To je skutečně jediný důvod. Bohužel nejde o to, že by co do kvality režisérovy ostatní projekty převyšoval. Chtělo by se napsat, že Zejtra napořád postrádá to, co postrádá velká většina českých titulů, totiž kvalitní dramaturgii. Jenže tady představuje problém samotná podstata vyprávění spočívající v otázce: Proč vůbec chci ten příběh vyprávět? Jistě, existují filmy, které jsou zdánlivě o ničem, ale přesto zaujmou natolik, že rezonují ještě několik týdnů po zhlédnutí, jako třeba Rumový deník. Pravda, se Zejtra napořád nemá v podstatě nic společného. Tedy snad až na to, že v českém snímku působí některé scény svou podivností taky trochu jako halucinace, přestože nikdo nepožil žádné drogy.

Hlavní hrdina se jmenuje Petr Kraus a vlastně nás nepřesvědčí o tom, že by byl čímkoli výjimečný, přestože na to má devadesát minut. Zprvu to ale vypadá zajímavě. Tráví dost času kdesi v čínské provincii Zhejiang (Rudolf Havlík má Asii zcestovalou) a vypadá to, že půjde o vychytralého, zběhlého šmelináře. To naznačuje jak zásilka zfušovaných triček „adadas“, tak dluh vůči mafiánovi Jiřímu Lábusovi, který za Petrem neváhá poslat svého nohsleda až do zapadlé vesnice kdesi na Šumavě. Jenže tohle fakt nejsou žádní ostří hoši, s jakými se zapletl například detektiv Alonzo Harris v Training Day (recenze). Tohle jsou víceméně zase ti klasičtí čeští neškodní mafiánci jako z Dvojníků (recenze), kteří nejenže odpustí nevhodné chování vůči své osobě, ale ještě odkoupí zboží, které by si klidně mohli vzít bez placení.

Přitom Zejtra napořád rozhodně není ryzí komedie. Věci, jakými se hlavní hrdina zabývá ve svých voiceoverech, kolikrát mají zajímavou pointu, až místy trochu připomínají myšlenky Marka Rentona z Trainspottigu (recenze). Problém je, že Pavel Batěk je pronáší dosti unyle, ospale. Zato má kamaráda Pavla (Filip Blažek), který sice dělá na stavbě, nicméně problémy řeší snad ještě efektivněji než Winston Wolfe (to je samozřejmě jenom nepovedený vtip, protože nikdo neřeší problémy efektivněji než Winston Wolfe). Ovšem to nejsou jediné vedlejší postavy.

 










 

Dlouholetá Petrova kamarádka se jmenuje Tereza Čermáková (po celou dobu oblečená Vica Kerekes), která se někdy oprávněně rozčiluje, leč přesto takříkajíc vstupuje dvakrát do stejné řeky, což nejvíce zabolí při finálním, rádoby romantickém úprku na letiště za domnělou láskou svého života, která ji přitom nechala sprostě čekat v jakési kavárničce. Na svatbu jejího bráchy veze Petr i Janu s tváří Kláry Issové, o které se dá tvrdit, že lépe ví, co chce, byť vzhledem ke svojí plachosti a snad i vystrašenosti (ne až takové jako u Emy z Medvídka) se jí toho bude složitěji dosahovat. A zmínit musíme taky strejdu Karla (Jan Přeučil), o kterém Tereza šibalsky Petrovi namluví, že je kleptoman. Tak se dočkáme alespoň hrstičky úsměvných momentů, ač také nedotažených.

Zejtra napořád odkazuje na to, že spousta lidí usíná s tím, že zítra změní svůj život k lepšímu, ale nikdy to neudělají. Myšlenka pro filmové zpracování dobrá, akorát se na ni během realizace jaksi pozapomnělo. Místo toho sledujeme ty lehce halucinační epizodky – viz kanec v autě, stopař Andrea s motorovou pilou, pochybná automobilová honička nebo opakovaně se objevující policajt Karel Zima, který se tváří, že patrně musí být spolčený s tím mafiánkem. Přitom kdybychom film hodnotili z hlediska filmové řeči a výrazových prostředků, expozice by byla de facto na jedničku. Jenže potom se vyprávění tradičně zadrhne, což se v české kotlině děje nejen v případě prvotin. Zejtra napořád nechává – nejenom díky té Asii – vzpomenout na Czech Made Mana, který měl také svoje nedorazy, nicméně celkově vzato působil vyzrálejším dojmem. Znovu nezbývá, než zopakovat, že Rudolf Havlík zatím svého režijního vrcholu dosáhnul s Minutou věčnosti. Tak uvidíme, jak dopadne Ostrov, kterého bychom se měli dočkat v prosinci a který rovněž vznikal v zahraničí.

FOTO: Falcon