Ve zkratce se jedná o bandu venkovských balíků, kteří se chovají a mluví tak, že právě vylezli z jeskyně/slezli ze stromu. „V civilu“ mají každý obyčejné zaměstnání – jeden dělá například v posilovně, druhý půjčuje loďky, třetí instaluje bezpečnostní systémy do baráků. Kromě Roberta mají přezdívky – Dave, Karlos, Arny a Komár. Smyslem/středobodem života a útěkem z méně útěšné reality se pro ně stává hra na URNU, tj. na Útvar Rychlého NAsazení, nikoliv na tu nádobu, co se do ní (a někdy i z ní) sype mrtvolný popel.

Proto začínáme scénou, překvapivě natočenou a sestříhanou skoro tak, jako by byla vystřižena z počinu typu S.W.A.T.: Jednotka rychlého nasazení. Tihle „borci“ v ní evakují kulturák, ve kterém právě probíhá zábava. Nikomu přitom ani ve finále akce neřeknou, že ve skutečnosti byla všechno jenom hra. Hrát si na policajty jest samozřejmě nezákonné, ale pro tyhle „borce“ se tenhle koníček stal „posláním“. Jak v autě, tak v oblíbené hospodě si o všem vyprávějí, jak bylo všechno „na milimetr“ a nešetří ani dalšími tu cynickými, tu v podstatě buranskými hláškami, z nichž některé mají v budoucnu určitě šanci zkultovnět.

 










 

Svou nemalou zásluhu na tom mají vedle režiséra Vladimíra Michálka také herci, protože Oldřich Kaiser, Kryštof a Matěj Hádkové a Jiří Vyorálek patří u nás k absolutní špičce. Poslední jmenovaný dokonce neváhal výrazně změnit vizáž, díky čemuž to z některých fotek až vypadalo, že to není Vyorálek, nýbrž Fanánek. Uvedenou čtveřice doplňuje Patrik Holubář, jehož postavu lze s přehledem označit za nejpodivnější a nejzakomplexovanější. Avšak jeho gesta, grimasy a výstupy tak nějak přesně zapadají do filmu Vladímíra Michálka.

Na ten nejpodstatnější moment dojde poté, co „borci“ udělají blbečky z pytláka a jeho ženy, přestože tyhle jejich akce vlastně nikdy nejsou do detailu propracované. Nebo nám scenáristé vždy něco podstatného schválně zatajují? Jestli ano, tak proč? Na Benzině Dehtov (původní název filmu) natrefí na zloděje v masce Miloše Zemana či Richarda Nixona … Nikdy jsem se nezamýšlel nad tím, jak jsou si tihle dva prezidenti vlastně docela podobní. Zloděj ohrožující těhotnou prodavačku samozřejmě neví, že se jedná o bandu venkovských balíků, třebaže někteří při akcích vůbec neřeší, že jim je po celou dobu vidět do obličeje. A tak v jeden okamžik přiloží zbraň ke svojí bradě …

 

… A od této chvíle se začne příběh dramaturgicky teprve sypat. Některé postavy se začnou chovat vzhledem k jejich situaci zcela iracionálně, a to i v kontextu jejich načrtnutých charakterů venkovských balíků. Třeba si řeknou: „Takže tohle nesmíme udělat.“ A jeden z nich následně udělá přesně pravý opak. Občas se také někdo z nich objeví někde, přičemž nevíme, jak daleko od sebe se ta místa nacházejí. Tohle působí jako vytržené z kontextu. V českých bijácích z poslední doby se bohužel nejedná o nic výjimečného. Vzpomeňme na Michelle (Patrycja Volny) ve Zlatém podrazu či Josku Smítka v Tenkrát v ráji, přičemž Úhoři mají z tohoto pohledu blíže ke druhému zmíněnému počinu, což není dobré, protože takovéto „čachry“ s jednotou místa výrazně narušují jak pozornost, tak celkovou strukturu.

Ta práce se scénářem, který vychází z rozhlasové hry, byla podle tvůrců nepřekvapivě docela boj. Tento projekt se vyvíjel de facto od roku 2012, přičemž by bývalo nebylo od věci ještě zapracovat a s uvedením do kin počkat minimálně několik měsíců. Na jednu stranu stejně zaslouží režisér ocenit za to, že Úhoře natočil za pouhých jednadvacet dnů, protože stále působí na české poměry poměrně epickým dojmem (ve smyslu toho, na kolik lokací se podíváme). Ale na tu druhou to vypadá, že nějaká ta důležitá scéna pořád chybí. Třeba jak si „borci“ mezi sebou vůbec předávají informace? Když veliteli furt tvrdí, že je všechno OK a nedlouho poté v kině už ten samý velitel ví, že všechno není OK a dokonce i ví, co konkrétně není OK.

 










 

Některé pasáže jakoby měly napovědět, že si režisér vzpomněl na svůj předchozí projekt Prázdniny v Provence. To ještě ničemu nevadí, protože ten film si takové hejty určitě nezasloužil! Spíše jde o to, jakým způsobem se do příběhu dále zapracovává postava té prodavačky na benzínce. U toho zloděje a toho proradného velkopodnikatele to funguje o poznání lépe. Největší WTF scény jsou ty, ve kterých jdou „borci“ potokem a utrousí cosi o úhořích v Al-Káidě, přičemž tato replika se pak tedy trochu zvláštně promítla i do názvu filmu. A vrchol představuje situace, kdy se potkají se skutečnou URNOU, přičemž tvůrci vše vyřešili tak, že urazili všechny členy tohoto speciálního policejního útvaru. Opravdu nedává smysl, jak mohlo zrovna tohle ve finálním sestřihu zůstat. Že by se už po těch rokách dále nikdo nechtěl mořit se scénářem?

Úhoři mají nabito nám měli místo těchto dvou scén předložit ty chybějící, jaké by napomohly k větší plynulosti vyprávění. Film se ovšem prezentuje jako černá komedie a za těchto podmínek svůj účel splňuje na české poměry nadprůměrně. Dokonce i to serióznější závěrečné upozornění stojí za zamyšlení. Je třeba si uvědomit, že existují lidé, kteří se vydávají za členy URNY, běžné policajty či vojáky, a že to může být celkem dobrá recese. Ale nic se nemá přehánět. A Úhoři mají nabito to v některých aspektech holt přehánějí.

FOTO: Falcon