Řazeny jsou zase od méně zdařilého k nejpovedenějšímu:


MLHA MLČENÍ

 

Drama inspirující se skutečnými událostmi. V jednom čínském městečku s parádním vodním kanálem život plyne velmi pomalu. Lidé tu prodávají ryby, cetky, ovšem klidně vám udělají i polévku. Teď však budeme svědky ne jednoho nebo dvou, nýbrž hned třech znásilnění obyčejných žen (a jedné mrtvé kachny). V Uličce, na Lodi a Doma. Týp, který by to snad měl řešit, je často úplně mimo, ale šmírování si ujít nenechá. Deviant obcházející obcí tak zřejmě zůstane nepotrestán, zatímco jeho tři oběti si patrně ponesou následky jeho činu na roky dopředu.
Tahle Mlha mlčení sice není kombinací filmů Mlha a Mlčení, ale přesto měla obrovský potenciál. Poukázat na to, že v nejlidnatější zemi světa ne všechno funguje, jak by mělo, se režisérovi Zhangovi Miaoyanovi nepodařilo, jelikož se podle očekávání prostě bál být v některých ohledech odvážnější a důslednější. Pouze jedno znásilnění sledujeme po dobu cca deseti sekund naturalističtějším způsobem. Jinak vše probíhá off-screen. Místo toho se dozvíme, že postavy toho na tomto místě hodně nachodí. Během úvodních zhruba šesti minut je to ještě OK, protože záběry jsou technicky precizně natočené, díky čemuž dokonce klidně můžeme místy pomalu cítit ten vlhký asijský vzduch, a režisér nás vlastně stylizuje do role násilníka. Jenže ty předlouhé záběry trpících znásilněných žen by zvládnul natočit každý. Ani té mlhy si neužijeme tolik, kolik bychom měli (v doslovném i metaforickém významu). Zato mlčení bude dost. Avšak lokace jest pro Středoevropana natolik působivá, že toto dílo nemůže zatracovat.

HODNOCENÍ: 6/10


PŘÍCHÁZEJÍ V NOCI

 

Někdo nebo něco rozšířilo nákazu. Mohla to být prokletá čarodějnice nebo klidně upíři. Podstatné je, že když vás to dostane, musí vás příbuzní v maskách spálit v mělkém hrobě. Přijít do přímého kontaktu s nakaženým se nemusí vyplatit. Paul je bílý, ale jeho manželka a syn jsou Afroameričané. Jednoho dne k nim do domu v lesích vnikne vetřelec (ne TEN Vetřelec, což je ovšem docela škoda, protože teprve pak by byl tenhle film zajímavý). Shání se jen po troše jídla a vody, aby mohla jeho rodina, sestávající ze sexy manželky a malého synka, přežít toto složité období. Paul chce pomoct, nicméně cestou jsou přepadeni dvěma týpky. Dopadne to dobře, a tak obě rodiny přeci jen nějakou dobu žijí společně. Jenže v těch stromech něco je …
Předně se musí upozornit, že Přicházejí v noci rozhodně není horor. A počet těch, kteří se v tomto počinu objeví před kamerou, by se dal spočítat na prstech. Nechybí Joel Edgerton, Carmen Ejogo nebo Riley Keough. Jedná se však o nízkorozpočtový projekt, takže se sází na to, že co nevidíme, toho bychom se měli více bát. Jenže na rozdíl od Záhady Blair Witch to vůbec nefunguje. Atmosféru film jinak nemá špatnou, pomalejší tempo mu svědčí a i přes komornější zpracování se částečně podařilo přenést tu úzkost a paranoiu na diváky. Během závěrečného zúčtování dojde na nějakou nelogičnost, ale tvůrci se nebojí zajít tam, kam by v případě studiového filmu zřejmě nezašli. Finální scéna nutí k zamyšlení, nicméně určitě by to chtělo pokračování. I kvůli tomu, že se vlastně za celou dobu nedozvíme, kdo že to přichází v noci …

HODNOCENÍ: 6/10


BERLÍNSKÝ SYNDROM

 

Clare se jako turistka vydala do Berlína, aby tu pořídila zajímavé obrázky. Na ulici se dá do řeči s místním učitelem Andim, načež si rozmyslí svou cestu do Drážďan a tráví s ním další čas, který brzy vyvrcholí tím, že jí to udělá pusou (krásná Teresa Palmer ukáže ňadra). A patrně se spolu i vyspí. Když chce zjevně introvertní dívka druhý den odejít z bytu, je zamčeno. A okna jsou speciálně vyztužená. Jasně, jenom zachovat klid. Asi jde o pouhé nedorozumění. Jenomže nejde! Andi ji chce skutečně u sebe držet násilím a kdo ví, co s ní do budoucna zamýšlí. Tady se dá poradit jediné: Uteč!
Ale bijáků s podobnou zápletkou jsme mohli vidět už několik. Klučina držel svou lepší polovičku například v thrilleru Ostrov smrti, který byl mnohem napínavější. A to i přesto, že jsme díky rámcové scéně už od začátku věděli, jak to dopadne. Berlínský syndrom se může pyšnit velmi kvalitní expozicí, ve které nechybí ani předzvěsti typu „nevinného“ škrcení či detailní zamknutí dveří v autě. Postupně však nabírá tuctovější formu, některé záběry nelze plnohodnotně přečíst a chvílemi to vypadá, že něco podstatného bylo vystřiženo. Herecké výkony nejsou z nejpřesvědčivějších. Teresa Palmer, která ve Zhasni a zemřeš dokázala různé emoce vyjádřit prakticky pouze očima, se tu uchyluje k té nejprofláklejší herecké kreaci, což hodně zamrzí. Co na tom, že ztvárněním Clare hodně připomíná výjimečnou osobu, kterou jsem kdysi znal. Berlínský syndrom holt představuje jen slabší thrillerový odvar.

HODNOCENÍ: 6/10


ODLIV

 

Tento černobílý snímek v produkci Fernanda Meirellese nás zavádí zpátky do dnů roku 1821. Otrokář pan António právě není doma, protože přivádí do osady nové negry. Domácí černošská pomocnice nedokáže zabránit tomu, aby jeho manželka a dítě při porodu zemřely. Některým černochům se jejich nová úloha nelíbí, a tak se vzbouří, což nebude trvat dlouho. Daleko více nás však musí zajímat počínání pana Antónia, jenž se ožení s dvanáctiletou dívkou, která stále čeká na první menstruaci. Černošská služka jest naopak vcelku zralá žena, takže představuje ideální „oběť“ pro zkrácení si čekání. Jenže v těchto končinách se toho mnoho jiného kromě souložení dělat nedá …
Z vizuálního úhlu pohledu představuje Odliv velmi působivé dílo. Černobílá (při natáčení na pětatřícu!) rozhodně zanechá hlubší dojem, než tomu bylo u Zrna (viz níže). Z obsahového hlediska už to taková sláva není, jelikož některé scény vyznívají jinak, než bylo zamýšleno. Teprve v závěrečné dvacetiminutovce se dají věci pořádně do pohybu a ve finále nám vyjde, že Odliv svým způsobem na osudu jedné rodiny, potažmo jednoho konkrétního člověka, ukazuje podstatnou část historie Brazílie. Určitě by bylo fajn se na něj někdy podívat ještě jednou.

HODNOCENÍ: 7/10


ZRNO

 

V budoucnosti jsou lidé rozdělováni do různých skupin. Podobě jako v Divergenci, akorát tady to dává větší smysl. Pokud bude chtít někdo utéct, shoří jako papír. Existuje oblast zvaná Mrtvá zóna, nikoliv nepodobná Zakázané zóně z Planety opic. Prioritou mimo ní bude pěstování obilí. O to se snaží pan Erol, jenže úspěchy jsou pouze dílčí. Nezbude tedy nic jiného, než mezi odpadlíky vyhledat Cemila Akmana, autora práce o Teorii chaosu a M částici, díky níž by pěstování mohlo být efektivnější. Společně pak podniknou pouť, během které se dozví a uvidí ledacos zajímavého.
Cesta vede z vyspělé civilizace zpět do jeskyně, a poté k jakémusi chrámu, nepatrně v románském slohu. Postupně se mohou těšit na loďku, mrtvoly, dron, stanování, vlka, halucinogenní děti, přikládání kamenů na břícho (kvůli odolávání hladu), tahání pytlů s úrodnou hlínou, které se nesmějí dotknout kontaminované země, déšť šutráků a de facto až prolomení hranice mezi nebem a zemí. Když k tomu dodám, že anglicky mluvené (!) Zrno se inspiruje kapitolou z koránu, dost lidí to zřejmě odradí. Ale všechno, co v Zrnu uvidíme, se dá vždycky nějak zdůvodnit, dialogy posouvají děj a film určitě má myšlenku (teď nemyslím fakt, že označení ‚weed‘ se používá i pro ganju). Navíc se dozvíme odpověď na tu tíživou otázku, co je důležitější – Dech nebo pšenice?

HODNOCENÍ: 7/10


ÚNIK Z PATAGONIE

 

Další western, ačkoliv tento se inspiruje skutečnými událostmi. Francisco P. Moreno toho pro Argentinu udělal hodně. Během svého pobytu v nehostinné Patagonii, kde vítr fouká tak studený, až to skrze plátno cítíme, se ocitnul v zajetí rozzuřených indiánů, kteří území považovali za své. Spolu s bílým a indiánským kolegou se mu podařilo utéct. Jenže cesta k vojenské pevnosti nebude vůbec jednoduchá. Nebezpečí číhá prakticky na každém kroku. Obzvláště bacha na bandity a civilizovaného indiána, jenž si v jeskyni poslechnul věštbu od jednoho moudrého stařešiny.
Tenhle Únik z Patagonie nebyl pojatý jako zábavná, přikrášlená historická lekce pro co nejširší diváckou obec. Přestřelky – když už tedy na nějakou dojde – nejsou podávány ve stylu Howarda Hawkse či dokonce Sama Peckinpaha. Tento komorní film spíše realisticky zobrazuje, jak to tenkrát asi bylo. Ostatně tvůrci měli k dispozici Morenovy deníky. Ve zkratce, leč přesto dostatečně budeme zasvěceni do indiánských zvyklostí (na rozdíl od Wind River), což je velké plus, protože jsou hodně zajímavé. Bohužel se nedozvíme odpovědi na všechny nastolené otázky. Pořád se ale jedná o řemeslně velice kvalitně natočený biják, kterému nevadí ani pomalejší tempo vyprávění.

HODNOCENÍ: 7/10


NAJDĚTE TU MALOU MRCHU A HOĎTE JI DO ŘEKY

 

Holandší teenageři jsou banda nevychovaných, všehoschopných spratků. A všichni nosí rovnátka. Nás bude interesovat jedna konkrétní famílie, která nabízí ještě určitou nadstavbu v podobě kšeftování s roztomilými štěňátky napříč psími rasami. Pakliže má ovšem štěňátko nějakou vadu a zařadí se mezi neprodejné, nebude darováno, nýbrž utopeno v řece jednou malou mrchou, kterou při tom natočí její starší bratr a nenapadne ho nic jiného, než video postnout na sociální sítě, kde si brzy začne žít svým vlastním životem. Popularitu tomu chlapci ale zrovna nepřinese, což platí i pro dvě náušnice á la Cristiano Ronaldo, a také pro napadení vlastního otce.
Film s takovým názvem si prostě nešlo nechat ujít. Tím spíše, že si ho režisér a spoluscenárista vypůjčil ze skutečného případu, který se odehrál někdy v roce 2010. Dost z toho, co uvidíme, se fakt stalo, včetně nabídky 50 000 dolarů za dopadení té malé mrchy od Michaela Baye (ano, TOHO Michaela Baye). Toto drama rozhodně důsledně varuje před svévolným používáním internetu u mladistvých a vůbec upozorňuje, že by se měli brzy naučit přemýšlet o možných následcích svých rozhodnutí. Velká škoda otevřeného finále ve stylu Farhadiho tvorby, protože v Malé mrše to rozhodně chtělo být pro sdělení vlastního názoru doslovný … A snad přidat i nějakých deset minut navíc, aby byl příběh úplně kompletní.

HODNOCENÍ: 7/10


MEDVĚD BRIGSBY

 

S Jamesem si osud pozoruhodně pohrál. Se svými rodiči žil v podzemním krytu, přičemž občas si vycházel sednout v plynové masce ven, jelikož mu bylo řečeno, že vzduch je kontaminovaný. S nezdolným nadšením se díval na seriál o Medvědu Brigsbym (něco mezi amatérskými Star Wars, Flashem Gordonem a Strážci vesmíru), který prakticky zařídil téměř veškerou jeho výchovu. Nyní se po osvobození policií dozvídá, že jeho rodiče nejsou vůbec jeho rodiče, ale únosci. Nadešel tedy čas se po čtvrt století vrátit zpět do civilizace ke své původní rodině. Pozná, že existují i jiné pořady, zkusí si zahrát basket, okoštuje měkké drogy, pozná také potěšení z žen. A usoudí, že Brigsby by si zasloužil vlastní celovečerák. Takže se s přáteli, ségrou a policejním komisařem pustí do natáčení …
Podobný koncept není vyloženě originální (nejen proto, že Ted a Paddington jsou taky medvědi), nicméně Medvěd Brigsby patří k těm počinům, které pohladí, a budete se u nich cítit dobře. Psychologickou rovinou celé záležitosti se vlastně až tolik nezaobírá a mnohem více sází na komediální stránku, kde si je režisér jistější. Velká zásluha jde za herci v čele s Kylem Mooneym (nepřekvapivě pracoval i na scénáři), Michaelou Watkins, Gregem Kinnearem, Alexou Demie, Mattem Walshem, Markem Hamillem, ale i všemi dalšími včetně Claire Danes v té menší roli, jelikož jejich projevy jsou zcela přirozené. Skuteční filmoví příznivci si s Medvědem Brigsbym prostě přijdou na své.

HODNOCENÍ: 8/10


PĚT PRSTŮ PRO MARSEILLES

 

Jestliže s sebou níže uvedená Marlina nese westernové prvky, pak Pět prstů pro Marseilles lze rovnou označit za (revizionistický) spaghetti neo-western. Se spoustou černochů. Neodehrává se ve Francii, nýbrž v Jihoafrické republice. Malí kamarádi se dostali do konfliktu s policií, což vyústilo v domnělou smrt kamarádky Lerato, které však jenom chvíli trvalo, než se vzpamatovala. Tau v rozčílení neváhal a oba strážníky zastřelil. Následně musel na dlouhé roky zmizet. Teď se vrací v době, kdy město začíná ovládat šílený týp, co si říká Duch a mimo jiné tvrdí, že „během jeho porodu uhodil do matky blesk a on se musel na svět vyškrábat naprosto sám.“
Tohle zúčtování si říká o výživnou a krvavou přestřelku. A taky se jí dočkáme, včetně mexického patu. Násilí film zobrazuje věrně, ale pořád ještě není natolik explicitní, aby nutilo diváky (divaček v sále mnoho nebylo) odejít. Hollywood by se tu mohl inspirovat, jak se tvoří záporák, jakého obecenstvo skutečně nebude mít rádo. Scénář Seana Drummonda bohužel obsahuje některé zbytečné i nedobrý smysl dávající scény, které celkový dojem poněkud shodí. Kdyby byl film přímočařejší a akčnější, rozhodně by mu to bylo ku prospěchu.

HODNOCENÍ: 8/10


MARLINA, VRAŽEDKYNĚ VE ČTYŘECH AKTECH

 









 

Její manžel je mrtvý, ale nechává ho sedět zabaleného v dece v „obýváku“. Tu najednou přifrčí gangster, co tvrdí, že mu dlužil peníze. Očekává příjezd dalších kumpánů, kteří se na Marlině mají do jednoho vyřádit. Není divu, že mu během soulože raději usekne hlavu a ostatní otráví. Pak se vydává autobusem na policii, leč těhotná sousedka (a další cestující) ji svým způsobem přinutí poněkud změnit rozhodnutí. Na policii tedy podá neúplnou verzi, ale veškeré nebezpečí ještě není zažehnáno. Ještě ji totiž čeká návrat domů.
Indonéská Marlina s sebou nese westernové prvky, včetně hudby. Jak uvedeno, opravdu se odehrává ve čtyřech aktech – Loupež (lze chápat i v přeneseném slova smyslu), Cesta, Doznání, Zrození. Technicky se jedná o naprosto precizně zpracované dílo (včetně bezhlavého muže), avšak obsahově nezapře, že mezi střední Evropou a jihovýchodní Asií jsou velké kulturní rozdíly i zvyklosti. Tady bychom Marlinu za thriller v žádném případě nepovažovali. Přesto probouzí zvědavost nad tím, co se stane dál. A že uvidíme ledacos od jízdy na koni přes čůrání a rozčilování se až po jízdu na fichtlu. Na Marshu Timothy se navíc velice hezky kouká. Nedává však docela smysl, že ač s sebou v tom vedru veze stejnou část těla jako Bennie v Přineste mi hlavu Alfreda Garcii, vůbec nepoužívá led. Ale to je jen taková drobnost.

HODNOCENÍ: 8/10


HLADOVÍ

 

Zombie už dorazili i do Kanady, přičemž závěrečné titulky pochopitelně nemůžou nezmínit jméno George A. Romero. Postupně sledujeme několik postav, které se setkají až ve druhé polovině filmu. Nejvíce pozornosti bude věnováno asi dvojici, která si ráda říká vtipy při pálení zombíků. Později se setkáme mimo jiné také s malým dítětem, nekompromisní ženskou zabíjačkou, pokousanou ženou (údajně od psa), ovšem chybět nebudou ani babči s flintami. A taky okurky. Spousta okurek. Všichni se pokusí najít další přeživší a zamířit na místo typu Arcadie. Nemuselo by to být snadné, když zombie jsou rychlí, agresivní a nenažraní. Na druhou stranu mají zjevně jednu velkou slabinu a tou je hromadění – ideálně židlí, ale vyhovuje i jiný nábytek. Rádi se pak kochají svými pyramidami, které z tohoto materiálu staví. Šance tedy určitě je.
Úvodních deset minut poměrně vyděsí, jelikož Hladoví působí poněkud amatérským dojmem. Postupem času se však režisér s kameramanem výrazně polepší a vznikne nám souvislá linka, byť elipsy jsou někdy až přílišné. Nejmilejším překvapením tohoto „humánního“ hororu jsou výborné gore efekty skoro jako z dílny Howarda Bergera a Gregoryho Nicotera. Vedle sugestivní hudby zaznívají rovněž zneklidňující diegetické zvuky a budeme svědky zvláštní akordeonové pointy. Podařilo se vybudovat i solidní atmosféru a film rozhodně má myšlenku, kterou bohužel do značné míry shodí potitulková scéna, ve které to vypadá, že všechny nemrtvé má pod palcem opeřený papoušek, svého druhu jejich guru!!! Skutečnost byla zřejmě taková, že náhodou přiletěl, a tak si režisér řekl: „Proč ho nenatočit?“ Nic to ale nemění na tom, že bizarnější potitulkovka v historii kinematografie asi nebyla a ani už nebude k vidění.

HODNOCENÍ: 8/10


FINÁLNÍ UKRUTNOST

 









 

Pro mě nejočekávanější biják letošního Febiofestu jsem si nechal až na večer závěrečného dne. Jeden z mých TOP 10 režisérských oblíbenců Takeshi Kitano se na pražský festival vrátil po roční odmlce. Předtím se v programu objevila jeho komedie Sedm statečných seniorů. Finální ukrutnost naštěstí patří do jiného žánru, přestože trailer naznačoval něco jiného. Závěrečná část trilogie konverzačních gangsterek se nese hodně v duchu těch předchozích dvou. To znamená, že na rozjezd si divák musí počkat. Ale ničemu to nevadí, protože v Ukrutnostech je naprosto cool i obyčejné hlídání v oblecích u těch luxusních bouráků.
Asi není vyloženě nutné se rozepisovat o zápletce. Tentokrát se točí okolo neposlušnosti člena jednoho klanu. Znovu se do hry zapojuje větší množství postav, takže s velkou pravděpodobností chvíli potrvá, než si v nich a v jejich úlohách uděláme pořádek. A když už se situace hodně vyhrotí, přichází Otomo (v režisérově podání), aby typicky po svém zjednal nápravu. Jenom aby při zúčtování nezašel až příliš daleko. Také v případě Finální ukrutnosti jsou vztahy a fungování v jakuze vylíčeny velice přesvědčivě a tahle trilogie by i ve srovnání s Kmotrem určitě obstála.

HODNOCENÍ: 8/10


BEATRIZ NA VEČEŘI

 









 

A jdeme na medailové pozice. Ve filmu Beatriz na večeři famózním způsobem exceluje Salma Hayek. Představí se jako masérka/léčitelka, která pomáhá všem těm, kteří pomoc potřebují. Sama doma chová kozy (nemá jít o sofistikovaný humor) a nesnese nespravedlnosti a bezpráví, tedy se vždy neohroženě a automaticky staví na stranu slabších a utiskovaných. Po masáži u bohaté, dlouhodobé klientky Kathy se jí porouchá auto, takže má povoleno zůstat s ní, s jejím manželem a dalšími přáteli na večeři. Tlachání o ničem, pomluvy a výsměch těm, které manžel Kathy „vodrbal“, se jí pranic nezamlouvají. Vlastně jsou jako voda na mlýn, takže dojde na čím dál vyhrocenějším roztržky, které mohou skončit všelijak, jenom ne úplně dobře. Tím spíše, když stopa možná vede do minulosti. 
Salma Hayek je skvělá herečka, což dokázala v každičkém počinu, v jakém se objevila. K nominaci na Oscara to dotáhla díky Fridě, přičemž za Beatriz na večeři by si ji rozhodně zasloužila taky! Troufám si tvrdit, že svým výkonem strha i ostatní spoluhráče a spoluhráčky. Režisér Miguel Arteta má ale taky svoje zásluhy. Dokonce tu znovu krásně zazpívá. Charakterově se jedná o bravurně napsanou postavu, jaká v konfrontaci s ostatními působí jako z jiného světa. A třebaže oprsklost a bezpáteřnost hrají v současnosti významnou roli, díky jejímu ztvárnění Beatriz se nad sebou třeba někteří zamyslí a polepší se. Ty, kteří už slušní jsou (což bude stále, doufejme, nadpoloviční většina), by mohla inspirovat k boji proti bezpráví a nespravedlnostem. Tedy diplomaticky, nikoli ve stylu Bruce Willise v Přání smrti. Dopomáhá i protikladný, tj. arogantní Doug (rovněž výborný John Lithgow), který myslí jen na sebe a na své bohatství, kvůli kterému je přesvědčený o tom, že se nemusí ohlížet napravo, nalevo a že se tudíž nemusí zajímat o druhé. Tato figura jinak hodně připomíná Donalda Trumpa, takže Beatriz na večeři rozhodně má co říct a nebojí se nazývat věci pravými jmény. Jenom škoda toho strašného, odevzdaného finále, protože tenhle příběh rozhodně měl být završen jinak. Přesto by bylo úžasné, kdyby se toto dílo dostalo i u nás jestli ne do běžné distribuce, tak alespoň na DVD/Blu-ray.

HODNOCENÍ: 9/10


NEZNÁMÝ VOJÁK

 

Když Sovětský svaz zabral Finsku oblast Karélie, spolčila se skandinávská země s nacistickým Německem, neboť věřila, že jí pomůže vybojovat zpět ztracené území a všechno bude zase dobré. Postupně se dostaneme i do zákopů a zažijeme ústup. Do popředí se přitom dostávají tři postavy, o nichž se dozvíme více, přičemž nejvýznamnější bude Antti Rokka. Spokojeně žil na samotě (u lesa) se svou manželkou a dětmi. Ve válce už byl, a tak nevěří ve vojenský řád a disciplínu, takže si dělá věci po svém. Nevím jak pro ostatní, ale pro mě nebyl problém se s touto postavou pro jejího rebelského ducha ztotožnit. Zaslouží se o několik hrdinských skutků a prostě mu nejde nefandit, jelikož se dá snadno uvěřit tomu, že jenom díky takovým se Finsko nestalo kořistí Stalinova impéria.
Neznámý voják je nejdražší a komerčně nejúspěšnější finský film všech dob. Z řemeslného, potažmo technického hlediska jde o naprosto precizně zpracované dílo, jaké lze klidně přirovnat k hollywoodským válečným velkofilmům. Občas je to sice trochu chaos, ale která válka není, že ano?!? Nebylo by tedy překvapením, kdyby to byl záměr. Finská kinematografie totiž evidentně není jen Timo Vuorensola a Aki Kaurismäki. Připočíst k nim určitě musíme Aku Louhimiese, jenž by si tímto počinem, pokud ho uvidí ti správní lidé, mohl klidně otevřít vrátka do Továrny na sny. Neznámý voják představuje v plné parádě zrůdnost a nesmyslnost války, díky čemuž z paměti jen tak nezmizí.

HODNOCENÍ: 9/10


RVÁČ

 

Když umíte pouze jednu věc, tak se jí prostě musíte věnovat. U Shravana (Vineet Kumar Singh) zvítězil box. Patří k těm, kteří si jdou cílevědomě za svým snem, třebaže mu ledacos komplikuje fakt, že pochází z nižší kasty, urazil místního vlivného bosse (tak trochu don Fanucci), jinak shodou okolností dělajícího také do boxu, a k tomu všemu se zamiloval do jeho němé, ale téměř nadpozemsky krásné neteře Sunainy (Zoya Hussain). Ví, že na své cestě za dvojím vítězstvím se bude muset potýkat s naschvály, intrikami, únavou, nechtěnou prací a dalšími podmínkami budoucího tchána, učením se znakové řeči, svou zbrklostí a možná ještě něčím horším. Klidně by mohlo jít o nucené rozhodnutí á la Sophiina volba.
Na první pohled to možná vypadá, že Rváč je prostá pohádka o tom, jak odvážný princ zachránil svou princeznu z nesnází. Jenomže tohle sportovní drama v sobě skrývá více vrstev. Anurag Kashyap je v dobrém slova smyslu zvláštní filmař. V minulém roce byl na Febiofestu k vidění jeho působivý biják Psycho Raman, který sice nebyl dokonalý, leč přesto zanechal hodně silný zážitek. Pro Rváče platí to samé. Tenhle stopadesátiminutový epos jest drsný, hustý, vtipný (sem tam i nechtěně), dojemný, hrdostí i hlubšími otázkami se zabývající … Zkrátka upečený tak, aby se líbil napříč kontinenty. Závěrečná zmínka o tom, že druhá nejlidnatější země světa pravidelně selhává na velkých sportovních akcích, všemu dodává další rozměr. Velmi mě láká vidět další režisérova díla. S hudbou totiž zjevně umí pracovat jako málokdo. Na druhou stranu působí dojmem, že zatímco samotné natáčení ho strašně baví, střih ho spíše obtěžuje. Do Rváče se mu ale přeci jen podařilo zakomponovat i věci, jaké se na první pohled nehodí, nicméně přesto fungují téměř na výbornou. Hail Mother India!

HODNOCENÍ: 9/10


Co napsat závěrem? Snad to, že ve filmu asi neexistuje horší situace, než když postavy mlčí, přestože by v daný moment prostě musely něco (cokoliv) říct! Avšak pětadvacátý ročník celkově vzato opět nezklamal. Stejně jako v předchozích šesti rokách, také tentokrát nabídnul pestrý výběr filmů z různých koutů planety, mezi nimiž by si vybral opravdu každý. Platí rovněž pro soutěžní sekci Nová Evropa, kam tentokrát nebyl zařazen žádný islandský snímek, takže vítězem se stalo francouzské drama Střídavá péče, které bodovalo už v Palm Springs, Miami, San Sebastiánu i v Benátkách. Hlavními hvězdami byli Catherine Deneuve, Daniela Kolářová, Leos Carax a Arnaud Desplechin. Z Prahy teď Febiofest vyrazil na svou měsíční cestu po regionech v celé České republice. Do hlavního města zavítá znovu příští rok v březnu. Těšme se!

FOTO: MFF Praha – Febiofest