„Vídám mrtvé lidi/I see dead people.“ Jednoduchá věta, která se zařadila ke slavným hláškám z historie kinematografie. Zazněla v tomhle filmu, který je považován za jeden z nejlepších thrillerů všech dob.
Ještě předtím, než jsme si začali kupovat filmy na DVD a Blu-ray discích, jsme si filmy pouštěli na videokazetách. I na malých městech existovaly videopůjčovny, kam jsem rád chodil, jelikož jsme měli AIWA video a na to nešlo v kombinaci s Philips televizí nahrávat. Šestý smysl jsem poprvé, podruhé a potřetí viděl v roce 2000. Pamatuju si, že finále mně přišlo celkem zmateně sestříhané a že mrtví byli mimořádně děsiví. Když jsem viděl tenhle počin po dvaceti rokách znovu, překvapilo mě, jak jsou masky ve skutečnosti mírné a že závěrečné rozuzlení je naprosto přehledné a jednoznačné. Tehdy mně holt bylo o dvacet roků méně.
Než dojde na tu větu z úvodu této recenze, uběhne ve filmu něco přes 45 minut. Ačkoliv samozřejmě tušíme, že problém malého Colea bude závažnějšího rázu. Pomoci se mu snaží uznávaný a oceněný dětský psychiatr Malcolm Crow. Kdysi dávno selhal u jiného chlapce s podobnými příznaky, který se v dospělosti vrátil, aby si vyrovnal účty. Když pomůže Coleovi, pocit viny zmizí a všechno bude zase OK. Jenže klučina, který bydlí pouze s matkou a v pokojíčku má významný bunkr, mu nevěří. Bude tedy nutné si jeho důvěru získat, což půjde třeba přes jednoduchou psychologickou hru, během které doktor Crow možná úmyslně trochu podvádí. Každopádně Cole mu to zbašti a podaří se mu ho rozpovídat.
Byla to od M. Night Shyamalana, který slavil 6. srpna kulaté narozeniny, trochu sázka na nejistotu, svěřit charakterovou roli akční hvězdě Bruci Willisovi, který se do té a vlastně ani od té doby (s výjimkou Vyvoleného a nemnoha dalších titulů) oháněl spíše zbraněmi, než myšlenkami a trefně položenými otázkami. „Maley“ Joel Osment je v téhle roli výborný a maximálně uvěřitelný, že se jeho příběh zdá natolik skutečný, že nás téměř okamžitě naplno pohltí. Tehdy na přelomu století/tisíciletí natočil ještě Pošli to dál a A.I.: Umělou inteligenci, načež v podstatě úplně zmizel … A taky vyrostl, tak už nebyl Maley, ale doopravdy Haley, jak jsme se přesvědčili ve Vincentově světě. Opomenout nesmíme ani Toni Collette, nejen podle mě jednu z nejvíce nedoceněných hereček.
Samozřejmě, že i M. Night Shyamalan si střihnul cameo. Ale nás bude více než jako režisér zajímat jak scenárista, protože vyprávěcí struktura Šestého smyslu se v jistém smyslu vymyká. Neobsahuje zběsilé akční scény, ani nákladné vizuální efekty. Obsáhne jenom hrstku různých lokací, přesto by bylo nesmírně složité, ne-li nereálné vytvořit divadelní adaptaci. Scenárista si je totiž snad až moc dobře vědom toho, že ve filmovém světě nám tvůrci říkají, na co se kdy máme koukat. Takže když v Šestém smyslu pomyslíme na to, co se děje v mezidobí, tj. při elipse, vzniká nám potencionální díra v příběhu.
Šestý smysl nechá v některých momentech vzpomenout na Ducha – nejen tehdy, když dojde k rozbití okna v momentě, kdy se kolega z práce sbližuje s Annou. Nicméně tahle podívaná si jinak jde ryze vlastní cestou. Nejedná se tedy o kriminální zápletku s chamtivostí a ziskuchtivostí, ale neustále zůstává v popředí psychologická rovina. A k tomu ona zjevení duchů bohatě postačí, ač se dají spočítat na prstech jedné ruky (scéna, ve kterých jich měla být hromada, se nakonec do finálního sestřihu nedostala). Zmínit musíme i symbolismus v podobě těch divadelních her, které ve škole nacvičují (Tarzan vs. Excalibur). Finále může být pro někoho příliš patetické, ale ani to nic nemění na tom, že jde o hodně výjimečné dílo. Přestože nenabízí odpověď na otázku, jestli Cole o Malcolmově problému celou dobu věděl.
FOTO: cinema.de
