Také Nikdy neodvracej zrak to dotáhlo dokonce na dvě nominace na Oscara. Vedle Nejlepšího neanglicky mluveného filmu měl šanci i Caleb Deschanel v kategorii Nejlepší kamera, což lze považovat za obrovský úspěch pro Německou kinematografii i pro samotného Floriana Henckela von Donnersmarcka, byť z toho tentokrát nebylo vítězství. Na úkor Alphonsa Cuaróna a jeho neorealistického projektu Roma. Osm roků po Cizinci tedy přišel s dalším nesmírně ambiciózním, působivým a opravdu kvalitně natočeným německým počinem.

 

V Nikdy neodvracej zrak mapujeme život malíře/umělce Kurta Barnerta. Obsáhneme tedy období nacismu, komunismu i kapitalismu po útěku do Západního Německa. V žádném případě se však na rozdíl od Životů těch druhých nejedná o politický film. Nejde o režimy a dějiny (kupříkladu po roce 1937 skočíme hned do roku 1945, takže druhou světovou válku v podstatě přeskočíme), jako spíše o události v osobním a profesním životě hlavního hrdiny, který se tedy rozhodně nenudí.

 

Ve 2. pol 30. let, když mu nebylo ještě ani 10 roků, žil v Drážďanech a jeho oblíbená teta Elizabeth s ním chodila na výstavy. Jednoho dne před ním hrála zcela nahá (nahoty si v Nikdy neodvracej zrak užijeme dost - naštěstí převážně té ženské) na piáno, a pak si začala mlátit popelníkem o hlavu, až jí tekla krev. Přijely bílé pláště a odvezli ji na kliniku, kde působil doktor Seeband, jenž ji poslal na sterilizaci a později vlastně i na smrt, přestože ho vehementně prosila a zkusila to psychologicky i přes otcovskou lásku.

 

Seeband je naprosto skvěle napsaná a Sebastianem Kochem vpravdě mistrovsky, ba až strojově přesně zahraná postava. Cílevědomý a extrémně sebevědomý (všichni ho musí oslovovat profesore) doktor, který se nikdy nespokojil s tím být jenom dobrý, ale vždycky chtěl být nejlepší. Zároveň mu úplně nelze věřit, že věci dělá prostě proto, že může, nýbrž proto, že tuší, že z nich může mít i nějaký prospěch. To platí konkrétně pro výbornou scénu, ve které jakožto vězeň Sovětů pomůže s porodem dozorcova syna. Velmi pozorně si všímá lidí a často jim zdarma od pohledu přesně určí diagnózu. Podle chování pozná, že je jeho dcera (i z Franze známá krásná Paula Beer) těhotná, s největší pravděpodobností s nájemníkem, který ovšem rozhodně nesplňuje jeho představy o tom pravém pro ni. Takže neváhá jednat. A tím nájemníkem je pochopitelně Kurt ...

 

Zahrál si ho Tom Schilling, avšak takovou druhou výraznou postavou bude profesor Antonius van Verten (Oliver Masucci) z düsseldorfské avantgardní školy umění, jemuž studenti naslouchají, a který nikdy nesundává z hlavy svůj klobouk. Dokonce ani tehdy, když ho svedla mladá sexy studentka právě proto, aby viděla, co má pod ním. Bohužel v téhle pasaži jinak věnujeme snad až příliš prostoru tomu, kterak Kurta jaksi stále ne a ne políbit ta správná múza. Některé z jeho výtvorů nejsou špatné, nicméně jejich tvorbou, jaká mnohdy postrádá hlubší význam, se děj zcela zastaví.

 

Nikdy neodvracej zrak jinak představuje velice poctivé a propracované dílo, které evidentně nebylo levné a na mnoha záběrech (včetně těch, které leckdy působí jako pouhé prostřihy) je znát, že muselo být vynaloženo veliké úsilí od všech členů štábu, aby mohly vzniknout. Jde o jeden z těch filmů, kde rozhodně nevadí ani tříhodinová stopáž, třebaže se tedy určitě dalo o nějakých deset minut krátit. Ale pak by to možná podle režiséra nebylo to pravé umění. Nikdy neodvracej zrak (český název odkazuje k radě, že ani před ošklivými věcmi by se neměly zavírat oči) rozhodně zůstane v paměti dlouho. A i když se zbývá vesměs seriózními tématy, nechybí v něm občas mezinárodně srozumitelný humor. V Životech těch druhých pobavil třeba vtípek o slunci a Erichu Honeckerovi, tady se zase dozvíme, co bylo dobré za války říkat místo 'Heil Hitler', pokud jste nebyli stoupenci nacismu.

FOTO: CinemArt