Začínáme velice akční výživnou scénou, která by se neztratila ani v Neznámém vojákovi. Jeden vojenský oddíl byl v Rusku téměř kompletně vyvražděn. Přežil jediný člověk – Veikko Naskali. Teď se seznamuje s rodinou zabitého kamaráda Aarneho. Otec je významný podnikatel a chudému Veikkovi učaruje dcera Anni. Rozhodnou se spolu utéct a s sebou vezmou kobylu Liinu, která byla ve válce poraněna a evidentně trpí PTSD. Společně si pronajmou od státu pozemek, postaví si domeček a pochopitelně i saunu. Obdělávají pole a snaží se vytvořit pro sebe a možná taky pro své budoucí děti dobrý domov. Jenže i jejich zdánlivě neotřesitelná zamilovanost projde tvrdou zkouškou.

V první řadě si pojďme říct, že Země nadějí není žádnou hollywoodskou romancí! Tady se může stát opravdu cokoli a zamilovaný pár pořád někdo nebo něco ohrožuje. O to více zamrzí, že Art Department neodvedl příliš dobrou práci, protože se zkrátka nedaří precizně zachytit dobovou atmosféru. Tím se Země nadějí liší kupříkladu od počinu Před mrazem, se kterým jinak sdílí drobné podobnosti. Vizuálně působí film až příliš současně a bohužel také televizně. Není to jediný nedostatek, ale rozhodně je nejvýraznější.

 










 

Kromě skutečnosti, že tenhle způsob života, pro jaký se Anni a Veikko rozhodli, musel být obrovská dřina. S výjimkou jedné sekvence to ale není vůbec znát. Naopak je velmi pečlivě a citlivě servírován ten vztah. Dokonce natolik, až to vedlo k myšlence, že Zemi nadějí režírovala žena, což není pravda. Anni a Veikko musí řešit nepřejícnost ze strany otce, který si myslí, že jeho dcera má na víc. Pak tu máme jeho zranění z války, které ho může vyřadit na delší dobu. Opomenout nesmíme disrespekt některých nýmandů a úředníků vůči válečným veteránům. Bývalý majitel jejich pozemku Aatos (ne, není to ten mušketýr) může rovněž pořádně zamíchat kartami, tak jako soused Hiironen, který údajně všechno ví, všechno zná. Ale co když se vzbouří jeho poskok Iivo?

Zároveň si taky nejsem úplně jistý, jestli budou všichni diváci a všechny divačky Anni a Veikkovi bezvýradně fandit. Tedy asi ne, že by vůči nim byli nepřející třeba ve smyslu: „Doufám, že z pod toho ledu už nevyplave.“ Ale spíše budou takovými nezávislými pozorovateli. Nebude to tím, že by se v poválečném Finsku děly věci, jaké by se u nás nikdy stát nemohly. A určitě to není ani kvůli nevýrazným hereckým výkonům, protože Oona Airola i Konsta Hietanen hrají velmi pěkně. Ačkoli faktem zůstává, že na plátně už jsme viděli i sympatičtější páry, které se pokoušely v minulosti při hospodaření překonávat nejrůznější překážky.

Země nadějí má prý „poukazovat na to, jak významnou úlohu sehrály ženy při obnově země během války i po ní.“ Tohle se úplně neděje, přestože Anni zůstává poměrně dlouho sama. No, jelikož se u nás těší skandinávské filmy velké oblibě, troufám si tvrdit, že obzvláště u tohoto počinu nebudou mnozí diváci a divačky (ty především) považovat uvedené výtky za tolik výrazné a Země nadějí se jim bude líbit. I proto, že hlavní hrdinka nechce dohromady nic, co by nechtěly nebo z vlastní zkušenosti neznaly samy. I proto, že se film vyhýbá jakýmkoli zneklidňujícím explicitním obrazům. A i proto, že tímto filmem po celou dobu fakt prostupuje naděje.

FOTO: sfklub.cz