Nevím jak vy, ale já osobně nejsem příliš nadšený z toho, když se výborní herci a výborné herečky ženou za kameru, aby obsadili ten nejprestižnější, ale také nejzrádnější post. Pravda, někteří vynikají i v rámci této profese. Na ně jsme si posvítili minulý rok v první a druhé části jednoho speciálu. Nicméně celkově jich není o moc více, než kolik tam uvádíme. V letošním roce jsme mohli vidět druhý (a rozhodně ne poslední) celovečerák Angeliny Jolie, další „řádku" do své režijní filmografie si připsal Clint Eastwood. Ačkoliv toho už většina lidí bere více za režiséra než za herce, což v podstatě platí i pro Kennetha Branagha, jenž minulý týden přišel s Popelkou. Na Febiofestu bude uveden také film Úkryt v režii Paula Bettanyho. Debut si na konto připsal i Russell Crowe. A znovu tedy režíruje i Alan Rickman, ovšem v jeho případě se o prvotinu nejedná.

O Králově zahradnici lze opravdu říci, že je v některých (režijních) ohledech vyzrálejší než Cesta naděje. Ale své nedostatky určitě má. A také jich není zrovna málo. Tím absolutně nejvýraznějším je vizuální stránka. Film totiž působí tak, že televizní obrazovka, takhle v neděli odpoledne, by pro něj byla mnohem, mnohem vhodnější. Naprosto chybí správná dobová atmosféra, tudíž mě při pohledu na plátno neustále pronásledovaly myšlenky typu „jo, támhle za tím kopcem vede určitě dálnice se spoustou benzínek“ nebo „jo, jen deset metrů za pravou kantnou (kraj obrazu) stojí audina, která večer po natáčení odveze Kate Winslet na luxusní hotel, kde se naloží do stylové vířivky a bude sledovat 3D televizi.“

Hvězdě Titaniku v podstatě v našich kinech patří závěr března, neboť vedle Královy zahradnice hraje velice důležitou roli i v Rezistenci. Tady ovšem rozhodně nehraje postavu nejvlivnější. Jakožto Sabine de Barra se v roce 1682 uchází jakožto jediná žena na pohovoru u královského zahradního architekta Andrého Le Norte o možnost vytvořit ve Versailles známý Lasturový háj podle svých představ, které jsou ovšem na tehdejší dobu velmi, velmi odvážné. Nicméně práci nakonec získá, ovšem spolu s ní se bude muset vypořádat se svou minulostí, čerstvou zamilovaností i nevybíravými ataky jedné žárlivé manželky.

V dnešní době je skutečně velice moderní narvávat romantickou linii úplně kamkoliv. V Králově zahradnici ale má své opodstatnění, třebaže to tak na první pohled nevypadá. Sabine, což je fiktivní postava, ráda dělá věci jinak a vzhledem ke své profesi rozhodně není žádné ořezávátko, jako některé dámy u dvora. Říká se, že protiklady se přitahují, což v tomto případě platí, jelikož zmíněný architekt preferuje vše přesně propočítané, zatímco ona neváhá vnést do věci trochu chaosu (odtud originální název tohoto filmu A Little Chaos). Úplně nejlépe to je znát na velmi nenápadné scéně, která mi ale přesto utkvěla v paměti. Jde v ní o to, že před příchodem na pohovor Sabine mírně posune jeden z květináčů v zahradě.

Není však jediná, která zaujme. Ty zbývající dvě, o kterých hodlám psát, ale z jiného důvodu. Králova zahradnice totiž plyne dosti pomalým tempem a jen tyhle vás přinutí naplno zbystřit pozornost. V té první přijde Sabine do nádherně rozkvetlé zahrady (což opravdu rázem dokáže zlepšit náladu) zrovna v době, kdy v ní relaxuje Jeho Veličenstvo král Ludvík XIV., kterého si zahrál sám režisér. Jakožto žena neurozeného původu neví, že jde o vládce Francie, což slibuje příležitosti k zasmání. Bohužel, tajemství je záhy prolomeno a zbytek jejich konverzace už není tak zajímavý. Tu druhou scénu bych se nebál označit slovem ‚akční‘. Vznikající koutek je v ní zatopen vodou a hlavní hrdinka se pokouší za každou cenu zastavit její příval.

Kate Winslet díky jejímu přístupu klidně uvěříte, že nějaká Sabine de Barra skutečně existovala. Oproti tomu s obsazením Matthiase Schoenaertse se tvůrci dosti unáhlili. Divák se musí hodně snažit, aby uvěřil, že se ti dva mají fakt rádi. Ale jeho žárlivá manželka s tváří Helen McCrory je zase velmi uvěřitelná, byť také není dokonalá. Kupříkladu si nevšimne, že jí chybí rukavice! Ve filmu se jinak objevují i Stanley Tucci a Jennifer Ehle, jenže o jejich postavách lze směle tvrdit, že jsou vcelku postradatelné. Vztahy mezi jednotlivými postavami se zkrátka nepodařilo zachytit tak, jak by tomu mělo být.

Králova zahradnice v podstatě do jisté míry připomíná režijní tvorbu jiného herce – Ralpha Fiennese. I jeho díla, Coriolanus a Vášeň mezi řádky, plynou ve velmi pomalém tempu. Nicméně rozdíl je v tom, že připomínají až divadelní hru, což pro Rickmanův film rozhodně neplatí. Zato pro něj platí, že pokud budete očekávat kvalitní historický počin, pak vás asi příliš nepotěší. Jistě, kostýmy jsou sice zdařilé, ale přesto se nelze ubránit tomu dojmu, že pro televizní obrazovku bude Králova zahradnice určitě vhodnější než pro filmové plátno, přestože vedle těch svých nedostatků má i své klady. 

FOTO: Bontonfilm