Sériový vrah se v něm směje mezi kapkami deště a Tokijská metropolitní policie s ním bude mít plné ruce práce. Zvláště pak vrchní inspektor Hisashi Sawamura, který aktuálně doma řeší krizi s manželkou, která mu vyčítá, že se jí a tříletému dítěti dostatečně nevěnuje a raději tráví čas v práci, kde chytá nebezpečné zločince. Jeden právě řádí v okolí. Nosí hustou pláštěnku a žabí masku a své oběti likviduje vpravdě vynalézavým způsobem. Bude nutné zjistit, jestli je mezi nimi nějaká spojitost … Nepřekvapivě to tak bude, přičemž Sawamura bude zainteresovaný ještě víc, než by si kdy mohl myslet a než by kdy chtěl. Dokáže pachatele dopadnout, aniž by se to obešlo bez fatálních ztrát?

Záhy po začtení se (a že to díky výtečnému prvnímu svazku není nic složitého) se vybaví úspěšné Vzpomínky na vraha, které dostaly do širšího povědomí režiséra Bonga Joon-Ho, který se díky Parazitovi může od 9. února 2020 pyšnit titulem „trojnásobný držitel Oscara.“ Nicméně, komiksové Muzeum nemá svůj původ v Jižní Koreji, nýbrž … pochopitelně ne v té Severní, ale v Japonsku, kde působí třeba i Junji Ito, jehož tvorbu jsme si zevrubněji přiblížili. Věnuje se především (body) hororu. Do hororového žánru v podstatě patří i Muzeum, avšak nejblíže k němu budou mít z Itoových děl paradoxně Kočičí deníky. A kvůli tomu bizarnímu konceptu.

 










 

První kniha je skutečně vynikající, napínavá a zakončená maximálně poutavým cliffhangerem, na základě kterého budeme okamžitě chtít číst dál. I proto, že si musíme neustále opakovat, že by z tohoto příběhu musel být výborný film! On dokonce doopravdy vzniknul, ale rozhodně si nevysloužil tolik pozornosti a tolik kladných ohlasů jako tenhle výše zmiňovaný počin. Předpoklady přitom byly obrovské, stejně jako potenciál oslovit taky zahraniční diváky. Proč to nevyšlo? Bylo to proto, že se tvůrci toho filmu odklonili od této komiksové předlohy? Anebo to bylo naopak proto, že jí zůstali příliš věrní? Druhý a třetí svazek totiž zdaleka nejsou tolik záživné. Mimo jiné proto, že se před důmyslnou dedukcí dává přednost rádoby efektní akci.

Rozhodně tedy nebylo nutné celý příběh takhle natahovat, kór když později působí dojmem, že se autor nechal možná až moc inspirovat sérií Saw, ke které se stáčí i proto, že s jedním z klíčových odhalení přichází zbytečně brzy. Do toho zamrzí ten podivný závěr. Rjósuke Tomoe mě na výběr v podstatě z desítek možných rozuzlení, jenže jak už to tak někdy bývá, zvolil jedno z těch méně uspokojivých. V tomto směru je na vině rovněž fakt, že jistým rádoby hrůzným momentem vlastně prozradí, jak to všechno dopadne, čímž se logicky vytratí veškeré napětí a zbývající stránky čteme už pouze proto, abychom si potvrdili, co už víme.

 










 

To, že rozdělení do tří svazků bylo především reklamním tahem, nejlépe dokládá, že ke druhé a třetí části jsou přišroubované povídky, které mají s hlavním příběhem společného akorát autora. Nevystupují v nich stejné postavy a tematicky se taky liší. Jeden se jmenuje Žena a vrah. Samotný námět je vynikající, jelikož v něm potká nájemný zabiják při plnění zakázky na střeše androidku (vzhledem k jejímu jménu se nezapře inspirace Blade Runnerem), kterak si větrá frndu. Společně zabřednou do místy až dojemného dialogu. Jenže co je to platné, když se místo triumfálního závěru dočkáme skoro až nechtěné směšnosti? ‚Nepřehlednost‘ je pak slovo, které nejlépe sedí na povídku Naše nerozlučná parta, která tvoří skoro polovinu svazku 3. Co jí chtěl „básník“ říci moc nedává smysl, tak jako nedává smysl, že obě tyto povídky byly oceněny v magazínu pro mladé čtenáře. Co potom z mladých Japonců a Japonek vyroste, když budou číst zrovna takovéto práce? 

Muzeum se neinspiruje skutečnými událostmi, ale nebylo by překvapením, kdyby se něco takového někde ve světě skutečně stalo nebo – v tom nejhorším případě – kdyby se reálný vrah tímto dílkem pro svoje hrůzné skutky inspiroval. Dokud sledujeme viníkovo počínání v souvislosti s tresty (psí žrádlo, férová láska, spolknout tisíc jehel, věčně krásná, …), musíme mít pro autora jenom slova chvály. Černobílé provedení navíc příběhu maximálně svědčí. Avšak rozdíl mezi svazkem 1 a svazky 2 a 3 je, co se kvality týče, docela výrazný. A kdybychom při čtení těch zbylých dvou neměli už k postavám vytvořený silný vztah, celkové hodnocení by se muselo propadnout ještě níž.

P.S.: Jedna se o mangu, což znamená, že se čte zprava doleva, na což se ale dá opravdu velice rychle zvyknout. 


KOMPLETNÍ NABÍDKA VYDAVATELSTVÍ CREW JE K DISPOZICI TADY


FOTO: crew.cz