Začala 60. léta 20. století a věhlasný Walt Disney se už dvacet let snaží přesvědčit spisovatelku P. L. Traversovou, aby mu poskytla práva ke své knize Mary Poppins. Nyní se nachází v situaci, kdy odmítá psát další knihy, tudíž se zásoby penízků zmenšují. Svolí tedy k cestě za oceán, aby projednala možnosti natočení filmové adaptace. Scenáristé, a především jejich šéf, jí dělají všemožné ústupky, tudíž si během přípravných prací vydobude opravdu nezvykle velké slovo. Nicméně pořád je s něčím nespokojená. Přeci jen – jak tvrdí – Mary a Banksovi jsou pro ni jako rodina, tudíž by nerada, aby vznikla další „obyčejná“ disneyovská taškařice s animací, písničkami a červenou barvou.

Jak nakonec tato svérázná jednání s impulzivní a ne zrovna milou spisovatelkou dopadla, samozřejmě všichni víme, neboť filmová Mary Poppins dělá už přes padesát let radost divákům a divačkám všech věkových kategorií. Pokud byste chtěli prostřednictvím Zachraňte pana Bankse vidět, co předcházelo jejímu natočení, uděláte nejlépe, když se nejdříve podíváte právě na tento skvost s jedinečnou Julie Andrews v roli kouzelné chůvy s deštníkem, která přichází do jedné britské rodiny urovnat dosti nesourodou domácnost. Nemusíte studovat kdovíco, aby vám bylo jasné, že ne všechno, co v Zachraňte pana Bankse uvidíme, se tehdy skutečně stalo (přestože jedinou ryze fiktivní postavou by měl být řidič v podání Paul Giamattiho, tedy postava, která skutečně vypadá, že je tak nějak navíc), ale pořád se jedná o pozoruhodnější pokoukání, než když se tvůrci Hitchcocka snažili zinscenovat natáčení Psycha.

Vzhledem k  nesmírně cenné a autentické nahrávce, která zazní během závěrečných titulků, totiž není důvod nevěřit tomu, že přesně takhle to tenkrát mohlo probíhat. Zároveň se ale přesouváme i do druhé časové roviny, konkrétně do roku 1906, kdy budoucí autorka jako malá holčička bydlela v Austrálii, kde se také setkávala s víceméně neobyčejnými jevy, které (zřejmě) významným způsobem pomáhaly zformovat její stěžejní dílo. Tato koncepce, obávám se, nebyla úplně nejšťastnější, protože může diváky mást v tom, která z těch linií má vlastně být tou hlavní. Čili se pak nabízí otázka: co si teda máme z filmu odnést?

Třebaže nebýt té starší/dramatičtější by ta novější a o poznání zajímavější i zábavnější nevznikla, bohatě by bývalo stačilo ji nastínit pouze v nemnoha flashbackách, protože jednak je vizuálně, byť úmyslně, docela jiná, ale hlavně v ní ze zcela pochopitelných důvodů nefigurují Emma Thompson a Tom Hanks, přičemž zvláště ona je díky svému mimořádnému hereckému projevu tím důvodem, který vás nutí neustále sledovat obrazovku/monitor. Na jednu stranu byste jí coby P. L. Traversové nejraději (slušně řečeno) důrazně domluvili, aby změnila své chování i svůj přístup, ale na tu druhou to chápete a soucítíte s ní.

Snad všechny příznivce filmu pak musí nesmírně těšit její scény nejen s Tomem Hanksem, ale také ono zákulisí tvůrčího procesu s Bradleyem Whitfordem, hrajícím scenáristu Dona DaGradiho, a s B. J. Novakem a Jasonem Schwartzmanem, kteří představují muzikální bratry Shermanovi, jejichž kreativita a cit pro jazyk anglický jsou obdivuhodné. Ostatně jeden z nich, Richard, v době natáčení cca pětaosmdesátiletý, tvůrcům s některými aspekty pomáhal. A troufám si tvrdit, že docela výrazně. Což ovšem asi neplatí zrovna pro scénu, ve které dojde k nečekanému, ale vlastně zcela logickému odhalení (čímž ale protentokrát nemám na mysli žádnou nahotu :-) ).

Zachraňte pana Bankse má schovaná nejen poselství a poučení (to vše pro odrostlejší diváky), ale pocity budete mít docela jiné, než po zhlédnutí Mary Poppins. Z ní si prohlédneme několik obrázků, protože recenzovaný počin Johna Lee Hancocka, jinak hodně zručného režiséra, končí právě její premiérou. Takže alespoň tímto způsobem se setkáme s Julie Andrews. Herečku, která by ztvárnila její protějšek z roku 1964, se patrně nepodařilo najít. Vůbec tahle sekvence, kdy v jakýchsi výsecích sledujeme P. L. Traversovou, jak sleduje výtvor Walta Disneyho podle své knihy, působí jaksi kontraproduktivně. Na jednu stranu dává představitelce další příležitost předvést své herecké umění, ale na tu druhou to vypadá, že scenáristka Kelly Marcel, jež nás letos všechny „obšťastnila“ Padesáti odstíny šedi, pořádně nevěděla, jak tenhle příběh ukončit. I proto, až se mě někdo zeptá, jakým jedním slovem bych charakterizoval film Zachraňte pana Bankse, odpovím: superkalifradžilistikexpijalidózní.

FOTO: Falcon