Starý pán, jehož totožnost nám v podstatě zůstane utajena až do samotného závěru, přichází na vojenský hřbitov, aby se zastavil u jednoho z křížů a vzdal poctu tomu, jehož jméno je na něm vyryto. Záhy se vracíme do června roku 1944 a ve dvaceti minutách budeme svědky vylodění v Normandii. Den D byl jeden velký masakr, který přinesl spoustu mrtvých. Mezi nimi nechyběl jistý S. Ryan. Kapitánu Johnu Millerovi a jeho skvadře se podařilo splnit cíl, tj. zlikvidovali německou chátru. Tři dny poté přichází z nejvyšších míst další: James Ryan z Iowy ztratil v bojích všechny tři bratry, tedy se může vrátit domů k rodičům. Problém je, že Němci jsou všude kolem a pozice, na které by se měl nacházet, jest jenom přibližná.

Kapitán Miller o sobě prakticky nemluví, ale když dostane nějaký rozkaz, nikterak neprotestuje, byť se mu třeba vůbec nelíbí. Na tuhle drsnou výpravu s sebou vezme seržanta Mikea Horvatha, doktora Irwina Wadea, snipera Jacksona, vojáky Reibena, Mellishe, Caparza a jako tlumočníka nezkušeného desátníka Uphama. Společně se pokusí dovést náročnou misi do zdárného cíle. Přitom ani nevědí, jestli je vojín Ryan ještě živý. Nebo co když je takových vojínů Ryanů víc? Co když se mu nebude chtít domů, vezmeme-li v potaz fakt, že může být na frontě klidně už dva roky? Nutno si taky uvědomit, že pokud živý bude, najít ho kdesi na území obklopeném nepřáteli určitě potěší, ale půjde teprve o polovinu cesty.

 










 

Třebaže se v tomto případě nejedná o masy jako v bitvách o Midway, u Stalingradu nebo při útoku na Pearl Harbor, důležitost svěřeného úkolu to nijak nesnižuje. Ba právě naopak, protože ne nadarmo se říká, že když umře jeden člověk, je to tragédie, zatímco když jich umřou třeba tisíce, je to statistika. Scenárista Robert Rodat si toho je moc dobře vědom, jelikož v případě menšího počtu postav nebývá složité se s některou z nich identifikovat. I když si vzpomínám, že když jsem viděl Zachraňte vojína Ryana poprvé, přišlo mně zvláštní posílat skupinu lidí na záchranu jednoho, když se během druhé světové války denně bohužel umíralo ve velkém. Stejně tak mně tenkrát přišlo zvláštní, že v Marečku, podejte mi pero! chodí do školy dospělí lidé. Ale to sem nepatří.

Nedá se tvrdit, že by těchto osm hrdinů mělo výrazně rozličné charaktery. O nikom se nedá napsat, že by byl impulzivnější nebo chytřejší než ostatní. Všichni nemají rádi nácky, všichni doufají, že se nevláčí takovou štreku kvůli nějakému hňupovi. Jediným, kdo se trochu odlišuje, bude Jackson. Ani tak ne proto, že je věřící, nýbrž kvůli tomu, že při střelbě málokdy mine. A pak tady máme Uphama, jenž ještě nikdy nemusel vystřelit, protože se povětšinou pohybuje mimo bojiště u psacího stroje. Tenhle tým trochu připomene posádku (byť tedy jenom pětičlennou, nicméně i tady se počet brzy sníží) tanku Furie, se kterou jsme se seznámili v Železných srdcích.

V nich se režisér David Ayer vydává trochu jinou cestou. Stále precizní a působivou, leč servírovanou spíše jako popcornový spektákl, než jako realisticky (velkou zásluhu má zvuková složka) nepříjemný pohled na druhou světovou válku. Ta je pro Stevena Spielberga vzhledem k jeho židovskému původu velice citlivým tématem, jak naplno zdůraznil pět roků před Ryanem v Schindlerově seznamu, jenž znamenal jeho první spolupráci s kameramanem Januszem Kamińskim. Teprve potom se řemeslná preciznost režisérových děl začala blížit dokonalosti. V Zachraňte vojína Ryana si během vylodění na pláži Omaha posteskneme, že chybí money shot, tj. celek ukazující v historickém počinu prostředí, ve kterém se daná scéna odehrává, ale nakonec se ho přeci jen dočkáme. Některé zdánlivě dlouhavější pasáže jsou záměrné z toho důvodu, že představují klid před bouří. Na druhou stranu finální akční scény jsme už na stříbrném plátně viděli nezapomenutelnější.

 










 

To Robert Rodat se dopouští podobné chybky, jako Sam Mendes a Krysty Wilson-Cairns v 1917. A sice, že nám občas tím, jak se postavy chovají, připomene, že sledujeme hollywoodský biják. Tohle zamrzí o to víc právě proto, že je znát, že si scenárista udělal podrobný průzkum, ostatně na konci 90. let ještě mohl vyzpovídat řadu válečných veteránů. Některými replikami takříkajíc vší silou udeří hřebíček na hlavičku a obecně nutno vyzdvihnout způsob, jakým používá angličtinu. Třísetdolarový bank týkající se Millerova života před válkou je v pořádku, tak jako Lincolnův (k němuž se Spielberg vrátil později) emotivní dopis, nikoli nepodobný tomu v Osmi hrozných. Zato se dá předpokládat, že propuštěného Němce v momentě, kdy má zavázené oči a ruce nad hlavou, nevidíme naposledy.

Zachraňte vojína Ryana je film, který šel do kin ve stejný rok jako jiný epický válečný opus – Tenká červená linie. V obou snímcích se objevují výteční herci. Tady Tom Hanks, Tom Sizemore, Barry Pepper, Giovanni Ribisi, Edward Burns, Paul Giamatti, Matt Damon a tehdy teprve začínající Vin Diesel, z nichž to k celosvětovému věhlasu nedotáhli patrně jenom Adam Goldberg a Jeremy Davies, jehož Upham nechá vzpomenout na Desmonda Dosse. A na obou snímcích je taky znát, že natáčení muselo být nesmírně náročné. I proto, že se sázelo spíše na speciální než na vizuální efekty. Filmů, které vyprávějí příběh z období druhé světové války, existuje spouta. Opravdu mimořádně kvalitních filmů, které vyprávějí příběh z období druhé světové války, zase až tolik není. Zachraňte vojína Ryana mezi ně ale rozhodně patří.

FOTO: cinema.de