový prapor, který je, troufám si tvrdit, mnohem blíže jeho naturelu. Vít Olmer patří rozhodně k těm lepším českým režisérům (Bony a klid 2 nejsou z tohoto úhlu pohledu směroplatné), ale přesto jsem osobně přesvědčený o tom, že Obecná škola v jeho režii by nepatřila k nejlepším tuzemským porevolučním filmům, natož aby to dotáhla k oscarové nominaci.

Přeci jen scenárista Zdeněk Svěrák tu vlastně hraje svého otce, takže i proto je dobře, že šlo o první „rodinný“ film. Janu Svěrákovi bylo tehdy sice teprve 26 roků, ale už měl na kontě studentského Oscara za Ropáky a Obecnou školou potvrdil, že se rozhodně nejednalo o vůbec žádnou náhodu. Jeho režii je nesmírně citlivá, ať jde o práci s (dětskými) herci, o způsob, jakým příběh vypráví, nebo o vytváření oné poetické atmosféry, jaká v českém porevolučním filmu jinak téměř nemá obdoby. Na tom má zásluhu i kameramen F. A. Brabec, jenž vykouzlil velké množství úžasných obrázků.

Hlavním hrdinou filmu je Eda Souček, jehož tátovi přezdívají „Tranďák“, protože dělá v elektrárně. Matka nedávno porodila holčičku, o kterou se Eda příliš pečlivě nestará. Sám se přitom zřejmě vůbec neměl narodit, ale starší bratr v brzkém věku šlápnul na hřebík, což se mu stalo osudým. Tohle se skutečně stalo, protože i Zdeněk Svěrák je „takovej náhradník“ za staršího Zdeňka Svěráka. Určitě by bylo zajímavé zeptat se ho, které další události z Obecné školy se doopravdy udály, které byly pozměněny, a které jsou ryze fiktivní.

Postava Igora Hnízda je mimořádně pozoruhodná a komplexní a díky hereckému ztvárnění Jana Třísky ční nade všemi. Ostatně sám Zdeněk Svěrák prohlásil, že když se snaží vzpomínat na dobu, kdy chodil do obecné školy, nevybavuje si tvář svého tehdejšího učitele – prostě ho učí Tříska. V rámci scenáristického procesu, který sám nazývá „prošívání“, se mistrně podařilo zakomponovat i ty postavy, které mají minimální prostor (Čejka, Plíha, školník, dvojčata Fabiánovy, …), a přesto jsou tedy plnohodnotnou součástí tohoto příběhu, který se neomrzí ani po sedmém zhlédnutí.

Obecná škola pobaví, dojme, poučí, přinutí k zamyšlení nad politickými otázkami, a jak už to tak u Svěrákovských filmů bývá, především také pohladí! Vždyť kdo by neocenil jedinečnost těch legendárních scén (za všechny jmenujme tu, ve které se seznámíme s Igorem Hnízdem) či hlášek (za všechny jmenujme: „Kde sou moje blatníky?“). Kdepak, v žádném případě není náhoda, že hned tři scénáře Zdeňka Svěráka (Vesničko má středisková, Obecná škola, Kolja) byly nominovány na Oscara, přičemž třetí zmíněný jej i získal. To značí, že jeho tvorba je výjimečná i v celosvětovém měřítku. Příští návrat do jeho dětství bude k vidění ve filmu Po strništi bos, který se začne natáčet ještě letos. Těšíme se a oslavenci zároveň přejeme všechno nejlepší.

FOTO: BIOGRAF JAN SVĚRÁK