vnitřní, tj. ne ti z Winchesterova baráku) ho stále pronásledují. Často baští nějaké pilule a nemá prakticky žádné zábrany. Proto mu nedělá problém zabíjet ve jménu bezpráví a spravedlnosti. Zachraňuje malé holčičky ze spárů dospělých parchantů. Žádný z nich sice není Žlutej, leč jinak se od něj příliš neliší. Tuhle činnost vykonává de facto po celých státech, načež se vrací ke své matce. Brzy se dočká další zakázky – dcera vlivného politika byla unesena a zřejmě ji nutí k prostituci. Joe neváhá a se svým kladivem vyráží konat dobro.Je ale obrovský rozdíl, když kladivo utírá Robert McCall a když ho utírá Joe. U druhého
jmenovaného, třebaže se de facto na první pohled jedná o postavu s velmi komplikovaným charakterem a zjevně si zažila mnohé, bychom ho měli vidět zakrvácené, abychom uvěřili. Nejde ani tak o herecké výkony, jako spíše o způsob, jakým jsou oba filmy vyprávěny. Antoine Fuqua si může dovolit eufemismy, jelikož se evidentně jedná o vyzrálejšího filmaře. Travis Bickle toho na druhou stranu zase řešil víc, což bude možná důvodem, proč režisérka Lynne Ramsay zvládla v Nikdys nebyl pro změnu o něco lépe psychologický aspekt celé záležitosti.Především díky práci se zvukem (a znovu experimentálnější hudbě Jonnyho Greenwooda) a Joaquinu Phoenixovi se sice z poloviny daří přiblížít Joeovo mentální rozpoložení a stavy
úzkosti, nicméně z té druhé poloviny to nefunguje, a to kvůli střihové skladbě. Po některých flashbackách a halucinacích není zřejmé, jestli sledujeme vzpomínku hlavní postavy, jestli dění lineárně přímo navazuje na události, které se odehrály těsně předtím, nebo jestli dokonce nemá jít o flashforwardy. Přitom ve svém předchozím díle Musíme si promluvit o Kevinovi si zrovna s tímhle režisérka poradila znamenitě.V rámci soustředění se na tu rozervanou duši ovšem také ignoruje některé jevy, které by mohly
následně výrazně ovlivnit smýšlení hlavní postavy. Kupříkladu jistá postava v jedné scéně předstírá, že spí. Později je zavražděna ve spánku. Opravdu to tedy bylo ve spánku? Taky se poněkud zapomnělo na to, že když někdo vleze v oblečení do vody, tak by to oblečení pak mělo být mokré. V závěrečné scéně se stane něco, co tomuto dramatu dává správně cynický podtext a současně tak trochu potencionálně hlubokomyslný námět na celovečerák. Jenže o chvíli později se ukáže, že všechno je jinak.Nikdys nebyl trochu v této podobě připomíná nějaký horečnatý sen. Bijáků, ve kterých se objevuje figura, která bojuje s vnitřními démony či přímo konkrétně s PTSD, jsme už mohli vidět celkem dost. Většina z nich určitě zanechala výraznější stopu. A to v nich přitom kolikrát nehrál ani žádný vyloženě slavný herec. Nikdys nebyl vlastně nenabídne nic originálního. Samotný scénář obsahuje většinu prvků, které jsou typické pro psychologická díla, což ovšem může festivalovým divákům i porotcům vyhovovat. Jak ostatně dokládá ocenění z Cannes.
FOTO: Film Europe
