Kategorie: Speciál
Minirecenze: 14 filmů MFF KV
Autor: Tomáš Kordík -
Seřazené jsou od nejméně zdařilého po nejlepší.
POVAHA LÁSKY
Monii Chokri se nedaří udržet film pohromadě. Vztah mezi Sylvainem a Sophií (Pierre-Yves Cardinal a Magalie Lépine Blondeau) vykresluje hezky, tak jako smutek manžela Xaviera, který se jen těžko srovnává s ním, že v jejím životě už není číslem jedna. Rychle zoomy na postavy překvapivě rovněž fungují, na rozdíl od scén, kde si spolu více postav povídá kupříkladu u stolu. Dialogy jsou v ten moment jednak poměrně kulometné, nicméně především naprosto nezáživné. Přitom někde pod povrchem vidíme, že se v tomhle dílku skrývá potenciálně zajímavá reflexe současných mezilidských vztahů, resp. vztahů mezi muži a ženami, občas doplněná dalšími nešvary dnešní doby (např. potřeba si neustále všechno natáčet na telefon). Naštěstí finální scéna jest natolik zapamatováníhodná, že uchrání Povahu lásky do pádu do kvalitativního podprůměru.
HODNOCENÍ: 5/10
DRUHÁ ŠANCE
Tím, že sledujeme skutečného otce a skutečnou dceru, to svádí k tomu, že se jedná o autobiografii, což není pravda. Nevyhneme se v ní tuctově klišoidní scéně, kterou už jsme viděli nesčetněkrát (a častokrát sugestivněji naservírovanou), ve které mu ona vyčiní za to, že tady pro ni dříve nebyl, když ho potřebovala. Scéna s kamioňačkou pobaví, scéna s tancující šlapkou-stopařkou potěší, čůrající scény zase tolik nezdrží. Ale největší předností bude fakt, že snímek dosti připomíná americké nezávislé fláky z devadesátek. Zamrzí, že tahle evokace podle všeho není záměrná, protože větší důraz na vizuální stránku by Druhé šanci při tom plytčím příběhu nepochybně pomohl.
HODNOCENÍ: 6/10
HYPNÓZA
Také proto, že za těchto okolností nemá Asta Kamma August možnost předvést svoje skutečné herecké dovednosti. Na rozdíl od životopisného dramatu Všechny mé dopisy spal, které si našlo letos cestu i do českých kin. Díky němu naštěstí víme, že se jedná o herečku, která dokáže vyjádřit emoce pouze svýma očima. A to je v současnosti velká vzácnost. Paradoxně, v jedné ze dvou nejzajímavějších scén je má nejdříve zavřené, protože pro jejího partnera Andrého (ve Varech cenou za Nejlepší mužský herecký výkon překvapivě oceněný Herbert Nordrum) jest proražení se start-upem natolik důležité, že jí neváhá přimíchat do pití prášek na spaní, neboť se jí příběh o první menstruaci přestává líbit. V té druhé scéně se ukáže, že dělá servírku v restauraci, kam přijde tenhle její bývalý s „novou Verou“, načež se té původní podaří vyhodit pojistky. Jenže podobných momentů jsme měli vidět minimálně deset.
HODNOCENÍ: 6/10
TEMNÁ HMOTA
Herec roli nedostal, a tak chce alespoň pomoct na konkurzu herečce tím, že se vydává za řidiče a odveze její konkurentku do hor. Později se v nich probudí svědomí a zase pro ni dojedou, načež se vydají za kámošem, se kterým chtějí natočit vlastní biják. Naštěstí, resp. spíše naneštěstí najdou něco, co vypadá jako meteorit pallasit, za který by mohli od překupníků, když si dají pozor, vyinkasovat pro svoje záměry poměrně luxusní částku. Ano, dočkáme se několika velmi vtipných momentů, avšak najít si k postavám bližší vztah se za těch necelých 90 minut patrně málokomu podaří. Íránských filmů bylo letos na KVIFF uvedeno dost. A nejen Medvědi tu nejsou v režii Jafara Panahiho (Taxi Teherán) by pravděpodobně zanechaly lepší dojem, jakkoli je černobílé provedení Temné hmoty velice cool.
HODNOCENÍ: 6/10
ČARODĚJNICTVÍ
Tenhle počin se rozhodně zabývá pozoruhodným tématem a etnikem, díky čemuž rozšíří obzory. A zároveň si po celou dobu udržuje velice povedenou atmosféru, nicméně v některých momentech jakoby se děj dočista zastavil. Nutno zřejmě taky dodat, že nesledujeme žádné Gandalfy a Sarumany a že o čarodějnických schopnostech místních by se dalo dlouze polemizovat. Přítomnost Němců v Chile už v období konce předminulého století přinesla pozdější příchod Paula Schäfera – zakladatele nechvalně proslulé Kolonie Dignidad. Každopádně Čarodějnictví bude z těchto čtrnácti prvním titulem, jaký určitě stojí za zhlédnutí. I proto, že nižší rozpočet dokážou tvůrci zastínit svoji kreativitou, jakkoli není pochyb, že v některých momentech šlo postupovat ještě lépe.
HODNOCENÍ: 7/10
KRÁLOVNIN GAMBIT
Historická kostýmní dramata jsou často postavená na vztazích a často se v nich taky řeší (nenarozené) děti. V souvislosti s Alicií Vikander se vybaví Tulipánová horečka, zatímco Henry VIII. sehrál důležitou úlohu v Králově přízni, kde se zápletka točila kolem panovníkovy druhé manželky Anny Boleynové. V obou případech seděl na židli s nápisem „Director“ Justin Chadwick a na rozdíl od Karima Aïnouze se mu podařilo jednak lépe zachytit dobovou atmosféru, a jednak jeho snímky nepůsobí jako divadelní hra. Catherine sice kuje pikle, nicméně nejpozoruhodnější ženskou postavu nacházíme v reformátorce Anne Askewové, kterou Erin Doherty zahrála s velkou dávkou energie, že dle očekávání při společných (nemnoha) scénách zcela zastiňuje Alicii Vikander. Ta se svého velkého momentu dočká až v samotném závěru, který bude v současnosti většinou přijat lépe, než by byl takových třicet roků zpátky.
HODNOCENÍ: 7/10
HOLKY JSOU V POHODĚ
Absence konfliktu, příjemně znějící španělština a prostředí, ve kterém se veškeré dění (hovořit o příběhu tady asi není zcela na místě) odehrává, způsobují, že při naskočení závěrečných titulků, které doprovodí „mluvící žába“, si možná i trochu posteskneme, že už je to za námi. Nedá se napsat, že by šlo vyloženě o počin subžánru mumblecore, ale pořád je dobré myslet na to, že sledujeme ani tak ne low budget jako spíše no budget film. A přesto se dostal na prestižní zahraniční áčkový festival. Jasně, určitě se najdou tací, pro které půjde o nudný výlet, kde postavy mluví, aniž by měly, co říct. Ale lepší „feel-good movie“ v této čtrnáctce opravdu není.
HODNOCENÍ: 7/10
OBŘI A HRAČKY
Scénář k této satirické podívané, která si tedy bere na paškál tržní ekonomiku (což v žádném případě neznamená, že by tvůrci byli sympatizanty té plánované), lze s klidem považovat za velice chytrý a promyšlený. Nicméně protože jedeme po celou dobu v tempu pomalu stejně zběsilém, jako je samotná touha Worldu za co nejvyšším ziskem, skutečně se nedá úplně všechno pochytat na první dobrou, byť ve srovnání s Asteroid City je to pořád celkem pohodička. Ani vyzdvihovaná vizuální stránka není až tolik výrazně barevná, jak kurátor celé Masumurovy přehlídky tvrdil, ačkoli tenkrát barvy musely vzbudit pozdvižení, jelikož i Akira Kurosawa točil černobíle až do roku 1970. Obři a hračky se opírají o precizní režii, díky čemuž řemeslná stránka z části vykompenzovává zběsilost té ryze obsahové.
HODNOCENÍ: 7/10
JAKUZÁK VOJÁKEM
Celý příběh vypráví Arita a nabízí se otázka, jestli se náhodou nejedná o stejný případ, jako u Joea Gillise v Sunset Boulevardu. Pro hrdiny Jakuzáka vojákem zkrátka není čest padnout za vlast ve zbytečné válce na rozkaz někoho, koho znají jenom chvíli. Zároveň sledujeme pravé chlapské přátelství, tak jako v Divoké bandě nebo, dá se tvrdit, ve Splašeném vlaku. Arita a Omiya mají společný cíl. A pochopí, že při společné výpomoci (tu kamarádku prostitutku z ní nevyjímaje) – ať už proti otravným dělostřelcům nebo při konfliktech s nadřízenými – se jim celé období v armádě podaří snadněji přečkat. Jakuzák vojákem má silnou myšlenku, kterou podává dostatečně úderně na to, aby zůstal v paměti dlouho po zhlédnutí, což platí dvojnásob pro třetí Masumurův film, o kterém v tomto seznamu teprve bude řeč.
HODNOCENÍ: 7/10
SOUMRAK LASKAVOSTI
U Soumraku laskavosti docela zamrzí, že se režisér Rolf de Heer nesnaží vyprávět ve větší míře tak, aby cílil na mainstreamového diváka (to při takovémto konceptu rozhodně nebyla otázka nutnosti vyššího rozpočtu). Spíše se soustředí na toho festivalového, což může působit i jako alibi, kterým se snaží zakrýt, že si filmem, ve kterém se nemluví, ukrojil příliš velké sousto. Leckteré lokace jsou opravdu úžasné, tak jako model s vláčky, nicméně se nedá tvrdit, že by chtěl prvotně poukázat na problém rasismu, jelikož do potíží se tady dostávají osoby různých barev pleti. Každopádně vzhledem k tomu, že se venkovní svět změnil k nepoznání (tak jako se ve tředí dekádě 21. století proměňuje ten reálný), není divu, že hlavní hrdinka ve finále udělá to, co udělá. Takový pocit bezpečí na ni totiž patrně nikde jinde nečeká.
HODNOCENÍ: 7/10
KOUZELNÝ KOPEC
Faktem zůstává, že příliš mnoho nových informací jsem se nedozvěděl. Vyprávění totiž v podrobnější rovině končí krátce po Sametové revoluci, kdy se generálním ředitelem stal Václav Marhoul, se kterým jsem o jeho působení na „kouzelném kopci“ nedávno obsáhle mluvil. Co se událostí po vzniku samostatné ČR týče, dostává prostor prakticky jenom v roce 2016 během natáčení seriálu Knightfall ohněm zničená dekorace historického města, která však na pozemku opět stojí a zrovna v červnu 2023 do ní zavítal třeba Jean Reno. Ale ty informace, které jsem do té doby neznal, stály za to. Tak jako některé dosud neviděné „behind the scenes“ archivní záběry, na kterých nechybějí největší prvorepublikové hvězdy. Takže ano, šlo být obsáhlejší, nicméně i tak se jedná o snímek, který pomůže si uvědomit/zopakovat, jak můžeme být rádi, že u nás máme takové filmové zázemí s tak bohatou tradicí, že jeho velikost a proslulost každoročně přiláká řadu zahraničních produkcí.
HODNOCENÍ: 8/10
SISU
Režisér Jalmari Helander předtím poslal do kin akčňák Sejmi prezidenta, který měl na evropské poměry extrémně hvězdné obsazení (včetně Samuela L. Jacksona), ale současně s tím velmi nevychytané tempo a rytmus. Sisu to má přesně naopak. Ačkoli režisér zůstal věrný jedné rodině, protože zatímco minule pomáhal prezidentovi USA Onni Tommila, tentokrát se přes hordu nacistů vynalézavým způsobem ke svému cíli probíjí jeho skutečný otec Jorma. Záměrné užívání profláknutých replik není až tak zábavné jako v Kulkách spravedlnosti, ale ke konceptu Sisu rozhodně sedí, tak jako rozdělení do kapitol. Na rozdíl od jiných děl, při sledování tohoto ani nemusíme být v té správné náladě, protože mu k dokonalosti chybí fakt málo.
HODNOCENÍ 9/10
VE JMÉNU CTI
Ve jménu cti má spoustu předností, ale tou úplně největší jest pro daný typ filmu netypická, naprosto precizní práce se zvukem! Není pochyb, že právě zvuk zapříčinil, že jedna paní v kině vskutku hlasitě vykřikla poté, co jedna z postav v prvním duelu zabila jinou. Perez coby režisér vypráví příběh velmi precizně a přehledně. Navíc se mu povedlo jej precizně obsadit, především v souvislosti s Damienem Bonnardem (Bídníci) a Dorií Tillier (Tenkrát podruhé). Sám režisér si pro sebe našel zajímavou roli, jakou by takový Sylvester Stallone sotva kdy ztvárnil, i kdyby se bojovalo jenom se zbraněmi. Francouzi historické filmy vždycky (Černý tulipán) uměli a zjevně platí to dodnes (Tři Mušktetýři: D’Artagnan). Jako inspirace režisérovi částečně posloužili Soupeři. V zobrazení dobové atmosféry a ve vytváření napětí je však Ve jménu cti předčí.
HODNOCENÍ: 9/10
SLEPÁ BESTIE
Tahle Slepá bestie (na japonské poměry úmyslně odvážná, co se nahoty týče, což tehdy bylo žádoucí, byť za Koridou lásky pochopitelně zaostává) měla uchránit před krachem studio Daiei Film, které pomohlo na svět i zásadnímu Rashomonovi. Mezi třemi postavami a omezeným prostorem se odvíjí za brilantní Masumurovy režie a precizních dialogů scenáristy Yoshia Shirasaky, vycházejícího z knižní předlohy Rampa Edogawy, drama až shakespearovských rozměrů, které ovšem nelze brát za pokřivený pohled na Romea a Julii, kór když se v závěru stočí poměrně nečekaným a o to nezapomenutelnějším směrem. Kdyby Slepá bestie vznikla v této podobě v dnešní době, mnohými by byla jistě považovaná za kontroverzní. Při sledování jsme nuceni jenom zírat na plátno, neboť převládá veliká zvědavost nad tím, co přinese následující okamžik. Zvláště finále nás zavede do netušené oblasti. Opravdu unikátní filmový zážitek.
HODNOCENÍ: 10/10
Když jsem listoval programem a hledal filmy, který bych si při sedmapadesáté karlovarské přehlídce nerad nechal ujít, mezi těmi 185 jsem jich nejprve našel šest. To bylo docela překvapení, protože na Febiofestu jsem jich běžně mezi 150 nacházel přes dvacet. V případě MFF KV byla závada do značné míry způsobena těmi nepříliš šikovně napsanými synopsemi. A tak jsem si po zhlédnutí Slepé bestie říkal, že udělám nejlépe, když se zaměřím výhradně na Masumurovu tvorbu a pokusím se vidět všech jedenáct titulů, jaké festival uváděl, jelikož jsem byl přesvědčený, že by se potom potvrdila moje domněnka, že tento japonský filmař zůstal neprávem ve stínu Akiry Kurosawy, potažmo Shoheie Immamury. Minimálně z toho úhlu pohledu, že jeho tvorba jest žánrově o dost pestřejší. Tenhle plán nakonec nevyšel a příležitost dostali další filmaři. A nutno dodat, že z jejich zhlédnutých dílek žádné vyloženě nezklamalo. Věřme ale, že 58. ročník nabídne poutavější nabídku.
FOTO: kviff.com, wikipedia
POVAHA LÁSKY
Monii Chokri se nedaří udržet film pohromadě. Vztah mezi Sylvainem a Sophií (Pierre-Yves Cardinal a Magalie Lépine Blondeau) vykresluje hezky, tak jako smutek manžela Xaviera, který se jen těžko srovnává s ním, že v jejím životě už není číslem jedna. Rychle zoomy na postavy překvapivě rovněž fungují, na rozdíl od scén, kde si spolu více postav povídá kupříkladu u stolu. Dialogy jsou v ten moment jednak poměrně kulometné, nicméně především naprosto nezáživné. Přitom někde pod povrchem vidíme, že se v tomhle dílku skrývá potenciálně zajímavá reflexe současných mezilidských vztahů, resp. vztahů mezi muži a ženami, občas doplněná dalšími nešvary dnešní doby (např. potřeba si neustále všechno natáčet na telefon). Naštěstí finální scéna jest natolik zapamatováníhodná, že uchrání Povahu lásky do pádu do kvalitativního podprůměru.
HODNOCENÍ: 5/10
DRUHÁ ŠANCE
Tím, že sledujeme skutečného otce a skutečnou dceru, to svádí k tomu, že se jedná o autobiografii, což není pravda. Nevyhneme se v ní tuctově klišoidní scéně, kterou už jsme viděli nesčetněkrát (a častokrát sugestivněji naservírovanou), ve které mu ona vyčiní za to, že tady pro ni dříve nebyl, když ho potřebovala. Scéna s kamioňačkou pobaví, scéna s tancující šlapkou-stopařkou potěší, čůrající scény zase tolik nezdrží. Ale největší předností bude fakt, že snímek dosti připomíná americké nezávislé fláky z devadesátek. Zamrzí, že tahle evokace podle všeho není záměrná, protože větší důraz na vizuální stránku by Druhé šanci při tom plytčím příběhu nepochybně pomohl.
HODNOCENÍ: 6/10
HYPNÓZA
Také proto, že za těchto okolností nemá Asta Kamma August možnost předvést svoje skutečné herecké dovednosti. Na rozdíl od životopisného dramatu Všechny mé dopisy spal, které si našlo letos cestu i do českých kin. Díky němu naštěstí víme, že se jedná o herečku, která dokáže vyjádřit emoce pouze svýma očima. A to je v současnosti velká vzácnost. Paradoxně, v jedné ze dvou nejzajímavějších scén je má nejdříve zavřené, protože pro jejího partnera Andrého (ve Varech cenou za Nejlepší mužský herecký výkon překvapivě oceněný Herbert Nordrum) jest proražení se start-upem natolik důležité, že jí neváhá přimíchat do pití prášek na spaní, neboť se jí příběh o první menstruaci přestává líbit. V té druhé scéně se ukáže, že dělá servírku v restauraci, kam přijde tenhle její bývalý s „novou Verou“, načež se té původní podaří vyhodit pojistky. Jenže podobných momentů jsme měli vidět minimálně deset.
HODNOCENÍ: 6/10
TEMNÁ HMOTA
Herec roli nedostal, a tak chce alespoň pomoct na konkurzu herečce tím, že se vydává za řidiče a odveze její konkurentku do hor. Později se v nich probudí svědomí a zase pro ni dojedou, načež se vydají za kámošem, se kterým chtějí natočit vlastní biják. Naštěstí, resp. spíše naneštěstí najdou něco, co vypadá jako meteorit pallasit, za který by mohli od překupníků, když si dají pozor, vyinkasovat pro svoje záměry poměrně luxusní částku. Ano, dočkáme se několika velmi vtipných momentů, avšak najít si k postavám bližší vztah se za těch necelých 90 minut patrně málokomu podaří. Íránských filmů bylo letos na KVIFF uvedeno dost. A nejen Medvědi tu nejsou v režii Jafara Panahiho (Taxi Teherán) by pravděpodobně zanechaly lepší dojem, jakkoli je černobílé provedení Temné hmoty velice cool.
HODNOCENÍ: 6/10
ČARODĚJNICTVÍ
Tenhle počin se rozhodně zabývá pozoruhodným tématem a etnikem, díky čemuž rozšíří obzory. A zároveň si po celou dobu udržuje velice povedenou atmosféru, nicméně v některých momentech jakoby se děj dočista zastavil. Nutno zřejmě taky dodat, že nesledujeme žádné Gandalfy a Sarumany a že o čarodějnických schopnostech místních by se dalo dlouze polemizovat. Přítomnost Němců v Chile už v období konce předminulého století přinesla pozdější příchod Paula Schäfera – zakladatele nechvalně proslulé Kolonie Dignidad. Každopádně Čarodějnictví bude z těchto čtrnácti prvním titulem, jaký určitě stojí za zhlédnutí. I proto, že nižší rozpočet dokážou tvůrci zastínit svoji kreativitou, jakkoli není pochyb, že v některých momentech šlo postupovat ještě lépe.
HODNOCENÍ: 7/10
KRÁLOVNIN GAMBIT
Historická kostýmní dramata jsou často postavená na vztazích a často se v nich taky řeší (nenarozené) děti. V souvislosti s Alicií Vikander se vybaví Tulipánová horečka, zatímco Henry VIII. sehrál důležitou úlohu v Králově přízni, kde se zápletka točila kolem panovníkovy druhé manželky Anny Boleynové. V obou případech seděl na židli s nápisem „Director“ Justin Chadwick a na rozdíl od Karima Aïnouze se mu podařilo jednak lépe zachytit dobovou atmosféru, a jednak jeho snímky nepůsobí jako divadelní hra. Catherine sice kuje pikle, nicméně nejpozoruhodnější ženskou postavu nacházíme v reformátorce Anne Askewové, kterou Erin Doherty zahrála s velkou dávkou energie, že dle očekávání při společných (nemnoha) scénách zcela zastiňuje Alicii Vikander. Ta se svého velkého momentu dočká až v samotném závěru, který bude v současnosti většinou přijat lépe, než by byl takových třicet roků zpátky.
HODNOCENÍ: 7/10
HOLKY JSOU V POHODĚ
Absence konfliktu, příjemně znějící španělština a prostředí, ve kterém se veškeré dění (hovořit o příběhu tady asi není zcela na místě) odehrává, způsobují, že při naskočení závěrečných titulků, které doprovodí „mluvící žába“, si možná i trochu posteskneme, že už je to za námi. Nedá se napsat, že by šlo vyloženě o počin subžánru mumblecore, ale pořád je dobré myslet na to, že sledujeme ani tak ne low budget jako spíše no budget film. A přesto se dostal na prestižní zahraniční áčkový festival. Jasně, určitě se najdou tací, pro které půjde o nudný výlet, kde postavy mluví, aniž by měly, co říct. Ale lepší „feel-good movie“ v této čtrnáctce opravdu není.
HODNOCENÍ: 7/10
OBŘI A HRAČKY
Scénář k této satirické podívané, která si tedy bere na paškál tržní ekonomiku (což v žádném případě neznamená, že by tvůrci byli sympatizanty té plánované), lze s klidem považovat za velice chytrý a promyšlený. Nicméně protože jedeme po celou dobu v tempu pomalu stejně zběsilém, jako je samotná touha Worldu za co nejvyšším ziskem, skutečně se nedá úplně všechno pochytat na první dobrou, byť ve srovnání s Asteroid City je to pořád celkem pohodička. Ani vyzdvihovaná vizuální stránka není až tolik výrazně barevná, jak kurátor celé Masumurovy přehlídky tvrdil, ačkoli tenkrát barvy musely vzbudit pozdvižení, jelikož i Akira Kurosawa točil černobíle až do roku 1970. Obři a hračky se opírají o precizní režii, díky čemuž řemeslná stránka z části vykompenzovává zběsilost té ryze obsahové.
HODNOCENÍ: 7/10
JAKUZÁK VOJÁKEM
Celý příběh vypráví Arita a nabízí se otázka, jestli se náhodou nejedná o stejný případ, jako u Joea Gillise v Sunset Boulevardu. Pro hrdiny Jakuzáka vojákem zkrátka není čest padnout za vlast ve zbytečné válce na rozkaz někoho, koho znají jenom chvíli. Zároveň sledujeme pravé chlapské přátelství, tak jako v Divoké bandě nebo, dá se tvrdit, ve Splašeném vlaku. Arita a Omiya mají společný cíl. A pochopí, že při společné výpomoci (tu kamarádku prostitutku z ní nevyjímaje) – ať už proti otravným dělostřelcům nebo při konfliktech s nadřízenými – se jim celé období v armádě podaří snadněji přečkat. Jakuzák vojákem má silnou myšlenku, kterou podává dostatečně úderně na to, aby zůstal v paměti dlouho po zhlédnutí, což platí dvojnásob pro třetí Masumurův film, o kterém v tomto seznamu teprve bude řeč.
HODNOCENÍ: 7/10
SOUMRAK LASKAVOSTI
U Soumraku laskavosti docela zamrzí, že se režisér Rolf de Heer nesnaží vyprávět ve větší míře tak, aby cílil na mainstreamového diváka (to při takovémto konceptu rozhodně nebyla otázka nutnosti vyššího rozpočtu). Spíše se soustředí na toho festivalového, což může působit i jako alibi, kterým se snaží zakrýt, že si filmem, ve kterém se nemluví, ukrojil příliš velké sousto. Leckteré lokace jsou opravdu úžasné, tak jako model s vláčky, nicméně se nedá tvrdit, že by chtěl prvotně poukázat na problém rasismu, jelikož do potíží se tady dostávají osoby různých barev pleti. Každopádně vzhledem k tomu, že se venkovní svět změnil k nepoznání (tak jako se ve tředí dekádě 21. století proměňuje ten reálný), není divu, že hlavní hrdinka ve finále udělá to, co udělá. Takový pocit bezpečí na ni totiž patrně nikde jinde nečeká.
HODNOCENÍ: 7/10
KOUZELNÝ KOPEC
Faktem zůstává, že příliš mnoho nových informací jsem se nedozvěděl. Vyprávění totiž v podrobnější rovině končí krátce po Sametové revoluci, kdy se generálním ředitelem stal Václav Marhoul, se kterým jsem o jeho působení na „kouzelném kopci“ nedávno obsáhle mluvil. Co se událostí po vzniku samostatné ČR týče, dostává prostor prakticky jenom v roce 2016 během natáčení seriálu Knightfall ohněm zničená dekorace historického města, která však na pozemku opět stojí a zrovna v červnu 2023 do ní zavítal třeba Jean Reno. Ale ty informace, které jsem do té doby neznal, stály za to. Tak jako některé dosud neviděné „behind the scenes“ archivní záběry, na kterých nechybějí největší prvorepublikové hvězdy. Takže ano, šlo být obsáhlejší, nicméně i tak se jedná o snímek, který pomůže si uvědomit/zopakovat, jak můžeme být rádi, že u nás máme takové filmové zázemí s tak bohatou tradicí, že jeho velikost a proslulost každoročně přiláká řadu zahraničních produkcí.
HODNOCENÍ: 8/10
SISU
Režisér Jalmari Helander předtím poslal do kin akčňák Sejmi prezidenta, který měl na evropské poměry extrémně hvězdné obsazení (včetně Samuela L. Jacksona), ale současně s tím velmi nevychytané tempo a rytmus. Sisu to má přesně naopak. Ačkoli režisér zůstal věrný jedné rodině, protože zatímco minule pomáhal prezidentovi USA Onni Tommila, tentokrát se přes hordu nacistů vynalézavým způsobem ke svému cíli probíjí jeho skutečný otec Jorma. Záměrné užívání profláknutých replik není až tak zábavné jako v Kulkách spravedlnosti, ale ke konceptu Sisu rozhodně sedí, tak jako rozdělení do kapitol. Na rozdíl od jiných děl, při sledování tohoto ani nemusíme být v té správné náladě, protože mu k dokonalosti chybí fakt málo.
HODNOCENÍ 9/10
VE JMÉNU CTI
Ve jménu cti má spoustu předností, ale tou úplně největší jest pro daný typ filmu netypická, naprosto precizní práce se zvukem! Není pochyb, že právě zvuk zapříčinil, že jedna paní v kině vskutku hlasitě vykřikla poté, co jedna z postav v prvním duelu zabila jinou. Perez coby režisér vypráví příběh velmi precizně a přehledně. Navíc se mu povedlo jej precizně obsadit, především v souvislosti s Damienem Bonnardem (Bídníci) a Dorií Tillier (Tenkrát podruhé). Sám režisér si pro sebe našel zajímavou roli, jakou by takový Sylvester Stallone sotva kdy ztvárnil, i kdyby se bojovalo jenom se zbraněmi. Francouzi historické filmy vždycky (Černý tulipán) uměli a zjevně platí to dodnes (Tři Mušktetýři: D’Artagnan). Jako inspirace režisérovi částečně posloužili Soupeři. V zobrazení dobové atmosféry a ve vytváření napětí je však Ve jménu cti předčí.
HODNOCENÍ: 9/10
SLEPÁ BESTIE
Tahle Slepá bestie (na japonské poměry úmyslně odvážná, co se nahoty týče, což tehdy bylo žádoucí, byť za Koridou lásky pochopitelně zaostává) měla uchránit před krachem studio Daiei Film, které pomohlo na svět i zásadnímu Rashomonovi. Mezi třemi postavami a omezeným prostorem se odvíjí za brilantní Masumurovy režie a precizních dialogů scenáristy Yoshia Shirasaky, vycházejícího z knižní předlohy Rampa Edogawy, drama až shakespearovských rozměrů, které ovšem nelze brát za pokřivený pohled na Romea a Julii, kór když se v závěru stočí poměrně nečekaným a o to nezapomenutelnějším směrem. Kdyby Slepá bestie vznikla v této podobě v dnešní době, mnohými by byla jistě považovaná za kontroverzní. Při sledování jsme nuceni jenom zírat na plátno, neboť převládá veliká zvědavost nad tím, co přinese následující okamžik. Zvláště finále nás zavede do netušené oblasti. Opravdu unikátní filmový zážitek.
HODNOCENÍ: 10/10
Když jsem listoval programem a hledal filmy, který bych si při sedmapadesáté karlovarské přehlídce nerad nechal ujít, mezi těmi 185 jsem jich nejprve našel šest. To bylo docela překvapení, protože na Febiofestu jsem jich běžně mezi 150 nacházel přes dvacet. V případě MFF KV byla závada do značné míry způsobena těmi nepříliš šikovně napsanými synopsemi. A tak jsem si po zhlédnutí Slepé bestie říkal, že udělám nejlépe, když se zaměřím výhradně na Masumurovu tvorbu a pokusím se vidět všech jedenáct titulů, jaké festival uváděl, jelikož jsem byl přesvědčený, že by se potom potvrdila moje domněnka, že tento japonský filmař zůstal neprávem ve stínu Akiry Kurosawy, potažmo Shoheie Immamury. Minimálně z toho úhlu pohledu, že jeho tvorba jest žánrově o dost pestřejší. Tenhle plán nakonec nevyšel a příležitost dostali další filmaři. A nutno dodat, že z jejich zhlédnutých dílek žádné vyloženě nezklamalo. Věřme ale, že 58. ročník nabídne poutavější nabídku.
FOTO: kviff.com, wikipedia