„Ten, kdo mluví o kalifornském požitkářství, zřejmě nikdy neslavil Vánoce v Sacramentu.“ Tímto citátem novinářky a spisovatelky Joan Didion začíná příběh teenagerky Christine MacPhersonové, která nesouhlasí s tím, že by jí všichni měli říkat jménem, které vybrali její rodiče, a tak vyžaduje, aby byla oslovována jménem, které si sama dala – Lady Bird. Chodí na katolickou školu a chystá se na vejšku. Má kamarádku Julii, na kterou se může spolehnout. Najde si i další, ale Julie začne žárlit. Dál si chce najít někoho, kdo by s ní chtěl chodit, hraje ve školním muzikálu a vůbec dělá všechny věci, které obvykle holky v jejím věku dělávají.

Přitom ani trochu nevadí, že ji hraje Saoirse Ronan, která je ve skutečnosti o něco starší. Za sebou už má dost pozoruhodných projektů a za Lady Bird si právem připsala třetí nominaci na cenu Akademie. Ve druhé polovině filmu se středobodem stává vztah Lady Bird a její matky, kterou ztvárnila Laurie Metcalf. Jejich výměny názorů a obtížné hledání cesty k sobě není nezajímavé (za Tonyou a LaVonou však pochopitelně zaostává), nicméně režisérka a spoluscenáristka Greta Gerwig, která do značné míry vycházela ze svých vlastních zážitků (snad po vzoru svého přítele Noaha Baumbacha, jenž kdysi zabodoval s obdobně autobiografickou Olihní a velrybou), rozehrála potencionálně zajímavější linky.

Film je poutavější v sekvencích, kdy se hlavní hrdinka nachází mezi svými vrstevníky. Ať už ve škole, kde se nacvičuje ten muzikál, ze kterého záhy odejde, nebo když vymýšlí rošťárny vůči vyučujícím, nebo kupříkladu venku na parkovišti, kde spolužákovi ze srandy řekne, že zabije jeho rodinu. I tak ovšem platí, že Greta Gerwig nikdy nejde do větší hloubky, čímž se vyznačuje i většina tvorby Woodyho Allena či Richarda Linklatera. Na Lady Bird (film i představitelku) se velice pěkně kouká a určitě se najde, případně už našla, celá řada těch, kteří se s ní naplno ztotožnili. Ať už z řad náctiletých děvčat nebo klidně i dnešních (bezmála) čtyřicátnic, které si mohly zavzpomínat na svá středoškolská léta.

Jenže pro ostatní chybí jakýkoliv přesah, díky němuž bychom na Lady Bird s radostí vzpomínali třeba i za rok. Při sledování filmu se mi vybavil snímek nazvaný Uprostřed nicoty. Nenápadný, nezávislý a tím pádem téměř bez šance na prestižní ocenění, i když by si ho rozhodně zasloužil, neboť je milý a dokáže i upřímně dojmout. Lady Bird se to podaří akorát v závěru, kdy se trochu odkloní od radostí a strastí dospívání a zaměří se na stýskání po rodném městě, ze kterého přitom chtěla Christine strašně moc pryč. Jde o velký krok, ale sama přece volala po změně, tak proč si najednou stýskat?

Lady Bird asi v této podobě nikoho neurazí, nicméně striktně se soustředí na konkrétní cílovou skupinu, která zjevně odpustila, že nepřináší nic originálního nebo z hlediska výrazových prostředků alespoň trochu odlišného (ani takové boření čtvrté stěny by bývalo nemuselo být od věci, byť se po Deadpoolovi dostalo do módy). Takovýchto projektů v následujících rokách jistě vznikne ještě celá řada. A znovu bude záležet především na obsazení. Greta Gerwig si vybrala správně a sama – ač v první řadě stále herečka – zůstala po celou dobu za kamerou. Patrně aby se mohla plně soustředit na režii, což se vyplatilo, i když si vypomohla už scénářem, třebaže v některých ohledech tedy působí spíše jako adaptovaný než původní.

FOTO: CinemArt