spolupracovnice Debra Hill už v roce 1979, to znamená rok předtím, než napsal Stephen King svou novelu, podle které natočil v roce 2007 Frank Darabont svoje béčko, které u nás v kinech běželo pod názvem Hustá mlha. Nutno dodat, že se přes průhledné efekty a sem tam poněkud vyhroceně ukvapené/nepatřičné jednání postav nakonec podařilo přetlumočit ono velice silné téma, které by se dalo rozšifrovat tak, že stvůry se ve skutečnosti nenacházejí venku, nýbrž uvnitř mlhou obehnaného supermarketu. Jelikož lidé jsou schopní nejrůznějších zvěrstev, a to i během událostí, ve kteréch nejde o život.To nápad na Johnovu Mlhu se zrodil na výletě u Stonehenge, když tenhle monument
najednou začal mizet v mlze. Předtím v Halloweenu kultovní režisér stvořil zlo v podobě člověka, ve kterém není vůbec nic lidského. V Mlze měli diváky strašit přímo duchové. Nicméně původní verze prostě nefungovala, a tak bylo zapotřebí spoustu scén přetočit. John tedy v podstatě udělal remake svého vlastního filmu (v horizontu tak šesti roků se klidně může stát, že z jeho osmnácti celovečeráků nebudou mít remake, prequel, ani sequel pouhé tři – Mlha se dočkala v roce 2005). A i když je se svou novou Mlhou je spokojený, mě osobně by jakožto velkého příznivce jeho tvorby hodně lákalo vidět původní verzi, jelikož ani tato finální není zrovna ukázkou toho, jak by měl vypadat opravdu kvalitní horor. Nejen proto, že některé scény jako by v ní ještě chyběly. „Je všechno, co vidíme nebo cítime jen sen ve snu?“ Úvodní citace Edgara Allana Poea
rozhodně nemá sloužit jako nějaké alibi, třebaže to tak trochu může působit ... Je skoro půlnoc, ale stihneme ještě jeden příběh. Bude 21. dubna a přesně před sto lety plula ve vodách okolo města malá loď. Najednou se odkudsi vyvalila mlha a posádka neviděla na krok. Tu spatřila na břehu světlo a vydala se tím směrem. Jenže šlo jen o oheň, a tak se roztříštila o útesy. Trup se rozpůlil a stožár praskl jako větvička. Vrak se potopil i s posádkou, přičemž plíce jejích členů jsou stále plné vody. A jejich oči? Jejich oči jsou otevřené, do temnoty zírající. Mlha se pak hned zase zvedla a vrátila za oceán. Ale traduje se, že až se opět ukáže, muži ze dna moře povstanou a vydají se hledat oheň, který je navedl do jejich tmavé a ledové smrti. Odbila půlnoc, jednadvacátého dubna …Tento příběh vypráví starý pán dětem u táboráku. Chystají se oslavy stého výročí založení
města Antonio Bay, přičemž na povrch vyjde, že tenkrát sehrálo výraznou úlohu šest spiklenců, kteří prahli po zlatě. To patřilo jistému Blakeovi, který se teď skutečně po celém století přichází mstít všem těm, kteří … No, vlastně se jednoduše řečeno přichází mstít úplně všem. Ještě předtím ovšem zjistíme, že místní maják slouží zároveň jako rádiová stanice (na jednu stranu romantická kombinace, ale na tu druhou vcelku WTF), a že odtud vysílá Stevie Wayneová (příjmení zjevně pramenící z režisérova obdivu k Johnu Wayneovi) – kočka se sexy hlasem. Aby ne, když ji hrála Adrienne Barbeau, tehdejší režisérova manželka.Tenhle projekt byl vůbec takovou rodinnou záležitostí. Režisér znovu spolupracoval jak
s Debrou Hill, tak s kameramanem Deanem Cundeyem, přizval i Roba Bottina (bez něhož by Věc nikdy nebyla tím, čím je) a Nancy Loomis (Annie Brackett z Halloweenu), roličku tradičně svěřil Georgi „Buck“ Flowerovi a v obsazení nechybí ani Jamie Lee Curtis, přičemž do role předsedkyně/starostky si vybral její matku Janet Leigh (ta, která byla ubodána ve sprše) a ve filmu se setkají. Sám John má cameo coby pomocník v kostele (jak ironické!) Bennett a některé postavy pojmenoval po svých dobrých kamarádech. Setkáme se tedy s paní Kobritzovou (podle producenta Carpenterova televizního filmu), Danem O’Bannonem, Nickem Castlem a Tommym Wallacem. Poslední jmenovaný pracoval na Mlze také jako architekt a střihač. Třebaže jmenovaní nepředvádějí zrovna famózní herecké výkony, pořád jsou to vtipné odkazy. Zbytek už tolik vtipný není.Pořád ale platí, že z vizuálního hlediska se pořád jedná o úžasný, nezaměnitelný počin.
Neexistuje tolik režisérů, na jejichž biják byste pohlédli a během pár desítek sekund byli schopní říct, kdo byl režisérem. Práce Johna Carpentera je v tomto směru vskutku specifická a unikátní. A konkrétně nelze nezmínit dva záběry, které jsou technicky i obsahově skutečně dokonalé. Jednak ten, ve kterém mlha zalévá ulici ve městě, a pak ten, ve kterém v kostele (svým způsobem lehká předzvěst pro Vládce temnot) stojí duchové s háky, připravení zabíjet.Další významnou složkou v tvorbě kultovního filmaře byla vždycky hudba. Aby ne, když se
jí jeho otec intenzivně věnoval. A Mlha není výjimkou. Doprovod pomáhá dotvářet znepokojivou atmosféru, tak jako třeba u Daria Argenta. Nicméně taková Suspiria (1977) se grafického násilí rozhodně neštítí. Kdežto v Mlze se většina úmrtí odehraje tzv. off-screen, tedy mimo plátno. Při celkovém konceptu a stylu vyprávění (sledujeme přece film Johna Carpentera!!!) nám sebetvořivější představivost nemůže poskytnout plnohodnotný zážitek. Na rozdíl od takového Equalizera.V celém snímku přitvrdí režisér na pilu (bohužel ne doslova) tak čtyřikrát pětkrát, včetně
kratičkého pohledu na červy prolezlou tvář a závěrečné „sekačky“. Ale to je na člověka, který v Útoku na 13. okrsek nechal zabít malé dítě a v Oni žijí zase hlavní hrdina zastřelí (byť emzácké) policajty, zatraceně málo! A nelze se nepozastavit ještě nad jednou věcí. Když už jsem zmínil Psycho, Mlha vznikla ve stejném roce, kdy zemřel Alfred Hitchcock. Ač skoro všechny jeho snímky (snad s výjimkou Na sever severozápadní linkou) považuju za značně nadhodnocené, po přečtení jeho biografie se musí smeknout před jeho přístupem.Celou svou kariéru si například lámal hlavu vcelku jednoduchou otázkou: pokud jde
sympatická žena, se kterou jsme se už třeba měli možnost seznámit, v noci po ulici a za nejbližším rohem stojí týpek s nožem, který jí chce ublížit, máme jakožto diváci toho týpka pro zvýšení napětí vidět dopředu, anebo ho neukazovat kvůli momentu překvapení? V Mlze došlo na první variantu, i když při té neexplicitnosti film postrádá především ten moment překvapení! A když už se v těch dvou případech dostaví, nefunguje vzhledem k rozložení mizanscény stoprocentně. No, a kupříkladu fakt, že duchové musí jako běžní smrtelníci otevírat dveře, když chtějí jít někoho zaříznout, stejně jako ty drobné, leč vcelku podstatné mezery v příběhu (např. zahání mlha vybrané postavy do kostela úmyslně?), raději nechme stranou.Mlha je film, který jakoby vznikal tak trochu metodou pokus-omyl. Z toho se dá naučit spoustě užitečných věcí. A při pohledu na Johnovu následující filmografii (asi s jedinou výjimkou, kterou představuje Městečko prokletých) je zcela zřejmé, že mu Mlha poradila v tom, jak se vyvarovat zbytečných chyb. Tady jich bylo dost a některé se musely nabízet už při psaní scénáře. Hra s divákem, aby se nechali vést po režisérem připravené cestě a báli se, v Mlze nevyšla. Ale třebaže o tomto díle můžeme prohlásit, že bylo pravděpodobně zastaralé už v době svojí premiéry, své příznivce a příznivkyně si našlo a nachází, protože se v něm pořád najdou aspekty a jevy, díky kterým určitě stojí za zhlédnutí.
FOTO: cinema.de
