Filmy vznikají za nejrůznějších okolností. A někdy to trvá hodně dlouho, než si odbudou premiéru v kinech. Důvody jsou různé. Nejen Martin Scorsese (Mlčení) a James Cameron (Avatar) by mohli vyprávět. David Mrnka nikdy nerežíroval celovečerák, ale už někdy před deseti rokama se zařadil k té spoustě lidí, na něž silně zapůsobil osud Milady Horákové, sprostě umučené ve vykonstruovaném bolševickém procesu. Mimo jiné se scházel s historiky, ale důležité informace získal přímo od Jany Kánské, dcery titulní hrdinky.

Coby producent rozhodně zaslouží velikou pochvalu. Nejen za obsazení Ayelet Zurer, která se s Tomem Hanksem proháněla za Anděly a démony, byla matkou Muže z oceli a zažila summit v Salamance ze svého Úhlu pohledu. Film Milada se navíc podařilo prodat do dalších 130 zemí (díky spolupráci s Netflixem), což je vzhledem k tématu a osobnosti Milady Horákové úžasné číslo. Bohužel z filmařského, resp. scenáristicko-režisérského hlediska už to taková sláva není. Ale u biografických filmů je vždycky těžké určit, co vynechat a co zachovat. Tedy vedle těch familiárních, stěžejních momentů. Jde o to zvolit správnou dramaturgickou strukturu. Přeci jen málokdo si troufne být až tolik odvážný, jako Marta Nováková a jejích 8 hlav šílenství …

Celý příběh je orámován scénou, kdy Jana Kánská (Taťjana Medvecká) příjíždí v roce 1990 do Prahy, mimo jiné na tiskovku s novináři. Následně se vracíme zpět do doby ještě před začátkem druhé světové války. Během ní si Milada Horáková rovněž prošla ledasčím. Po jejím skončení se solidně rozjela její kariéra v politice. Pak se ale do popředí začali drát komunisti, takže musela podnikat četné výjezdy do přírody. Teprve potom se začne scenárista věnovat bolševickým zrůdným plánům na její odstranění a samotnému procesu. Film se věnuje i vztahu s manželem. 

Veškeré v předchozím odstavci uvedené epizody z jejího života jsou odděleny zatmívačkou, přičemž ta se objevuje i v jejich rámci, takže pozbývá svého prapůvodního účelu, tedy posunu v čase. Navíc začnou brzy iritovat (a to se mělo původně začínat už někdy v roce 1924). Přitom v současnosti filmařské postupy už natolik pokročily, že se místo zatmívačky klidně dalo využít ostrého střihu. Takhle totiž Milada především v úvodní třetině působí dojmem, že se víceméně jedná o studentský film, do kterého se zadařilo přilákat hvězdná jména. Další neduh spočívá v tom, že sledujeme dost scén, ve kterých se pouze mluví o tom, co jsme viděli v těch předchozích. Děj se tedy prakticky nijak neposouvá a stopáž se dál uměle natahuje. Takovýto v podstatě zjednodušený scenáristický postup může fungovat v legrácce typu Američtí psanci, nikoli v seriózně myšleném projektu s přesahem, jaký pojednává o významné osobnosti, která toho tolik zažila.

Občas dokonce David Mrnka pozapomíná i na triádu. To samozřejmě není výtka odkazující k tomu, že Miladu nepojal ve stylu akčňáků Johna Woo. Jasně, asi by šlo udělat po vzoru Quentina Tarantina alternativní verzi plnou přestřelek a automobilových honiček, ale to by bylo fakt hodně nedůstojné! V tomto směru nejakčnější okamžik představuje ona záhadami obestřená smrt Jana Masaryka, kterou David Mrnka ovšem zjevně vidí jako vraždu. Triáda ve filmové řeči – zjednodušeně řečeno – znamená, že potřebujeme tři záběry, abychom pochopili kontext (příklad: postava koukne na druhou stranu ulice, kde uvidí krásnou dívku, načež se usměje a my můžeme soudit, že ji patrně zná). Režisér Milady na tohle občas pozapomíná.

Zároveň se taky evidentně bojí být explicitnější ve zobrazování násilí a mučících praktik (fyzický i psychický nátlak), jaké StB používala proti všem těm slušným lidem, kteří se „provinili“ jenom tím, že byli proti zrůdnému režimu. Snad to bylo proto, že se bál, že by divačky-vrstevnice hlavní Hrdinky film nerozdýchaly. Nebo naopak, že by byl příliš pro školní představení. Za těchto okolností bohužel není možné si ten silný příběh Milady Horákové prožít. Objevují se tu de facto pouhé náznaky toho všeho svinstva (včetně výhrůžek vůči rodině, donášení spoluvězeňkyně, odejmutí práv a vytvoření umělé špíny na danou osobu, aby se i lid postavil proti ní, neboť co řekne režim – dnes televize a vůbec obecně média – to musí být zaručeně pravda). A to je málo.

Je to prostě nevyužití nesmírně působivého námětu, u něhož by pochopitelně bývalo lepší, kdyby se nikdy nestal. Příběh Milady Horákové vlastně nese jisté podobnosti s tím, jaký znamenal smrt pro Sorayu M. – íránskou ženu, která byla ukamenovaná proto, že si její manžel-kriminálník vymyslel, že ho podvedla, aby se mohl oženit se čtrnáctiletou dívkou. Ukrutné drama s všeříkajícím názvem Ukamenování Sorayi M. režíroval Cyrus Nowrasteh – režisér, jehož jméno běžnému divákovi asi nic neřekne. Přesto vypráví velice poutavě a sugestivně, že kvůli té všudypřítomné tenzi nebude pro mnohé snadné se na film dívat. Víte totiž, že dojde na ono ukamenování (nevinné ženy) a opravdu se na něj netěšíte. U filmové Milady se bohužel takový pocit nekoná.

Ještě na skok k řemeslné stránce. O střihové skladbě už byla řeč, takže kvůli ní se objevují pouhé zárodky něčeho velmi kvalitního (čím nemyslím tu scénu s traktory). Nebylo jim však snad kvůli menším zkušenostem plnohodnotně dopřáno se vylíhnout. Přeci jen vybrat si na debut takhle obtížné téma … to se povětšinou nedoporučuje. Nepřekvapivě došlo i na archivní záběry, čas od času „forrestogumpovsky“ poupravené. Nechybí nechvalně proslulá věta: „Právě se vracím z Hradu.“ Ale v rámci procesu překvapivě nezazní dost možná nejpamátnější věta: „Já bych lhala, státní soude, kdybych řekla, že jsem změnila se úplně a že jsem změnila své přesvědčení a že jsem docela jiná …“ Co se kamery týče, ani letecké záběry jaksi nedodávají na velkoleposti. Navíc se úplně nepodařilo přesvědčivě zachytit atmosféru doby, za což může patrně i fakt, že se vesměs pohybujeme v místnostech nebo v lese, kde to asi vesměs vypadá pořád stejně.  

Co se herců týče, sem tam můžete mít pocit, že odkaz a význam osudu Milady Horákové nejlépe ze všech pochopila Ayelet Zurer. Minimálně nominace na Českého lva ji určitě nemine. Na druhou stranu zůstává otázkou, jestli její účast byla vzhledem k výsledku vyloženě nezbytně nutná. Dva tři záběry naznačují, že by tuto osobnost klidně mohla bývala ztvárnit i Lenka Krobotová. Ještě Vladimír Javorský opět i na menším prostoru ukazuje své herecké mistrovství. Jiří Vyorálek si, tak jako v Českém století, zahrál Klementa Gottwalda. Vica Kerekes zůstane tentokrát oblečená, Alena Mihulová malinko připomene svou roli z Anthropoidu a Hana Vagnerová s Aňou Geislerovou se představí v pro ně netypických úlohách. Cameo si připisuje taky Jan Přeučil, jehož člen rodiny byl rovněž v procesech v 50. letech nesmyslně odsouzen k žaláři.

Milada je film, kterému asi paradoxně uškodily veliké ambice. I v tom smyslu, že se natáčelo v angličtině, přičemž čeští herci a české herečky si zachovávají český přízvuk. Navíc se proto plně nemohly soustředit pouze na roli. Ano, nabízí se spíše si o Miladě Horákové někde přečíst, avšak tento počin, jakkoliv není takový, jaký měl/chtěl být, stojí za zhlédnutí. Ten její odkaz je v podstatě srovnatelný s Mistrem Janem Husem. Oba příběhy jsou všeobecně známé, oba vyprávějí o nespravedlnosti, svobodě, umlčování pravdy a o nelidském zneužívání moci, které by nemělo zůstat nepotrestáno. Oba byli mučedníci, ale oba si až do poslední chvíle dokázali zachovat čest a důstojnost. Takovéto hodnoty by měly inspirovat.

FOTO: Bohemia Motion Pictures