Paralelně sledujeme dvě časové roviny, přičemž ta z 60. let výrazně napovídá, kdo v současnosti vraždil. Složka 64 se tedy vlastně pohybuje po hranici mezi detektivkou a kriminálkou. Nic pozoruhodnějšího nenabídne. V té záplavě detektivních audiovizuálních děl to není snadné, avšak právě Dánové dokázali v minulosti vyprodukovat odlišné, nepředvídatelné filmy, což jim téměř vždycky přidalo plusové body. Christoffer Boe, jinak podepsaný pod famózním snímkem Sex, Drogy a daně, svou rutinní režií v tomto případě spíše zklamal.

Zápletka přitom vskutku stojí za pozornost. V opuštěném bytě za falešnou zdí jsou nalezeny tři u stolu naaranžované mumie (výtečná scéna). Čtvrtá židle zůstala prázdná. O nějakých 50 roků dříve se dozvídáme, že dívka Nete čekala dítě se svým bratrancem. Měla smůlu, neboť tehdy ještě platil v Dánsku zcela antifeministický zákon o tom, že ženy můžou být v případě lesbické orientace nebo jiného prohřešku (jako třeba když čekaly dítě se svým bratrancem) poslány napřevýchovu. Klidně i do „lágru“ na ostrově Sprogø. Tady dojde na několikerá setkání, po kterých už nic nebude jako předtím.

V současné linii se dotkneme také přistěhovalecké krize, neboť dívce Nour bude proveden potají zákrok, který zapříčiní, že už nebude těhotná. Rodiče by to totiž nerozdýchali. Nejedná se však o klasickou interrupci. Mohlo by pouze v případě, že by nedorazila na kliniku Curta Wada, což je už od prvního pohledu de facto taktřka regulérní nacistický pohlavár typu doktorů Mengeleho nebo Richtera z IRON SKY. Nemělo by tedy překvapit, že budeme mimo jiné svědky nejedné sterilizace ve scénách, které sice nejsou příliš explicitní, ale i tak by mohly slabší povahy přinutit odvrátit oči od plátna nebo je zavřít.

Třebaže detektivek vzniká celá řada, těch opravdu kvalitních zase tolik není. Mnohdy je lepší, když jako diváci víme méně, než hlavní postavy. Díky tomu nebývá nouze o napětí a závěr může být o to překvapivější a údernější. Rovněž dva tři překvapivé a smysluplné twisty by měly být samozřejmostí. Nic z toho na nás ve Složce 64 nečeká. Film se ale naštěstí vyhne tomu nešvaru, že k odhalení viníka by vedlo pochybení na samotném začátku vyšetřování, takže se nemotáme v bludném kruhu.

Na druhou stranu Carl Morck (Nikolaj Lie Kaas) a kolega Assad (Fares Fares) zřejmě nejsou z nejbystřejších a nejpřemýšlivějších. To se raději zabývají tím, že jeden z nich končí a trápí ho, že ten druhý to neprožívá a není mu to líto. Pořádně neprověří „obvyklé podezřelé“ a není jim podezřelé ani jednání kolegy, který se o případ náramně zajímá a častokrát se objeví tam, kde by vůbec neměl být. Kdepak, nemusíme mít nakoukáno, aby nám bylo jasné, že k odhlanení (spolu)pachatele kolikrát stačí jedna nešikovná scenáristická replika.

Složka 64 si zároveň vlastně vypůjčuje od Agathy Christie, konkrétně z Vraždy v orient expresu. A k tomu má vzhledem k přetrvávající éře MeToo docela dobré načasování. Navíc nepřipomíná pouhou epizodu nějakého seriálu. Jenže se bohužel nevyhýbá provařeným klišé, včetně rádoby hollywoodského patetického dojáku. Zápletka OK, ale jinak ani atmosféra není na severský biják nijak uhrančivá. Na rozdíl třeba od Severní blaty, kde je tomu přesně naopak, tj. zápletka „shiťácká“, avšak atmosféra skvělá. Čili celkové dojmy ze Složky 64 jsou spíše rozpačité. A byť se v Dánsku stala komerčně nejúspěšnějším domácím počinem všech dob, nepřinutí ke zhlédnutí předchozích částí (bude tato fakticky poslední?!?), které si v tržbách vedly rovněž výtečně.                 

FOTO: Aerofilms