Tento příběh se v roce 1985 skutečně stal. Andrew Thornton skutečně shodil nad národním parkem Chattahoochee v Georgii balíky s kokainem v celkové hodnotě okolo čtrnácti milionů dolarů, načež se těsně před vyskočením z letadla praštil do hlavy. To znamená, že mu byl padák docela k ničemu. Už tady se zastavme a povězme si, že zmíněný pán vedl zjevně natolik pestrý život, že by zasluhoval samostatný biopic, a také si řekněme, že tahle úvodní scéna není zrovna nejfajnověji zrežírovaná, což ostatně platí o celém bijáku, pro který měla Elizabeth Banks sice jasnou vizi, která však uvízla někde mezi její myslí a realizací.

Ale dál: ke spadlému kokainu se dostane těžkotonážní medvěd (v realitě to podle všeho byla i jiná zvířátka, ovšem na ta se tady v podstatě nedbá) a tuhle tvrdou drogu si náramně oblíbí a nehodlá se o ni s nikým dělit. Jeho naspeedovanost poprvé okusí norští turisté – ona a on, přičemž jí se setkání stane osudným. Končetiny létají vzduchem víckrát, ač se jinak vlastně pohybujeme v rovině rodinného filmu. Osmdesátá léta už dávno pominula a díky internetu je snadné se dostat k nejrůznějším infomacím, takže i děti si možná někdy četli o kokainu a sprostá slova také slýchají pomalu na každém kroku. Za úplně nejzajímavější scénu celého počinu se dá považovat ta, ve které malý klučina Henry se svou oblíbenou kamarádkou Dee Dee chtějí bílý prášek okoštovat. Vykašle se Elizabeth Banks na nějakou korektnost, anebo neudělá nic, co by mohlo vzbudit jakékoli kontroverze?

 










 

Do nebezpečného teritoria zavítá také chlapcova matka Sari, jíž ztvárňuje Keri Russell, která se na plátně v přírodě střetla už i s rozzuřenými opicemi a indiánskými duchy. Tentokrát se bohužel musí o pozornost dělit s řadou individuí. Třeba s jakousi správkyní jménem Liz, kterou by rád sbalil týpek jménem Peter, který představuje archetypální postavu, na jaké se v naprosté většině případů opravdu neradi díváme, jelikož patří k těm, které mají být vtipné, avšak nejsou ani v nejmenším. Zato detektiv Bob má nekonečnou slabost pro fenku maltézáčka, kterou v jeden moment svěří ke hlídání své kolegyni, u které se nelze zbavit dojmu, že bude chtít do děje zasáhout více, a jejíž představitelka Ayoola Smart z určitých úhlů není nepodobná Jennifer Lawrence.

Pak tady máme ještě skupinu mladistvých výtržníků, co si říkají Hovádi, a taky (nikoli svatou) trojici kriminálníků, kteří chtějí svůj kokain zpátky. Jeden z nich řeší velkou ztrátu (Alden Ehrenreich), další se snaží na všechno dívat racionálněji (mladý Ice Cube) a třetího ztvárňuje v jedné ze svých posledních rolí Ray Liotta, který jako jediný pochopil, že bude zábavné, když bude navzdory komediálnímu žánru hrát zcela na vážno, jelikož tak bude jeho postava působit nebezpečně – třebaže její kancelář představuje obyčejné bistro kdesi v St. Louis – a tím pádem nám dá důvod k tomu, abychom se alespoň trochu obávali o ty tři figury, které jsou natolik normální, že stojí za to se o ně obávat, tj. Sari, Henry a Dee Dee.

Koncept několika postav s nejrůznějšími motivacemi jest rozhodně záslužný a dalo se z něj vytěžit mnoho dobrého. Jenže skoro debutující scenárista Jimmy Warden si neuvědomuje, že to není o tom dát jednotlivým figurám přibližně stejný prostor, nýbrž o tom, aby jejich počínání nerovnalo se přešlapování na místě, tedy aby příběh svou činností posouvaly. A to se neděje. Čili jaké z toho plyne ponaučení? Inu takové, že to, že runneříte na 21 Jump Street a tudíž se znáte s režiséry/producenty Lordem a Millerem, o kterých se dá tvrdit, že pro ně byla legrácka typu Medvěda na koksu jako stvořená, z vás ještě nedělá špičkového scenáristu.

 










 

Paní režisérka Elizabeth Banks si na židličku s nápisem „Director“ poprvé sedla při svém segmentu v tomto téměř geniálním projektu, který by dnes už vzniknout patrně nemohl. Jak v Ladíme 2, tak v Charlieho andílcích kombinovala komedii s hudbou, resp. s akcí. Teď zkouší horor, což je nesmírně ošemetná záležitost, která se nevydařila. Pocta osmdesátkovým peckám od Sama Raimiho a údajně i Johna Carpentera (?!?) se poněkud minula účinkem. I proto, že je nad slunce jasnější, že medvěd při nejlepší vůli není reálný, nýbrž digitální. Přitom zrovna tohle zvíře se dá vycvičit (na rozdíl třeba od jaguára), jak předvedli Jean-Jacques Annaud a Václav Chaloupek, ačkoli pravdou zůstává, že chovat se jako na koksu by patrně žádný medvěd nezvládl, pokud by ho taky přímo nevyzkoušel.

Medvěd na koksu má skvělý námět a skvělý plakát, ale to je skoro všechno, co může nabídnout. Vyvrcholení vlastně nastává už při scéně u altánku, kde se jednak dočkáme jednoho pěkného twistu, a jednak se medvěd trochu odváže. Měl být hvězdou celého filmu, nikoli obětí jako ve skutečnosti. Tvůrci měli díky CGI všechny trumfy v rukou, takže mohli, lépe řečeno měli všechno o sto procent nadsadit. Klidně až do bodu, kdy by si chlupáč kupříkladu četl noviny, nebo by při blízkých setkáních s lidmi klidně promluvil. Takhle Medvěd na koksu zůstává někde na půli cesty, přičemž scény mezi závěrečnými titulky raději ignorujme a tvůrce pokárajme za to, že snad ani jednou nepoužijí bezvadnou přezdívku, jakou byl skutečný medvěd po svém vycpání a převezení do Kentucky Fun Mall v Lexingtonu, kde setrvává dodnes, počastován – Pablo EscoBear.


A JAK TO BYLO S MEDVĚDEM DOOPRAVDY?


FOTO: CinemArt