Mladý kluk jménem Michael stojí na pláži u moře a chystá se nám vyprávět příběh, kdy v roce 1931 strávil šest týdnů na cestě se svým otcem. Sullivanovi byli zřejmě šťastná rodinka. Michaelovi bylo tehdy dvanáct. Peter byl ještě o něco mladší a vypadalo to, že ho otec má radši. Chlapci netušili, že pracuje pro místního mafiána Johna Rooneyho, jenž se tváří býti malou rybou, ale přitom si od něj (eventuálně i od jeho násilnického syna Connora) nechá vyhrožovat i taková kapacita jako Frank Nitti – vykonavatel a v podstatě pravá ruka Ala Caponeho, šéfa proslulého Chicagského syndikátu, který se od ostatních lišil třeba absencí jakékoli formy xenofobie.

Dětská zvědavost může být nebetyčná, a tak se mladý Michael jedné noci ukryje v otcově autě, zrovna když jede s dalšími kolegy domluvit Finnu McGovernovi (Cieran Hinds), jenž se na funusu svého bratra choval neuctivě k panu Rooneymu (který dost možná toho bratra nechal zavraždit). Chlapec se stane svědkem vraždy. A přestože se za něho táta zaručí, Connor se rozhodne věci pořešit bez Johnova vědomí. Oba Michaelové se vydávají na útěk. Nejprve v Chicagu chtějí zjistit, jak se syndikát staví k plánu Michaela seniora. A kdyby náhodou tenhle plán selhal, vyrazí k tetě na místo u moře, jaké se nazývá Perdition. Cestou uskuteční pár provokací. Musí se však mít na pozoru, neboť záhy zjistí, že jim je v patách vyšinutý Harlen Maguire, jenž k smrti rád fotí mrtvoly.

Existují hlasy, které tvrdí, že natáčet po Kmotrovi další gangsterky je docela zbytečné. Na jednu stranu se s tím dá souhlasit, ačkoli by se to dalo s klidem rozšířit na celou trilogii. Žádná další se totiž nedokázala opusům Francise Forda Coppoly vyrovnat, natož aby je svou kvalitou překonala. Na stranu druhou by stejně byla škoda, kdyby se další nenatáčely, protože jednak jsou divácky velice vděčné, a jednak tenhle žánr skýtá možnost vyprávět nejrůznější pozoruhodné příběhy. Lhostejno, jestli se zakládají na skutečných událostech nebo jsou ryze fiktivní.

 










 

Scenárista David Self se sám rozhodnul jít střední cestou, která se ovšem neukázala býti zrovna zlatou. Objevují se tady skuteční mafiáni (Michael Sullivan je kombinací několika), ale zároveň vycházel z grafického románu od pánů Maxe Allana Collinse a Richarda Pierse Raynera. Kameraman Conrad L. Hall, pro něhož to byl bohužel poslední film, vytvořil několik naprosto dokonalých obrázků, které jenom potvrzují jeho profesní mistovství. Tato jejich dokonalost ovšem způsobuje, že získáváme – podobně jako třeba v případě Sin City – spíše pocit, že sledujeme komiks, než skutečnost.

Oldschoolový look sice potěší, jenže ta stylizace a vypočítavost a načasování působí kvůli své strojové přesnosti vyumělkovaně. Nemluvě o klišé, která jsou vytažena tak od extrému, že se někdy pohybují až na hranici kýče (např. déšť při vyhrocených situacích). Takže zatímco třeba právě Kmotr se stal cool a kultovní díky postavám a příběhu, Road to Perdition se naopak tváří, jakoby si tvůrci řekli, že s takovým tématem musí za každou cenu natočit cool a kultovní film, načež díky znalosti vkusu cílové skupiny ledacos uzpůsobili tomu, aby se jejich vysněný cíl splnil. Zřejmě jim nedošlo, že to nemusí pokaždé vypadat opravdově. Jistě, vzhledem ke zdrojovému materiálu na to měli pochopitelně plné právo, ale nic se nemá přehánět.

Takže co? Otec hlavního hrdiny sice zabíjí i slušné lidi, přesto má kladné stránky a občas chytá „robinohoodovské“ manýry. Jinak by ho obecenstvo nepřijalo, což by mohlo být nebezpečné pro hollywoodskou hvězdu, která ho ztvárňuje. V tomto případě tedy Toma Hankse, jehož hereckou genialitu takto načrtnutý Mike Sulliavan zatraceně potřeboval! Dojde sice na vyvraždění části rodiny, tj. ženu Jennifer Jason Leigh (pozdější Daisy Domergue) a mladšího syna, nicméně oběti neuvidíme. Ani snad ne proto, že by nás, diváky, chtěli tvůrci ušetřit tohoto pohledu, jako spíše proto, aby si tímto brutálním obrazem nezasvinili ten sterilní vizuál.

 










 

A máme tady další věci jako projíždějící vlak při dorážení zraněného, společný pokec hrdiny a záporáka v bistru za účasti policajta. Dále malého chlapce, který se učí řídit, přičemž tuto činnost záhy ovládá vytříbeně. Michael pak samopalem Thompson pokosí na delší vzdálenost „od boku“ všechny gangstery a toho nejdůležitějšího zázrakem mine. Později pak v podstatě ohrožuje střelou svého syna, pro kterého chce lepší život, spočívající v nějakém férovějším povolání. Chybět nemůže patetický rozhovor na téma: „Co máš vlastně rád, synku?“ A neméně patetický finální monolog, jehož poslední větu není ani při prvním zhlédnutí nijak složité uhodnout. To hraní na rodinnou strunu vůbec pramálo funguje, jelikož ta stylizace narušuje také interakci mezi postavami.

Road to Perdition (nechávám originální název, protože má dvojí význam) je film, který je závislý na hereckých představitelých jednotlivých rolí. Vedle Toma Hankse jde především o Paula Newmana, jehož upřímným očím se ovšem záporák věří obtížněji. Oproti tomu Daniel Craig je v záporné úloze uvěřitelnější, než v roli Jamese Bonda. Že má Jude Law velký herecký rozsah, to se vědělo už dávno. A Tyler Hoechlin v roli Michaela mladšího plní hlavně úlohu hodného chlapce. Nedá se tvrdit, že by se ve světě stříbrného plátna za těch necelých dvacet roků prosadil. Tenhle film má tedy více nedostatků, které obecenstvo přehlíží, protože jinak se jedná o biják upečný tak, aby se líbil. Zároveň mu nelze upřít, že působí familiárně, hezky se na něj kouká a režisér Sam Mendes rozhodně ví, jak účinně naservírovat napětí. Road to Perdition tedy rozhodně má i své klady, třebaže to tak podle textu nemusí vypadat. A to píšu navzdory tomu, že kdyby se bývalo nebezpečí eliminovalo hned, což se rozhodně nabízelo, mohli jsme si odpustit skoro hodinu a půl stopáže.


INFORMACE O BONUSOVÉ SEKCI NA BLU-RAY JSOU K DISPOZICI TADY


FOTO: cinema.de