Stačí jen zadívat se do detailů, pozorovat chvíli s otevřenou pusou režisérské vedení Joa Wrighta a snímek si zamilujete. Ne nadarmo si Pokání došlo již pro sedm filmových cen (včetně dvou Zlatých globů – za nejlepší drama a hudbu) a na dalších 54, a to i na sedm Oscarů, je nominováno. Po úspěšné Pýše a předsudku si režisér opět vybral slavnou předlohu. Tentokrát se ale nedočkáme žádného „má mě rád, nemá mě rád“, ale zlovolného a záštiplného překažení štěstí, když mladší sestra Briony křivě obviní milence (James McAvoy) své sestry Cecilie (Keira Knightley) ze znásilnění sestřenice. Ten putuje do vězení, posléze na frontu a Cecilia se vzdává jakéhokoli kontaktu s rodinou.

Události sledujeme fantazií silně přikresleným pohledem Briony (bravurně ztvárněnou všemi třemi představitelkami - Saoirse Ronan jako třináctiletá je za roli dokonce nominovaná na Oscara), který se tak odlišuje od reality. Každá ze tří, respektive čtyř částí je vizuálně a barevně odlišná a v každá z nich najdeme nezapomenutelné scény, které uvíznou ve vzpomínkách – ať je to vzplanutí vášní v knihovně, či vrcholná pětiminutová scéna zmaru na evakuační pláži v Durkenque. Ani sebemenší detail neujde pozornosti – hvězdička do vlasů, ostrá chůze do pravých úhlů, přelety letadel, či zoufalec na stožáru zničené lodi. To vše dodává snímku neopakovatelnou atmosféru a pomáhá tak dotvářet charaktery postav.

Pokud jste předlohu nečetli, výjimečně doporučuji si ji přečíst až po zhlédnutí filmu. Lépe si vychutnáte dějové zvraty, celý příběh i kameru a dostanete tu obrovskou dávku emocí najednou. Navíc, ve chvíli, kdy vás Pokání chytne, budete tak jako tak chtít vědět víc, porovnat s předlouhou (u příležitosti uvedení do kin vyšlo její druhé vydání), budete si pouštět stále dokola magický soundtrack Daria Marinelliho a až tohle všechno absolvujete, budete chtít Pokání vidět znova a znova. To mi věřte.