Třicátníci Kelly a Mac Radnerovi mají malou dcerku a bydlí v útulném rodinném domku na klidném předměstí. Veškerou jejich zábavu ostarávají de facto jen jejich rozvedení přátelé, přičemž on ji má pořád rád. Rázem však bude všechno jinak, jelikož do vedlejšího domu se nastěhují vysokoškoláci z klubu Delta Psí. Pařili vlastně už v roce 1930 a stejně jako v letech 1971 a 1985 (uvidíme v pozoruhodných flashbackách), i tentokrát hodlají předvést pařbu, díky které by si zasloužili čestné místo na takřka posvátné nástěnce. Pařbu, na kterou se bude léta vzpomínat. Pařbu, která učiní z Phila, Stua a Alana břídily.

Není divu, že náš manželský pár zvolí nejprve opatrnější taktiku. Se sousedy se půjdou seznámit a nenápadně jim naznačí, jak by si soužití vedle sebe představovali. Tvůrci přitom využívají naprosto banálních, ale nesmírně účinných postupů. Ať ujž jde o cool využití zpomalovačky ve scéně, kdy se Mac a Kelly jdou s malou v kočárku představit novým sousedům, kteří jsou o deset a více let mladší. Nebo způsob, jakým jim hodlají říci „Keep it Down“, tedy aby to (což může být opravdu cokoliv, včetně párty „na počest“ Roberta De Nira) ztišily. S jakou intonací to říci? Tomu je věnován poměrně solidní prostor.

Následně po přijetí pozvání spolu u mladých sousedů dokonce zapaří, pokecají o Batmanech či dětech/vztazích a spřátelí se. A přátelé přece nevolají poldy dříve, než je to nezbytně nutné – tedy po předchozím osobním upozornění na přílišný hluk. Jenže už druhá pařba skončí příjezdem policie, kterou tvůrci evidentně nemají v oblibě, protože střážník je suverénně nejhloupější postavou v celém tomto filmu! Místo toho, aby pomáhal, chránil a udržoval klid a pořádek, nastartuje svou stupiditou naschvály a rozbroje, které vyustí v totální válku bez pravidel, na jejímž konci se prostě asi někdo bude muset vystěhovat.

Smí se skutečně úplně všechno. Od rozhazování odpadků, hromadného šmírování při souloži až po kladení airbagů na jedné straně, a stěžování si, poštvávání členů klubu proti sobě a využívání nejmodernějších technologií na straně druhé. Každá strana se přitom dopouští někdy až školáckých chyb, které ústí v další naschvály (takže dojde i na jeden geniální, avšak dosti odvážný vtípek na adresu Baracka Obamy) a další chyby. Postupně vše přechází až za hranu uvěřitelnosti, ale vzhledem k tomu, že se jedná o nepřístupnější komedii, bude ta nadsázka pro mnohé (nikoliv pro všechny!) určitě vítaná. Takže divákům, pro které je určena, jistě nebude vadit, že Mac a Kelly vymýšlejí složitější konstrukce místo toho, aby vyzkoušeli malou, i když možná trochu drsnější lest.

Téhle komedii ale nelze upřít fakt, že charaktery hlavní čtveřice, tedy Maca, Kelly, šéfa vysokoškoláků Teddyho a jeho nejlepšího kámoše Peta, jsou rozhodně mnohem zajímavější než ty, kterými se pyšní hrdinové předchozích děl Nicholase Stollera. Mac (Seth Rogen) a Kelly (Rose Byrne) sice už mají dítě, avšak právě se nacházejí v období, kdy se obávají přechodu do „středního věku“, který znamená rodičovství na plný úvazek (tedy bez pařeb, ve kterých bývali tak dobří) a přijetí mnohem větší zodpovědnosti. Teddy (Zac Efron) se do značné míry děsí toho, že za nějakých deset let by mohl dopadnout jako jeho sousedi, a proto si chce užívat, co to jde. Prostě chce být králem pařmenů. Pete (Dave Franco) si oproti tomu uvědomuje, že pařit je sice fajn, ale jeho skutečné ambice a cíle směřují docela jinam. Je prostě dospělejší.

Sousedi však jednu věc s předchozími Stollerovými počiny společnou mají – nechce se totiž uvěřit tomu, že by někdo jako Seth Rogen mohl sbalit kočku typu Rose Byrne, že by Jason Segel dokázal přinutit Emily Blunt, aby se do něj zabouchla, nebo že by někdy mohl „přefiknout“ Kristen Bell, resp. Milu Kunis. Odhlédneme-li od těchto pochybností, a přihlédneme-li naopak k téměř ukázkové scenáristické struktuře, výbornému cameu Lisy Kudrow (kterou jsem od Přátel snad ani v ničem jiném neviděl) neboli děkance se zálibou v novinových titulcích a spravedlivému závěru, pak je třeba říci, že Sousedi jsou, celkově vzato, skutečně zábavnou (byť místy sprostější) komedií. Skutečně zábavnou, to ano. Ale nikoliv extra výjimečnou. 

Foto: CinemArt