bandu gangsterů zcela rozdílných charakterů pro zdánlivě snadný úkol – vybrat diamanty ze (zdánlivě) obyčejného a poldy rozhodně nehlídaného klenotnictví. Přestože spolu všichni zajdou na snídani, kde pokecají nejen o Madonně (té zpěvačce), jejich šéf ví, že bude nejlepší, když o sobě budou vědět co nejméně. Proto dostanou přezdívky – pan Bílý, pan Modrý, pan Hnědý, pan Růžový, pan Oranžový a pan Světlý. Svou ruku k dílu přiloží i Joeův syn „Hezounek“ Eddie, který se má se všemi následně setkat v opuštěném skladišti. Tam jako první přijíždějí pan Bílý s nepěkně zraněným panem Oranžovým, následováni panem Růžovým. Vypadá to, že na ně někdo ušil boudu …Málokterý tvůrce dokázal přijít s takto vyzrálým debutem. Z prvotin mnoha (včetně
některých nejslavnějších) je vidět jakási vyjukanost a nedostatek zkušeností. Režiséry se doopravdy stali teprve později. Quentin Tarantino se jím stát nepotřeboval – on už se jím narodil! A roky strávené ve videopůjčovně mu jenom pomohly najít ten optimální, unikátní styl, který se možná nemusí zamlouvat úplně všem, ale přesto si každý nový biják značky QT vyslouží tolik pozornosti, jako málokterý jiný. Už Gauneři vzbudili na festivalu v Cannes pořádné pozdvižení.Jejich režisér stále často a rád využívá různé popkulturní odkazy a poukazuje na některé
společenské automatismy (v tomto případě například spropitné), s nimiž možná souhlasí a možná ne, avšak podstatné je, že de facto i díky takovýmto drobnostem dostane diváky na svou stranu. A ještě podstatnější věc spočívá v tom, že jeho specifické postavy kvůli tomu vedou nezapomenutelné dialogy, které se spousta dalších filmařů snaží marně napodobovat. Quentin na rozdíl od nich moc dobře ví, co dělá a hlavně proč to dělá, kdežto ti ostatní to dělají především proto, že to dělá Quentin, což není ten správný důvod k tomu, proč by se něco takového mělo dělat.Na Gaunerech je fascinující nejen to, že i když to jsou vlastně všechno záporné postavy, mluví
a oblékají se (!) tak, jak byste chtěli taky. Nebo byste je minimálně chtěli mít za kámoše, protože jsou zkrátka cool. S tím oblečením souvisí i jeden droboučký, leč pro mě osobně nepostradatelný detail. Dle mého totiž ve světě „pohyblivých obrázků“ neexistuje působivější kontrast, než cokoliv bílého zkrápěného červenou krví – ať už se jedná o košili, sníh nebo třeba šaty nevěsty. A že má Tarantino krev a násilí ve filmu hodně rád (a my s ním), nám poprvé ukázal v památné, ačkoliv z dnešního pohledu ne zase až tak drsné scéně, ve které pan Světlý uřízne ucho policistovi Marvinu Nashovi za doprovodu písně Stuck in the middle with you (ne náhodou dodnes zůstává soundtrack jednou z nejpůsobivějších dominant všech filmů „Šílence z videopůjčovny“).Naprosto precizně je rovněž natočená přestřelka pana Růžového s policií v rámci jeho
flashbacku (škoda, že je tak krátká). Ty si „užijeme“ i v případě pana Bílého (jen se s Joem Cabotem evidentně zná delší dobu), pana Světlého (ve scéně, jíž lze označit za nejslabší článek filmu) a pana Oranžového (kdy se geniálně dostaneme až do dalšího flashbacku v historce, která se nikdy nestala!). Jinak se vypráví lineárně, tudíž není zapotřebí kupříkladu názvů kapitol. Nicméně pozornému divákovi znalému Tarantinovy tvorby (režijní i scenáristické) neujdou některá další zmiňovaná povědomá jména (Alabama, Marvin, …). To proto, že režisér tehdy nemohl tušit, že Gauneři nastartují jeho kariéru takovým způsobem, že záhy dosáhne natolik kultovního statusu, že se najde velká spousta oddaných příznivců, kteří budou hltat všechno, co vytvoří.Gauneři jsou filmem, který jsem poprvé viděl už před více než deseti rokama, ale teprve teď napodruhé mě naprosto dostal svou originalitou, stylovostí a filmařskou zručností. Mnozí by se podle něj mohli učit třeba tomu, jak ideálně dávkovat napětí, neboť atmosféra ve skladišti postupně ukázkově houstne a graduje až do oblíbeného mexického patu, během kterého je jasné, že tohle nemůže minimálně pro některé dopadnout dobře. Velký podíl na tom samozřejmě mají herci v čele s čestným Harvey Keitelem (který pomáhal tenhle projekt financovat), podezíravým Stevem Buscemim, postřeleným Timem Rothem a vyšinutým Michaelem Madsenem. Gauneři jsou prostě skvěle nepředvídatelnou zábavou, na kterou se dá koukat pořád dokola. Tak jako na režisérův následující počin. I když už s Gaunery slavil úspěch, stejně by asi málokoho tehdy napadlo, že záhy přijde s po všech stránkách dokonale promyšleným dílem, jaké vzniká zhruba jednou za dvacet roků. A možná ani to ne.
FOTO: cinema.de
