Jakožto akční film má Resident Evil: Afterlife naprosto ukázkových prvních dvacet minut. Opravdu úžasné akční scény, skvělé efekty a nejedna Milla Jovovich = rozhodně ten nejlepší možný rozjezd pro vynikající akční jízdu. Na další akční scény je sice třeba si počkat až do druhé poloviny filmu, ale i ty prostě musí potěšit každého příznivce tohoto žánru. A i když se zrovna nestřílí či neutíká, přesto je na co se dívat.

A to především na Millu Jovovich, které to jako Alice opět velmi, velmi, velmi sluší. Tento film navíc mnohé nepochybně utvrdí v tom, že nikoliv Angelina Jolie, ale právě Milla je tou skutečnou a nesprávnější akční hrdinkou, se kterou se určitě vyplatí být v jednom týmu. Navíc jí skvěle sekunduje Ali Larter coby Claire, jejíž role je určitě vděčnější, než role Michelle Rodriguez v prvním dílu této série. Osobně mě vždy hodně potěší, když vidím akční film s ženskou hlavní hrdinkou, popřípadě „akčňák", ve kterém mají ženské postavy důležitou roli. Na něco takového si ale v současnosti troufnou snad pouze James Cameron, Robert Rodriguez, Quentin Tarantino, a také právě člověk všemožně zodpovědný za tuto sérii, tedy Paul W. S. Anderson.

Jedna z věcí, které na filmu Resident Evil: Afterlife překvapily nejvíce, je právě režie Paula W. S. Andersona. Je vidět, že na sobě hodně zapracoval, protože některé jeho dřívější filmy, především Žoldák, místy připomínaly spíše komedii dell‘ arte, než umě zrežírované herce. Konkrétně v tomto zmíněném filmu to ale příliš nevadilo, protože hrál hlavní roli Kurt Russell, a ten si velmi dobře se vším poradil po svém. I první Resident Evil určitě také zaujal něčím jiným, než úžasnou režií. Ale čtyřce Andersonovo rozhodnutí po dvou předchozích filmech (dvojku režíroval Alexander Witt, trojku svěřili Russellovi Mulcahymu) opět usednout na režisérskou židli určitě prospělo. Jinak je mimochodem u všech filmů této série veden také jako producent a scenárista.

Protože přemluvil Jamese Camerona a Vince Pacea, naučili ho zacházet se svým Fusion 3D Camera systemem. Resident Evil: Afterlife byl tedy natočen stejnou technologií jako Avatar. To znamenalo pro Andersona další výzvu. A i tady získává plusové body. Prakticky na téměř každém záběru je vidět, že si spolu s kameramanem Glenem MacPhersonem skvělým způsobem vyhráli s kompozicí, dokud nebyla dokonalá. Navíc záběry ještě vymazlili několika drobnými vychytávkami, díky kterým je 3D ještě efektnější.

Jen je škoda úplného finále, které je až překombinované a nevyhýbá se typickým klišé. Rádoby nečekané situace většinu diváků jistě během sledování filmu napadnou, tudíž se zamýšlené „překvapení" rozhodně nekoná. Navíc si tvůrci opět nesmyslně nechávají prostor pro pokračování, jehož vyznění trochu pokazí celkový dojem z filmu. Nehledě na to, že mnozí s pátým přírůstkem do této série počítali ještě před uvedením čtyřky . Sama představitelka hlavní role pak nedávno sama potvrdila, že pětka se chystá. Také slow-motion efektů, čili zpomalovaček, nemuselo být tolik. Zatímco v některých scénách fungují naprosto dokonale (viz útěk Alice ze střechy), některé jiné scény spíše brzdí, čímž je ošizují o větší spád, který by byl vzhledem k žánru určitě přijatelnější (viz scéna ve sprchách).

A ještě jedno upozornění, v závěrečných titulcích se skrývá ještě jedna scéna. A pokud patříte k těm, kteří zůstávají v kině až do chvíle, kdy už na plátně nejsou ani titulky, tak by vám měla po jejich doznění říct Alice (pouze ve zvuku a nejspíš jen v angličtině) ještě jednu větu, po které si možná vzpomenete na slova o nekompromisních akčních hrdinkách.

Resident Evil: Afterlife je bezpochyby nejlepším dílem série, přestože toho v jejím rámci nepřináší příliš mnoho nového. Pokud i vy patříte k jejím příznivcům, budete s největší pravděpodobností z tohoto dílu nadšení. A pokud k nim nepatříte, i tak se budete s největší pravděpodobností při sledování tohoto filmu velmi dobře bavit.