Je šest nebo osm nebo dvanáct roků po občanské válce, zjevně však krátce před Vánoci, a zasněženou krajinou ve Wyomingu si to šine dostavník, jehož kočí O.B. veze dva pasažéry. Lovce odměn Johna „Kata“ Rutha a Daisy Domergueovou, jeho spoutanou vězeňkyni. Počet převážených osob se však záhy změní, když se dopravnímu prostředku postaví do cesty major Marquis Warren – bývalý unionista a nyní bezohledný lovec odměn, nedlouho poté následován Chrisem Mannixem, který tvrdí, že se má stát novým šerifem v městě zvaném Red Rock, kam mají namířeno i ostatní.

Ještě předtím však bude třeba zastavit se v oblíbené Miniině galanterii, neboť sněhová vánice sílí. Přivítat je ale nepřijde veskrze dobrosrdečná majitelka, nýbrž Mexikán Bob, jenž za ni v době nepřítomnosti zaskakuje. Uvnitř se nacházejí další tváře – generál Sandy Smithers, který bojoval na straně Konfederace, dále Oswaldo Mobray (údajně nový kat v Red Rocku), a osmičku (resp. tedy devítku!) uzavírá Joe Gage – kovboj, který píše svůj životopis a prostě jenom míří kousek za Red Rock, aby mohl strávit Vánoce se svou matkou, protože strávit Vánoce se svou matkou … je prostě hezké. Nemusíme být zrovna Sherlockové Holmesové, aby nám došlo, že tu něco nehraje. Někdo z přítomných lže. Ale kolik jich je? Jeden, dva, nebo snad všichni?!?

Jak známo, Osm hrozných jednu dobu nemělo vzniknout. Scénář totiž prosáknul na internet, což Quentina Tarantina vůbec nepotěšilo. Nějaký ten měsíc poté se rozhodnul jej přečíst spolu s herci (nikoliv ve finálním složení) v rámci charitativní akce, na které přítomní aktéři sklidili od publika obrovský aplaus. Tarantino se pak nechal přemluvit a svůj druhý western natočil. A to je jedině dobře! Protože by byla obrovitánská škoda, kdybychom se s těmito hroznými nemohli prostřednictvím Jamese Parkse, Kurta Russella, Jennifer Jason Leigh, Samuela L. Jacksona, Walta Gogginse, Demiana Bichira, Bruce Derna, Tima Rotha a Michaela Madsena seznámit!

Sám režisér si pro sebe tentokrát roli nenapsal (na jeho zálibu v herectví však svým způsobem taky dojde), ale jakožto vypravěč nám alespoň poví několik vět. I když se některým zasmějeme, je toto vyprávění úplně zbytečné. Nebylo by pouze za předpokladu, že kdosi v budoucnosti čte Gageovy memoáry. Ovšem záhy zjistíme, že tak tomu není. Tarantino se ale tentokrát dopouští více nelogičností. Ale troufám si tvrdit, že vědomě. Namátkou – od toho, že Ruth všem pohybně vyhlížejícím cizincům bez obav vytroubí, kolik za nebohou Daisy, která předtím dostala ránu do nosu (znamení, že má být zticha), na místě určení dostane; přes skutečnost, že celá zápletka se dala vyřešit jinde, jindy (dříve) a jinak; až po …

Inu, až po de facto typický režisérův trademark, kterým konkrétně v tomto případě nemyslím nic jiného, než rozdělování do kapitol. S výjimkou předposlední (páté) kapitoly, kdy se dozvíme, co se stalo toho dne ráno před příjezdem Daisy a spol. (lépe řečeno, my už to dávno víme, nicméně v kapitole „Čtyři cestující“ nám to prozradí dopodrobna), se totiž děj odvíjí lineárně, tudíž jakékoliv rozdělování do kapitol jest vlastně (na rozdíl od Pulp Fiction nebo Kill Billa) pouze na efekt a spíše odkazuje k literatuře, jelikož Quentin knížky rád – však také tvrdí, že jeho scénáře by okamžitě mohly vyjít knižně. Ochuzeni samozřejmě nebudeme ani o další jeho tradiční a příznivci toužebně očekávané „vychytávky“.

Ať už se jedná o tabák značky Red Apple, výtečné dialogy, geniální hlášky, časté používání slova negr, specifický výběr hudby (pro Osm hrozných navíc doplněna o zbrusu nové a v Praze nahrávané skladby Ennia Morriconeho), chytře zakomponované odkazy na jiné filmy (např. Rio Bravo, Tenkrát na západě, překvapivě ale vlastně nikoliv na Velké ticho) a skvělé herecké výkony (protože i pro herce musí očividně takové natáčení být ohromná sranda), což při neúčasti Christopha Waltze platí zejména pro Samuela L. Jacksona, Kurta Russella, Walta Gogginse a Jennifer Jason Leigh. V menší roli se tu objevuje Channing Tatum, jehož obsazení však rozhodně nepřekvapí tolik, jako tomu bylo v případě Henryho Fondy v Tenkrát za západě nebo Leonarda Di Capria v Nespoutaném Djangovi. Vyloženě půvabné cameo získala Zoë Bell, která se představí jakožto žoviální Six-Horse (Šestikoňka) Judy.

Osm hrozných je prostě téměř dokonalý (komorní) film, který se skoro celý odehrává v Miniině galanterii, což je možná škoda. I vzhledem k tomu, že sníh zkrápěný krví vypadá na plátně z vizuálního hlediska opravdu velmi dobře. Co se mu dá vytknout je pomalejší rozjezd a nechutné (byť zřejmě smyšlené) vyprávění Marquise Warrena, jenž mimochodem vlastní dopis od samotného Abrahama Lincolna, ke generálu Smithersovi. Naopak doopravdy výborná je kamera Roberta Richardsona … a pochopitelně taky režie (scénář tentokráte nelze z uvedených důvodů považovat za precizně vyvedenou stavbu). Quentin Tarantino je zkrátka naprosto vynikající režisér, který přesně ví, co chce natočit a jak to chce natočit, tudíž u něj – na rozdíl od mnohých dalších – není pochyb o tom, že i ty největší detaily (že se herec nebo herečka zastaví na tom daném konkrétním místě, že jsou zabíráni zrovna z tohoto úhlu, že tam udělají přesně to a to, …) jsou záměrné a pečlivě promyšlené, takže nejsou dílem náhody nebo jakéhosi bezprostředního rozhodnutí. Tarantino ke všemu ví, že si může dovolit prakticky úplně všechno, tedy si rád hraje s diváky a ti zase na oplátku rádi na jeho hry přistupují. Díky jeho osobitému stylu se tak může stát veliká zábava i z takové zdánlivé banality, jakou představuje zatloukání prkýnek.

FOTO: Forum Film