Do kin právě vstoupil remake/sequel tohoto hororu podle příběhu
Někteří tvrdí, že je to jen povídačka, jiní věří, že je skutečný. Legenda říká, že když si stoupnete před zrcadlo a pětkrát za sebou vyslovíte jeho jméno, objeví se za vámi, dýchne na vás a rozpárá od slabin až po krk svým hákem, který má místo ruky. „K čemu je krev, když ne k prolévání?“ říká. Tohle povídání zaujme mladou ženu Helen, která se se svou kamarádkou Bernadette vydá do bytového centra Cabrini-Green, kde by měl řádit. Jedná se v podstatě o takové nehostinné sídliště, které obývají samé zdánlivě ztracené existence, především z řad afroameričanů (moc bych se divil, kdyby tohle platilo i pro tuhle novou předělávku).
Hned na začátku zazní pěkný hudební motiv, který pro tu svou nevšednost trochu připomene hudbu Jerryho Goldsmitha z hororu Přichází Satan. Jinak se oba počiny nedají příliš srovnávat. Candyman je místy slušná řezničina, ale zároveň dost sází na psychologický aspekt a s ním spojenou nedoslovnost. Nechybí ani bizarnosti, díky kterým vlastně není prostor na nelogičnosti. V hororech se bizarní záležitosti objevují docela často. Někdy projektu pomáhají, jindy nikoli, protože jsou za čárou. Za čárou není případ Candymana, nýbrž kupříkladu Děsivého dědictví nebo Čarodějnice.
A započíst sem musíme některé počiny podle Stephena Kinga, který prohlásil: „Viděl jsem budoucnost hororu. Jmenuje se Clive Barker.“ Nejvíce podobností snese Candyman zřejmě s Prokletím Salemu, protože titulní hrdina tohoto počinu v podstatě nemá k upírům příliš daleko – taky má rád krev a vraždí lidi, taky si zotročuje, taky levituje a taky prolétává skrz okno. Určitá podobnost se naskýtá i s titulem Zhasni a zemřeš. Nejen proto, že se rovněž dozvíme backstory týkající se hlavní záporné postavy. Na druhou stranu to tady nefunguje jako ve dvojce V zajetí démonů, kde správné pojmenování nadpřirozené entity znamená, že přestává mít veškerou moc a je porazitelná.
Tou vůbec nejnapínavější bude ta, ve které se Helen vrátí po útěku z blázince domů za manželem. Naopak nejintenzivnější bude právě pobyt v blázinci a jemu předcházející probuzení v koupelně Anne-Marie McCoyové (Vanessa L. Williams). Tady bude znovu důležité zdůraznit, že Candyman není slasher a že klade velký důraz na psychologický aspekt, kvůli čemuž se zároveň nelze ubránit dojmu, že se autor předlohy vypořádával s nějakým osobním traumatem, které se jinému scenáristovi a režisérovi – v tomto případě Bernardu Rosemu – pochopitelně složitěji rozklíčovává. Proto ne všechny scény fungují na výbornou, a proto některým ve filmovém zpracování de facto chybí pointa, pouze opakují informace, co jsme se dozvěděli o několik minut dříve.
Candyman je film a postava, jejichž mytologie zůstala poněkud nedotažená. I co se týče skutečnosti, že potřebuje, aby se v něj věřilo (na obdobném principu fungují například pan Hankey v South Parku nebo Velkej dýňák a Krocan Tom v Simpsonových). V Candymanově podání má navíc přání „buď moje oběť“ trochu jiný význam, než by se na první pohled mohlo zdát. Sám režisér pak evidentně zná divácké strachy, což ostatně není nijak obtížné, neboť jak říká John Carpenter: „Všichni se bojíme stejných věcí.“ Nikdo třeba nechce, aby bylo ublíženo malému dítěti. Pořád však záleží na tom, jak se s touto skutečností pracuje. A v Candymanovi se s ní nepracuje ideálně. Celkově vzato se také nabízí otázka, jestli tohle dílko přeci jen nezestárlo. Protože kolik by se v současnosti našlo diváků a divaček, kteří by se po zhlédnutí báli stoupnout si před zrcadlo a vyslovit tohle jméno pětkrát za sebou? Odpověď snad nabídne tahle verze, když ji nenabídla ani tato pokračování.
FOTO: cinema.de
