Knihy od J. R. R. Tolkiena jsem sice nečetl, ale jejich filmová zpracování jsem až do minlého týdne viděl dvakrát. A také je budu hodnotit a Hobita s nimi srovnávat, přestože jsem si vědom, že se jednalo o knihu pro děti. Ona zpracování mě však ani jednou nepřinutila naplno se ponořit do děje, a proto mě příliš neoslovila. Raději jsem se podíval na Pár pařmenů. V rámci příprav na Hobita: Neočekávanou cestu jsem si Společenstvo prstenu (moje z těch tří nejoblíbenější), Dvě věže (ledacos zachraňuje bitva v Helmově žlebu) a Návrat krále (zbytečně zdlouhavý) dal minulý týden pěkně v klidu znovu – a byl jsem uchvácen! Jenom nevím, proč tomu tak nebylo už dříve. Pár pařmenů už mi teď přijde stupidní.

Trilogie Pán prstenů? To je úžasná výprava (myšleno vlastně jak z příběhového, tak z filmařského hlediska), megaepické dobrodružství, propracovaná mytologie s pozoruhodnými bytostmi, velkolepé bitvy, silné a různorodé postavy, výborná hudba. Akorát mě občas mátla hromada těch všemožných názvů a jmen. Dále mi vadilo, že se ve filmech vyskytují i několikaminutové pasáže, které by se v pohodě daly vystřihnout (neustálé opakování typu: „Budeme bojovat/Musíme bojovat/Měli bychom bojovat“, či některé natahované romantičtější sekvence), protože kvůli nim postrádají filmy pořádný rytmus. Ale on režisér Peter Jackson nikdy nepřesvědčil, že by byl schopným řemeslníkem. Nicméně ještě mi vadilo pár dalších věcí, o kterých později. Dokázal teda režisér na Hobitovi: Neočekávané cestě udržet tu skvělou úroveň a poučil se z předchozích nedostatků?

V jisté podzemní noře bydlí jeden Hobit … Jmenuje se Bilbo Pytlík a o světě za hranicemi Kraje se zatím dozvídal pouze z knih a map. Jednoho dne se u jeho dveří objeví čaroděj Gandalf Šedý a prakticky hned po něm začnou postupně přicházet jiní tvorové – trpaslíci, vedení Thorinem, synem Thráinovým. Bilbo z nich nemá pražádnou radost, protože jsou hluční, neznámí, nezvaní a navíc mu sežerou vše, co najdou v jeho spižírně. Chystají se k Osamělé hoře dobít zpět své království Erebor, jenž je už nějaký čas okupováno drakem Šmakem. A k tomu potřebují lupiče, přičemž Gandalf si myslí, že Bilbo je pro takový úkol ideální, protože drak takové stvoření nezná. Mladý Hobit si ale jednak nepřipadá jako lupič, a jednak je zvyklý na svůj klid. Obsah předložené smlouvy ho taky příliš nemotivuje. Když se ale ráno probudí a nikde nikoho nevidí, rozhodne se ostatní dohnat a připojit se k nim, přestože nikdy pořádně neseděl na poníkovi a mečem také zrovna dvakrát nevládne. Nicméně takováto jedinečná příležitost by se už nemusela naskytnout.

Nic z toho pochopitelně není spoiler, protože, upřímně řečeno, kdyby se s nimi Bilbo nevydal, fanoušci by byli asi rozhněvaní, že se tvůrci pramálo drží knižní předlohy. Dost na tom, že je nepotěšilo její rozdělení na tři díly (za rok Hobit: Šmakova dračí poušť a sedm měsíců poté Hobit: Tam a zase zpátky). Tolkienovým dědicům by to asi bylo jedno, protože ti se hněvají stejně. Další věcí je, že si nedovedu dost dobře představit, o čem by to v takovém případě ty následující cca dvě hodiny (od doby, kdy odejdou z Kraje), resp. patrně necelých osm (tj. i s předpokládanou délkou dalších dvou částí) bylo. Ale on na tu cestu jde! Takže o čem je to teď? Na tuto otázku odpovím takto: Hobit: Neočekávaná cesta zanechává rozporuplné pocity.

Tvůrci se snaží různě navázat na Pána prstenů. Podtitul se objevuje až po několika minutách, začínáme vyprávěním o „MacGuffinovi“, tedy, stručně a hodně laicky řečeno, pro děj velmi důležitém předmětu. A pochopitelně se také ocitáme v již zmíněném Kraji. Starý Bilbo (Ian Holm) si píše paměti, když v tom se objeví Frodo (Elijah Wood). V tento moment možná začnete také být poněkud nostalgičtí. Nicméně budoucí hrdina řekne tomu současnému jen několik slov, a pak zmizí, protože se přesuneme o 60 let zpět, abychom se podívali, co Bilbo tehdy prožil.

Jak už jsme napsali, nechybí ani Cate Blanchett coby Galadriel, elfský lord Elrond (Hugo Weaving) a ano, cameo si střihne i legendarní Christopher Lee (ještě hodný, ale skeptický Saruman). Dodnes mě mrzí, že jsem se s tímto famózním hercem tehdy v roce 2008 na festivalu v Karlových Varech nevyfotil. Možná, kdybych se zeptal hlasitěji nebo kdyby jeho řidič měl smysl pro fandovství. Ještě dnes si ale vše pamatuju tak, jako by to bylo včera. A navíc, jednu fotku jsem naštěstí stihnul. To jsem ale poněkud odbočil, neboť Karlovy Vary jsou od Roklinky nepochybně velmi daleko.

Rozdíly pak budou v tom, že film Hobit: Neočekávaná cesta není tolik epický, naopak ve srovnání s kteroukoliv částí Pána prstenů se jedná o skutečně komornější dílo. A rozhodně to není proto, že hlavními hrdiny jsou malí trpaslíci a ještě menší Hobit. Ten důvod je takový, že tu téměř neexistuje paralelní střihová skladba, protože všech těch 15 hrdinů (13 trpaslíků, 1 Hobit a 1 Gandalf) je neustále pospolu. A když už se náhodou někdo odpojí, stejně prakticky vůbec nesledujeme jejich počínání, lidově řečeno „napřeskáčku“. Svou roli může sehrát asi i to, že je tu méně leteckých záběrů, honosných staveb a bitev. Opravdu výrazná se tu vyskytuje prakticky jen jedna, ale není jí věnována obšírnější pozornost, resp. na bojišti se dlouho nezdržíme. „Společenstvo“ pak několikrát narazí na skřety, ale o těchto momentech bychom měli hovořit spíše jen jako o rvačkách. Odvážnější souboj svedou hrdinové prakticky pouze se zlobry, ovšem ti jsou spíše komičtí než hroziví. Jo, a také budou přihlížet „umění“ hromových obrů, což je mimořádná scéna, jedna z těch dvou vůbec nejlepších (o té druhé později).

Velikánský rozdíl je tedy především v tom, že Hobit: Neočekávaná cesta je mnohem, mnohem ale opravdu mnohem více vhodný pro děti. U některých scén v Pánu prstenů jsem se dost divil, že v Americe dostal ekonomicky nejvděčnější přístupnost, protože v porovnání s takovým Avatarem jsou o dost drsnější. Ačkoliv několik vtipných scén, lépe řečeno momentů, najdeme i v předchozí slavné trilogii. A na rozdíl od Hobita: Neočekávané cesty fungují velmi dobře. Tenhle film totiž jako by byl napůl brán jako naprosto seriózní fantasy a napůl jako její parodie. Do jisté míry jde o něco ve stylu přístupné verze Prince a Pruďase. A to opravdu nebyl dobrý nápad, i kdyby všechny ty legrácky byly i v knize.

Tak například když se hned na začátku setká Gandalf s Bilbem a ten ho pozdraví slovy: „Dobré jitro“, následuje snad minutová pasáž, kdy se řeší, jestli to bylo konkrétně na něj nebo šlo o jakési obecné konstatování. Trpaslíci pak dělají různé pazvuky nebo se srážejí hlavama. Pořád jsou ale sympatičtější než ti ze Sněhurky a Sněhurky a lovce, což bude jistě i pro mnohé z vás dobrá zpráva. A jak už bylo naznačeno, zlobři jsou taková nemotorná monstra, která vídáme v četných vyloženě dětských pohádkách. Ono i Bilbovo chování je občas dost překvapivé. A když zazněla hláška „o hře zvané golf“, nechtěl jsem věřit svým uším. Tohle mi do světa Středozemě prostě vůbec nepasuje.

Největší potíž však spočívá v tom, že oproti Pánu prstenů jsem necítil to ohromné fandovské nadšení. Nevysledoval jsem snahu tvůrců dbát o každičký detail a odvést za každou cenu co nejlepší práci. Před těmi deseti lety si zjevně byl Peter Jackson setsakramentsky dobře vědom, že když ten monstrózní projekt zvládne ukočírovat, zařadí se mezi ostře sledované filmaře. Jako by na ten megaúspěch nebyl připraven a ta sláva ho zřejmě pohltila a změnila, tak jako prsten moci měnil ty, kteří s ním přišli do styku. Teď mi to spíše místy připadalo, že mnozí z tvůrců se zajímají více než o kladné ohlasy diváků hlavně o kovové a papírové „milášky“. Ale nesmírně rád bych se pletl.

Podíváme-li se kupříkladu na tvorbu takového Stevena Spielberga, jehož kariéra trvá už přes půl století, stále na každém jeho novém filmu vidíme to obrovské nadšení a zaujetí pro věc. Jackson byl možná nadšený taky, ale mohl doplatit na to, že si vybral do štábu lidi, u kterých neměl až tak velkou autoritu a kteří jeho nadšení nesdíleli. Takhle si totiž nejsem tak docela jistý, jestli by náhodou nebylo bývalo lepší, kdyby režíroval Guillermo Del Toro se svými obvyklými spolupracovníky, přestože se mi jeho fantasy filmy příliš nelíbí. Dost možná by zvolil dospělejší cestu, byť je tedy Hobit knížka pro děti. Takovýto tah by ale mohl být opravdu hodně zajímavý, protože pro děti už tu máme třeba Letopisy Narnie.

V tuto chvíli se věci mají tak, že Hobit: Neočekávaná cesta přináší jakožto prequel k Pánu prstenů jisté nesrovnalosti. Jednak, Gandalf vypadá o hodně starší než v předchozí trilogii, jejíž děj se odehrává minimálně o nějakých 60 let později. Jistě, jeho představitel je pochopitelně také starší, ale ať mi nikdo neříká, že zrovna maskéři Hobita by si s tím nedokázali poradit. A když pak Bilbo objeví jistý prsten, který „vládne všem, všem káže a všechny přivede, do temnoty sváže,“ neodpovídají okolnosti tomu, jakým způsobem to bylo zobrazeno na začátku Společenstva prstenu. A následuje pár dalších nejasností. Snad je následující filmy pomohou vysvětlit. Pro mě osobně je však vůbec největší nelogičností, že když je Gandalf čaroděj, proč ve chvílích, kdy teče do bot, nepoužije nějaká kouzla, triky a čáry?!? S tím jsem měl pro přeblém už u Pána prstenů. Takže se mi velmi líbí Bibova poznámka: „Radagast hnědý? Je to velký čaroděj nebo jako vy?“.

A pak tu máme ještě to 3D a 48 fps (obrázků za sekundu) místo běžných 24. To by mělo zajistit plynulejší obraz a v podstatě také to, že velmi pozorným divákům teď neunikne už vůbec nic. Sám jsem viděl film při normální frekvenci, ale ohlasy na tu novou jsou povětšinou takové, že je sice mimořádně zajímavá, ale ještě pro ni není ta správná doba. 3D zase nepopostrádá určitou hloubku a při záběrech v noci či na temných místech není obraz tmavý, což dokazuje, že Peter Jackson měl k dispozici odborníky, kteří umí s třetím rozměrem pracovat. I když je pravda, že se najdou místa, kde není ani trochu znát. Tyhle technické vychytávky jsou sice fajn, ale nejsem si úplně jistý, jestli by měly patřit zrovna k Hobitovi, protože tenhle Tolkienův svět působí velmi starobylým dojmem. A k takovému nejmodernější technologie prostě příliš nesedí. 2D by mu tak asi slušelo více, protože není třeba se obávat, že by vás děj a atmosféra nepřinutily naplno se ponořit do příběhu. Jde to stejně snadno jako u Pána prstenů.

Ano, ta slavná trilogie Pán prstenů. Tam to vypadá, že každý díl musel stát díky své velkoleposti obrovské peníze. Jenže tvůrci se dokázali s rozpočtem pokaždé vejít pod 100 milionů dolarů. Dneska už by něco takového při takto rozsáhlé adaptaci bylo sotva možné. Proto by mě ohromně zajímal rozpočet Hobita: Neočekávané cesty, neb se traduje, že byl obrovský. Třeba takové efekty jsou znovu na špičkové úrovni, ale to se od borců z WETA Digital čekalo. Peter Jackson má vlastně z tohoto pohledu ještě tu výhodu, že tato společnost mu patří. A navíc se ušetřilo i tím, že se všechny tři díly natáčely současně. V tom tkví zároveň další velikánský neduh. Na rozdíl třeba, abychom zůstali „ve stáji“ Warner Bros., od trilogie o Temném rytíři, kde je každý díl dostatečně ucelený, aby fungoval samostatně (tj. v každém se objeví padouch, který páchá škody a kterého je třeba zlikvidovat, přičemž v každém díle je také ve finále zlikvidován), v případě Pána prstenů, a teď i Hobita platí, že když uvidíte jeden nebo dva díly, nic jste vlastně ještě neviděli.

Pravda, u Pána prstenů to byly alespoň výživné bitvy, po kterých se vše uklidnilo, načež daný díl skončil. Ale u Hobita: Neočekávané cesty volí Jackson opačný postup – u seriálů bychom řekli, že jde o tzv. „cliffhanger“. Tedy, že film přestane přesně v tom nejnapínavšjším okamžiku. V tomto případě doslova. Poslední záběr v Hobitovi: Neočekávané cestě se totiž nesmírně podobá poslednímu záběru z Avatara, kde to však nevadilo, protože ten byl též dostatečně výživný a nebyl důležitý ani tak příběh, jako přenesení se do nového světa za hranicí naší fantazie za pomoci nejmodernějších technologií.

I let na orlech z Hobita: Neočekávané cesty tak trochu připomene let na Ikranech, ačkoliv u Hobita: Neočekávané cesty mi nebylo tak docela jasné, jak je možné, že se orli s ostatními přátelí, a kde se tam tak najednou vzali, aby je vyvedli z té šlamastiky, do které se dostali. Tak jako tak, rozdělení filmu v takový moment nás dost vytočí, protože víme, že si na pokračování musíme rok počkat. Skoro by se vyplatilo vydržet až zhruba do podzimu 2014 a pustit si všechny díly v o poznání kratších intervalech za sebou na DVD či Blu-ray. Takhle se dá říci, že jsme viděli zatím jen expozici. Konfrontace bude za rok a rozuzlení bude následovat dalšího půl roku poté. Hobita máme tedy zatím pouze rozkoukaného.

Ve velmi nezáviděníhodné pozici se ocitl Martin Freeman, který ztvárňuje mladšího Bilba a hraje hlavní roli. Musím říct, že jsem si na něj zvykal přibližně stejně jako ti trpaslíci, tj. skoro celý tento film. S trpaslíky to bylo snazší, ale rozhodně nejsem schopný je všchny vyjmenovat. Naštěstí jsem správně odhadl, že zapamatování si jejich jmen nebude pro nic důležité. Co si však pamatuju velmi dobře, je pevnost Dol Guldur, kterou obývá démonický Nekromant. Původně jsem chtěl napsat toto: „Přestože to tak nevypadá, pevně věřím, že tato linie, která je v Hobitovi: Neočekávané cestě pouze naťuknuta, bude v dalších dílech rozvinuta, aby film získal trochu temnější nádech, což by mu prospělo (taková dvojka a trojka Pirátů z Karibiku byla také temnější, a přesto i pro děti).“ Pak jsem ale zjistil, že Nekromant je vlastně Sauron! A trochu mě zarazilo, že to není vysvětleno, protože je zřejmé, že na film vyrazí i ti, kteří knihu nečetli a kteří tak mohou být z této „odbočky“ trochu zmatení.

V Hobitovi: Neočekávané cestě se však vyskytuje jedna absolutně spektakulární scéna.  V ní hraje hlavní roli jiný známý tvor – Glum! V jedné temné jeskyni se právě chystá sežrat skřeta, když v tom spatří Bilba. Následně si dávají hádanky: když vyhraje Glum, sežere Bilba. Když vyhraje Bilbo, … ne, nesežere Gluma, ale Glum mu ukáže cestu ven. Na tuhle scénu bych se klidně vydržel dívat ty necelé tři hodiny, protože to, co předvádí předehrávající Andy Serkis a co vytvořili borci z WETA Digital, je skutečně fascinující. Gluma v Serkisově podání v jednu chvíli litujeme, hned v zápětí nás děsí a jednou dokonce rozesměje. A tak jsem si říkal, jak by bylo skvělé, kdyby vznikl spin-off, kde by byl Glum (i milášek) hlavní postavou. To byste možná uvítali také, ne? Protože co se technologie motion capture (která je pochopitelně na docela jiné úrovni než před těmi deseti lety) týče, je Andy Serkis skutečný génius.

Hobit: Neočekávaná cesta sice nesplňuje očekávání, ale v žádném případě ji prostě není možné zatracovat. Už jen kvůli tomu, že podobně „rozmáchlou“ fantasy jsme tu hodně dlouho neměli. No, patrně s výjimkou Thora, který jako jedniný z Avengerů více spadá právě do kategorie fantasy než sci-fi. Navíc, ty necelé tři hodiny neskutečně rychle utečou. A také je to samozřejmě kvůli Tolkienovu dílu samotnému, které je, podle mého názoru, natolik fantasy, že už ani víc fantasy být nemůže a ostatní fantasy knihy se mu co do fantasy prvků asi opravdu nemohou rovnat. Hobiti, trpaslíci, lidi, Elfové, čarodějové, zlobři, temný pán, všemožné šelmy, sloni, skřeti, draci, různé přízraky, Glum … jeden by řekl, že takováto skutečně hodně, hodně, hodně pestrá, ba až překombinovaná směsice nemůže fungovat. A během sledování Pána prstenů jsem si doopravdy občas, když se objevilo nějaké nové stvoření, říkal: „No to už je snad trochu moc, ne?“. Ale ono to ve finále stejně přeci jen fungovalo. Musím taky říct, že tyto filmy jsou jedny z nemnoha, které mě baví více dabované, než v originálním znění. Český tým, který má dabing na svědomí, odvedl skutečně vynikající práci. A je skvělé, že už známé postavy dabují stejní herci. Samozřejmě, že by tomu tak mělo být i v dalších částech. Je možné, že po nich se bude moje hodnocení jedničky trochu měnit. Protože, jak uvedeno, zatím jsme toho z výpravy viděli jen ždibet.