Filmy jsou řazeny od méně zdařilého k nejlepšímu.


POČESTNÁ ŽENA

 

Belén (Iride Fontana) se uchází o práci uklízečky v domech bohatých lidí z luxusního předměstí Buenos Aires. Na pohovoru mezi několika dalšími uspěje, a tak bude uklízet. Seznámí se s týpkem, který jezdí normálně po silnici na takovém tom golfovém vozítku. Oba jsou ale příliš nesmělí, takže rozvíjet tento vztah bude obtížnější. To pravé dobrodružství však Belén objeví hned za humny. Přilehlý pozemek je totiž plný nudistů. Kdybyste snad náhodou nevěděli, kdo je to nudista, tak je to někdo úplně nahej. Hlavní postava je touto komunitou v podstatě až fascinována …
V jistém smyslu není divu, protože taková svoboda snad není nikde jinde v celé širé Argentině. Nikdo nikoho nepomlouvá, nikdo se nikomu neposmívá, nikdo nikomu neškodí, nikdo nikoho nesoudí. Neznamená to však, že uvidíme rajcovní krásky typu Emilie Attias, Antonelly Roccuzzo či Mii Maestro. Uvidíme plnoštíhlé boubelky i zralé dámy. Zjistíme, že režisér není dobrý řemeslník, takže některé postupy á la Birdman (kamerou někoho sledujeme za doprovodu, přičemž se občas hraje na bubny) přinášejí trochu nudu. A nakonec dospějeme k finále na první pohled velice absurdnímu. Nicméně se musí uznat, že toto dílo má vcelku nosnou myšlenku, ale zdaleka ji nedokázalo plnohodnotně přetlumočit. Takže ano, Počestná žena je jedním z nejbizarnějších filmů, jaké jsem kdy viděl, ale určitě není nejstupidnější.

HODNOCENÍ: 5/10


KŘÍŽOVÁ PALBA

 

S tímhle filmem se klidně dá udělat poměrně krátký proces, jelikož se jedná o takovou žánrovou (akční) jednohubku, která sice obsahuje nějaký ten dobrý moment, nicméně i přes velice kvalitní obsazení, ve kterém nechybí Brie Larson, Cillian Murphy, Sharlto Copley, Armie Hammer, Sam Riley, Jack Reynor či Patrick Bergin (!) vlastně vůbec není nutné ji vidět vícekrát. Problém spočívá v tom, že s postavami a situací, do které se dostaly, se může většina diváků sžít až v samotném závěru, kdy přeci jen trochu zamrzí, že to místo opouštíme. Co je to za situaci a co je to za místo? Jedná se o starý sklad, ve kterém má dojít k obchodu se zbraněmi mezi dvěma skupinami. Jsou tu Irové a jsou tu bostonští týpci, s nimiž si taky není radno zahrávat. Někdo přitom může být dvojitý agent. Nejen hláškami se Křížová palba vlastně nepatrně snaží napodobovat Quentina Tarantina (zvláštěpak Gaunery), jenže toho napodobovat je absolutní nesmysl (že ano, pane McDonaghu?!?). Humor je však spíše takový carnahanovský. A carnahanovský humor má svá ujetá specifika, tedy není pro každého (viz Šofér či Sejmi eso). Nicméně z filmografie režiséra Bena Wheatleyho upoutaly pozornost jiné projekty, na které bych se někdy určitě rád podíval.

HODNOCENÍ: 6/10


MLÁDÍ VŮDCE

 









 

I tento film jest bizarní, ale jinak než ten první. Začínáme v době po konci první světové války. Prescott je malý chlapec, jehož otec s dalšími noblesními pány řeší Versailleskou smlouvu. Maminku má vcelku na háku, a protože je v podstatě rozmazlený fracek, může si dělat, co chce. Když tvrdí, že mu něco nechutná, nemusí to žrát. Když se tak rozhodne, chodí po domě v ženském oblečení. A taky na jeho popud vyženou sličnou učitelku. Může za těchto okolností vyrůst v silného a všemi respektovaného vůdce?
Tohle není ta správná otázka, jakou je třeba si po zhlédnutí Mládí vůdce položit. Závěr totiž … Závěr prostě nemohl být více WTF! Mnohem srozumitelnější by byl, kdyby se film jmenoval Mládí kamarádova syna, který jednou možná bude a možná nebude vůdce. Pak by bylo asi všechno v naprostém pořádku. I to rozčleňování do segmentů jest poněkud zvláštní. Přestože film uvádí situace, které by mohly vést k větším konfliktům, po celou dobu se vlastně nestane nic, co by pořádně zahýbalo dějem. Ale to vlastně tolik nevadí. Jednak kvůli skvělé kameře/osvětlení a trochu kvůli té sužující atmosféře. A jednak taky kvůli kvalitním hereckým výkonům od Roberta Pattinsona, Liama Cunninghama a Stacy Martin (mladá Nymf()manka), a především od Bérénice Bejo, což je vskutku vynikající herečka, přičemž její schopnosti předtím neodhalil ani tak oscarový The Artist, jako spíše Farhadiho Minulost. Kdepak, tenhle biják rozhodně má něco do sebe, byť ve finále vcelku nesmyslně ustřelí.

HODNOCENÍ: 7/10


LÁSKA A PŘÁTELSTVÍ

 

V tomto počinu, který vzniknul na motivy díla Jane Austenové, se vracíme do Anglie doby 18. století. V úvodu nám budou v rychlosti představeny postavy, a protože jich rozhodně není málo, není možné si je zapamatovat. Ani nadále film nepoleví. Tedy myšleno z hlediska dialogů, jelikož se jedná o konverzačku, během které není (i kvůli tomu britskému přízvuku) možné postřehnout úplně všechno. Vlastně není ani důležitá zápletka. Stačí se soustředit na konkrétní rozehrané situace, což jde samo, když se jich účastní Kate Beckinsale coby Lady Suzan Vernonová nebo její dcera nekonvenční Frederica. Nejkomičtější figurku pak představuje Sir James Martin, takový typický anglický popleta. Takže ano, Láska a přátelství zabaví, neurazí, ale asi málokoho nadchne natolik, aby mu udělil nejlepší možné hodnocení.

HODNOCENÍ: 7/10


FRANTZ

 

Mnoho mladých vojáků padlo na bojištích první světové války. Mezi nimi byl i Frantz. Jeho dívka Anna bydlí u jeho rodičů a samozřejmě chodí navštěvovat jeho hrob. Jenže není sama. Jednoho dne u něj spatří jiného člověka. Jde o Francouze jménem Adrien. Postupně se dají do řeči a rozvine se mezi nimi něco jako přátelství. Jenomže v poválečném Německu není vítán, a tak se vrátí zpátky. Mezitím už se ví, proč chodil k tomu hrobu. Dalo se to poměrně snadno spočítat. Naštěstí lidé byli tehdy důvěřiví, takže to dopadlo dobře. Po Annině přesunu k západním sousedům se ale situace přeci jen zdramatizuje …
Režisér Francois Ozon patří k velice uznávaným nejen ve své domovině, nýbrž v celé Evropě. Je znát, že moc dobře ví, co dělá. Výborné bylo rozhodnutí natočit Frantze černobíle. Tím získal opravdu unikátní atmosféru, že není nijak těžké se přenést od doby před těmi téměř sto lety. Kdysi jsme si od Ozona zrecenzovali Profesionální manželku, kde se také výborně pracovalo s dobovou atmosférou. Frantzovi však škodí lehce strojené výkony některých zúčastněných, které se marně snaží býti vycizelované. Neplatí pro Paulu Beer, v jejímž podání je Anna křehká, sympatická dívka, se kterou ty necelé dvě hodiny jistě rádi strávíme. Přestože téma odpuštění je tu podáno citlivě, obávám se, že vyloženě hluboký dojem Frantz stejně nezanechá. Podobně jako nejnovější projekty Woodyho Allena (viz kupříkladu Café Society).

HODNOCENÍ: 7/10


DOMA JE TADY

 

Tohle je sice artový biják, ale rozhodně to není žádný extrém ve stylu Počestné ženy. Hlavní ženská hrdinka bydlí v Rakousku a potají se vkrádá do luxusního příbytku jednoho týpka. Ne že by mu chtěla něco šlohnout. Spíše se chce jen tak (asi z nudy) neverbálně dorozumívat. Takže zkoumá a přesouvá různé věci a předměty. Mnoho se tu toho nenamluví, což vůbec nevadí. O to více totiž vyniknou ty technicky i kompozičně v podstatě dokonalé záběry, a také výborná hudba od Markéty Irglové, kterou není třeba přestavovat. Sympatická režisérka Tereza Kotyk stvořila zajímavý, nikoliv na epice, nýbrž na lyrice založený počin. To bývá samo o sobě mnohdy dosti ošemetné, nicméně jí se podařilo nejen zajistit, že působí tak, jak působit měl a že Anna Åström v roli Hannah (takříkajíc) přesně pochopila zadání, ale zároveň možná trochu něco vypovídá o stavu současné společnosti. Někomu to možná bude připomínat nějakou absolventskou práci, ale to neznamená, se na Doma je tady nebude někdy chtít podívat znovu.

HODNOCENÍ: 7/10

BRIMSTONE

 

Hvězdně obsazený western s velikým, leč nenaplněným potenciálem. Je jasné, že režisér Martin Koolhoven myslel hodně vysoko, když chtěl natočit western (!) v angličtině a najmul kvůli tomu Dakotu Fanning, Guye Pearce, Carice van Houten či Kita Harringtona, a když se rozhodnul za hlavní téma zvolit náboženství, konkrétně tedy křesťanství. Jenže na americkém trhu film nepřijali a v Evropě to nebylo po úvodním příslibu o mnoho lepší. Hlavní záporná postava Reverenda je totiž, podobně jako Eli Sunday, dost možná falešným prorokem. Jakoby fingovanou vírou v Boha chtěl před ostatními ospravedlnit své perverzní choutky.
Film by se vlastně mohl odehrávat kdekoliv a mohl by spadat do jakéhokoliv žánru. Navíc nezapře fakt, že se natáčelo v Evropě a ne v Americe. Jako Tarantino sází autor na nechronologické rozdělování do kapitol (tady ve spojitosti s náboženskými pojmy jako Exodus nebo Genesis), což by mu zároveň mělo posloužit k zamýšlené hře s diváky. Nutno dodat, že se mu daří docela dobře. Pomineme-li dost podstatný fakt, že si hlavní hrdinka raději sama dost ublíží, než aby se trochu zamyslela. Dakota je velmi dobrá herečka a Guy Pearce zahrál Reverenda působivým způsobem, takže Brimstone obsahuje scény, které jistě uvíznou v paměti, ale v některých ohledech asi neměl být tolik prvoplánový a neměl se bát zajít ještě více do hloubky. I za cenu pravděpodobné větší kontroverze.

HODNOCENÍ: 8/10


ELLE

 

Michèle je žena ve středním věku. Je šéfkou firmy, která se zabývá vývojem počítačových her, ale v kolektivu není u některých příliš oblíbená. Syn chodí s holkou, která s ním dost manipuluje. Matka hlavní hrdinky je zase na mladší. Kromě toho se Michèle tajně stýká s manželem své kamarádky a docela si začne rozumět i se sousedem. Její otec navíc kdysi vraždil a teď sedí ve vězení, což její pověsti na dobrotě nepřidává, i když je v tom zcela nevinně. Ale znáte lidi … Jednoho dne vnikne do jejího domu maskovaná osoba a (s)prostě ji znásilní.
Dost se toho pro ni změní, nicméně navzdory takovému strašnému zážitku se s tím vypořádává s grácií, elegancí a důstojností sobě vlastní. Pomalu by se dalo napsat, že je větší superhrdinkou, než některé „skutečné“ (komiksové) superhrdinky. Isabelle Huppert předvádí fakticky skvělý výkon, nepochybně hodný té nominace na Oscara. A nejen vzhledem k té scéně znásilnění (kterou uvidíme celkem ze tří různých úhlů pohledu) by se jen těžko hledal pro Elle vhodnější režisér než Paul Verhoeven, který dokáže podat vyhrocené momenty s patřičnou úderností. I díky tomu lze filmu prominout některé drobné nedomyšlenosti. Opravdu jen drobné, jelikož patří k těm snímkům, které by se měly hodnotit s rozmyslem a odstupem minimálně několika dní.

HODNOCENÍ: 8/10


PSYCHO RAMAN

 

Raman Raghav byl masový vrah, který v 60. letech zabil v Bombaji přes čtyřicet lidí. To se dozvíme z úvodního titulku, který nás jen utvrdí v tom, co nás asi čeká. Jenže hned v zápětí přijde dovětek: TENTO FILM NENÍ O NĚM! Trochu zvláštní, leč díky originálnímu názvu Raman Raghav 2.0 vlastně pochopitelný. Sledujeme tedy týpka, který se stává de facto Ramanovým vtělením a jeho činy se začne hojně inspirovat ve druhé dekádě 21. století, tedy nyní. Do toho se objeví jeden policajt, který zrovna prochází těžkým obdobím. A podstatnější úlohu sehraje i jeho holka Simmy.
I tentokrát je příběh poskládaný do (osmi) kapitol. Tvůrci přitom kladou do popředí psychologický aspekt. To znamená, že scény vražd nejsou vůbec nijak explicitní. Povětšinou sledujeme pouze útočníka, nikoliv oběť, případně úplně uhýbáme pohledem. To vše za doprovodu této pecky. Přitom kdyby byly tyto scény explicitní, celkový dojem by byl o poznání působivější. Troufám si tvrdit, že v takovém případě by se Psycho Raman dostal na vrchol tohoto febiofestovského žebříčku. I tak se ale jedná o překvapivě kvalitně zpracovaný počin s několika hustými obrazy (u ségry, schovávání se ve vodě, výslech), kde i ty eufemismy fungují vyloženě famózně. Největší zásluha jde za Nawazuddinem Siddiquim, jenž je v hlavní roli opravdu démonický. A zmínit se musí také Sobhita Dhulipala, protože to je fakt kočka. Ale důležité je, aby si po zhlédnutí tohoto dramatu dokázal každý odpovědět na otázku: „Proč každý Raman potřebuje svého Raghava?“

HODNOCENÍ: 8/10


POHÁDKA POHÁDEK

 









 

Žili byli v jednom království král a královna. Moc si přála děťátko, takže neváhala a na radu jakéhosi černokněžníka vyslala svého chotě do laguny, aby zabil netvora, jehož srdce musí uvařit služka-panna a následně jej musí královna sníst. Vedle ní ovšem porodí i ta služka-panna, přičemž obě děti vypadají jako identická dvojčata. Tolik první příběh.
Pro další se přestěhujeme do království, kde vládne hodný, ale v některých ohledech trochu nedospělý král. Má hezkou dceru na vdávání, ale postupně začne mnohem větší pozornost věnovat bleše. Stará se o ni tak pečlivě, že původně malé zvířátko poněkud přeroste. Jednoho dne ale znenadání skoná. Král ji nechá stáhnout z kůže a rozhodne, že svou dceru dá tomu, kdo uhodne, jakému zvířeti kůže patří. Z řady nápadníků uhodne ten nejméně chtěný – hrůzu nahánějící obr. Královské slovo je královské slovo (pochopitelné), a tak dívčina musí chtě nechtě do jeho opuštěné jeskyně ve skalách. Tolik druhý příběh.
Pro třetí zamíříme do dalšího království. Vládne mu chlípný panovník, který miluje krásné mladé ženy. V chatrči pod okny svého paláce uslyší jednoho dne libozvučný zpět. Takový přeci musí patřit nějaké krásné, svůdné ženě! Snaží se ji sbalit, ale ona odmítá a nechce, aby ji viděl. Ve skutečnosti totiž stavení obývají dvě staré sestry. Jedna z nich nakonec půjde do královy komnaty, ovšem pod podmínkou, že zůstane po celou dobu zhasnuto. Král však podmínku poruší, a když vedle sebe uvidí stařenu, nechá ji svými poddanými vyhodit z okna! Jenže potom se teprve začnou dít věci … Tolik třetí příběh.
Všechny přitom sledujeme paralelně, přičemž teprve samotný závěr vlastně prozradí, že se odehrávají ve stejné době na místech nedaleko od sebe vzdálených. Rozhodně tu nejde jenom o sobeckost. Do popředí se dostane celá řada (povětšinou) nedobrých lidských vlastností a nutno dodat, že díky režijním kvalitám Mattea Garroneho (Gomorra) a vizuální preciznosti kameramana Petera Suschitskyho, jenž přijel film v březnu do Prahy osobně představit, vzniklo vskutku zamyšleníhodné dílo. Které se navíc pyšní jednak pozoruhodnými lokacemi a jednak vynikajícím obsazením v čele se Salmou Hayek, Toby Jonesem a Vincentem Casselem (i John C. Reilly a Stacy Martin se ukážou). Takhle nějak by měla vypadat pohádka pro dospělé. Zdůrazňuju pro dospělé, neboť se tu občas dějí temnější věci. Vlastně ještě temnější než v tvorbě Juraje Herze. Pohádka pohádek je určitě hodna svého názvu. Akorát její nevýhoda i výhoda zároveň (což je zajímavé) spočívá v tom, že kvůli některým postupům a vývoji bude zřejmě nutné ji vidět minimálně dvakrát.

HODNOCENÍ: 8/10


SING STREET

 

Kdo byl také nadšený z Once a Love Songu dozajista pochopí, proč je nejzdařilejším z uvedené jedenáctky právě počin Johna Carneyho. Tentokrát se přesouváme do Irska let osmdesátých, abychom se setkali s Conorem, který se svými spolužáky založí skupinu. Setkáme se i s jeho rozhádanými rodiči a bratrecm, který toho chtěl hodně dokázat a který vypadá trochu jako Chris Hemsworth, ale je to Jack Reynor. A co je nejdůležitější – setkáme se s Raphinou (Lucy Boynton), což je objekt milostného zájmu hlavního hrdiny. A není se co divit, protože takhle krásnou a v mnohém smyslu výjimečnou dívku v Dublinu téměř jistě nepamatují.
Vedle výtečného soundtracku plného chytlavých skladeb a skvělé atmosféry období, které pro někoho, jako Conor, rozhodně nemohlo být snadné, se dočkáme i spousty humorných situací a bezvadných scén (viz třeba tato). A nemyslím nějaký suchý britský humor. Tenhle bude bez problémů srozumitelný všem a vlastně naznačuje, že režisér musí být hodně v pohodě a není pochyb, že filmařinu má takřka ukázkově zmáknutou. A co je důležité, i v hudbě se dokonale vyzná. Rozhodně je o mnoho dál než takový Damien Chazelle. Jednotlivé postavy a vztahy mezi nimi jsou skvěle načrtnuty a rozvíjeny, takže nás budou zajímat, i když film ve druhé polovině trochu zvážní. Nicméně v závěru opět vítězí optimismus. Sing Street lze tedy v klidu doporučit úplně všem a je docela škoda, že se u nás nedostal do běžné distribuce.

HODNOCENÍ: 9/10


Jen pro úplnost, celý festival vyhrálo islandské drama o dospívání s názvem Kamenné srdce, které zřejmě sdílí dost podobností s vítězem z roku 2016, rovněž islandským dramatem Vrabčáci. Mezinárodní filmový festival Praha – Febiofest tedy, co se výběru filmů týče, celkově vzato zase nezklamal. V regionech přehlídka skončila 28. dubna a dohromady ji navštívilo přes 65 000 diváků. V Obecním domě byla zahájena filmem Přes kosti mrtvých a zakončena byla ve Zlíně Ženami 20. století. Už teď se klidně můžeme těšit na tu příští, pětadvacátou. V Praze se uskuteční od 15. do 31. března 2018.

FOTO: MFF Praha – Febiofest