Nejen na letošní No jo, zřejmě holt muselo být něčím vysvětleno, proč respektovaný chirurg neváhá plazit se na obojku po čtyřech, proč strká hlavu do igelitového pytle a proč mu činí potěšení škrcení vlastní osoby. Tvůrci nechtěli být natolik odvážní, že by všechno vysvětlili pouze tím, že má prostě takové chutě, což by se bývalo dalo. Protože lidi mají nejrůznější chutě, které na veřejnosti nedávají najevo. Nejde tedy o sondu do života člověka s perverzními choutkami a pouze částečně se Psi nenosí kalhoty zabývá tím, jak takovému člověku tyhle choutky leckdy negativně ovlivňují život. Tady jde spíše o způsob vyrovnávání se se smrtí manželky, která tak náhle odešla.
Kvůli nutnosti se nechat přiškrtit neváhá hlavní postava v práci nervózně rozbít sklo u dveří a klidně zmešká dceřin školní koncert, přestože na něm hraje na bicí tak precizně, že by ji nepochybně pochválili i Jay Weinberg nebo Joey Jordison. Přitom by bylo pochopitelnější, kdyby to byla právě ona, kdo by se po takové ztrátě rozhodnul dělat takové sporné, ba pro některé až nemorální skutky. Takhle si jako náctiletá puberťačka dá akorát jedno cígo v parku. Jinak se naopak snaží být otci oporou. Možná by bývalo nemuselo být od věci vyprávět příběh z jejího pohledu a ponechat si BDSM až na závěrečné rozuzlení.
Psi nenosí kalhoty trochu působí tak, že režisér si chtěl po pět roků trvající pauze hlavně konečně zase něco natočit. Pak někde natrefil na tyhle BDSM kluby a připadalo mu to jako zajímavý, neotřelý námět. Jenže si nechtěl lámat hlavu s rozvíjením příběhu, a tak se stalo, že to ve výsledku vypadá, že se naráz inspiroval jak seriózně míněnými dramaty o ztrátě milované osoby, tak tvorbou Nicolase Windinga Refna, tak Pretty Woman. Třebaže to tak při takové kombinaci může vypadat, drama Psi nenosí kalhoty nejsou žádným průšvihem, ale dovedu si představit celou řadu ryze nekomerčních, různě laděných a v různých zemích natočených filmů, které mohly do našich kin zamířit místo tohoto.
FOTO: sfklub.cz
