První uvedení Stovek bobrů u nás proběhlo v březnu v rámci Festivalu otrlého diváka. Tam lze narazit na nejroztodivnější počiny, které následně do běžné distribuce pro svou osobitost de facto nikdy nezamíří. Na uvedené přehlídce běžela od stejných tvůrců před časem i Příšera z Michiganského jezera, nicméně tentokrát byli organizátoři přesvědčení o tom, že by byl skoro až hřích nezajistit pro tuhle záležitost širší uvedení. Faktem zůstává, že v současnosti se podobným stylem prezentuje patrně akorát Wes Anderson, jenž má ovšem k dispozici mnohonásobně vyšší rozpočty a ty nejpřednější herce a herečky. Mike Cheslik tudíž vsadil nikoli na Jasona Schwarzmana, nýbrž na Rylanda Bricksona Colea Tewse, s nímž se přesuneme nikoli za Tomem Hanksem a Tildou Swinton, nýbrž za Dougem Mancheski a Olivií Graves.

Píše se 19. století a místní severoamerická krajina jest nehostinná z důvodu veliké zimy. Lidem škodí, bobrům nevadí. Pán, co pálí jablkovci značky Applejack, nedopadne zrovna nejlépe. Zcela bez zkušeností se dostane do divočiny, kde má pouze dvě možnosti: buď zahyne, nebo se přizpůsobí. Ač je země pokrytá sněhem, neznamená to, že by nebylo co (nebo koho) lovit. Bobři se na první pohled můžou při svých toulkách tvářit jako snadný cíl, jenže kdo si myslí, že jsou hloupí, ten se šeredně plete. Stačí chybka a lovec-trapper může být za svou troufalost zubatými nepřáteli skopán do kulaté krychle. Důležité bude to nevzdát, protože na konci může číhat sladká odměna – nejen v podobě jídla, ale třeba také kupcovy sličné dcery, co možná zatancuje i pole dance.

 










 

Sledovat hlavního hrdinu (tedy za předpokladu, že za hrdiny nebudeme považovat bobry – vesměs režisérovi kamarády v úžasných kostýmech!), jak se postupně zdokonaluje v loveckých dovednostech, má výborný groteskně-realistický nádech, který s sebou přináší jak řadu famózních gagů, tak myšlenku, že ani takový Daniel Boone nebyl s největší pravděpodobností talentem od přírody. Nejde přitom čistě jen o chytání, ať už bobrů nebo kupříkladu ryb; nutno bude vyzrát třeba i na otáčivý vítr, který může rázem zhasnout oheň, tj. živel v těchto končinách nesmírně důležitý.

Vzpomínám si, jak mně Jirka Strach vyprávěl, že chtěl, aby diváci a divačky byli u Anděla Páně 2 zavalení nejrůznějšími gagy a vtípky. Klidně natolik, že by je všechny při prvním zhlédnutí nedokázali pochytat. Přesně v tomhle duchu začíná Mike Cheslik tuhle svou nízkorozpočtovou, přesto do značné míry vysoce profesionální podívanou. Především tedy z hlediska triků, které jsou prakticky bez výjimky – nebojím se napsat – na špičkové úrovni! I humory pan režisér dělat umí téměř na výbornou, byť se s nimi nejednou opakuje. Daleko mrzutější věc představuje to, že komediální stránka v této dobrodružně-akční komedii je značně nevybalancovaná.

 










 

Objevují se dvě tři několikaminutové pasáže, které přinesou místo smíchu akorát ticho, což zamrzí zvláště po té úvodní smršti, jelikož se traduje, že úvod často udává tón celému filmu. Tady to tedy neplatí, ovšem ne proto, že by vtípky dál nebyly vtipné – vtípky prostě nejsou. Jasně, nejde o nic neobvyklého. Vždyť ani celovečerní projekty Charlieho Chaplina, natož Bustera Keatona, nejsou non-stop řachanda od začátku do konce. Nedostatek legrace však vykompenzovávají upřímným dojímáním či v případě druhého jmenovaného pozoruhodnou akcí, která bývá spíše napínavá (opravdu!), nežli komická.

Stovky bobrů je film, který s sebou nesl veliký hype. Ale i když není dokonalý (to je ostatně málokterý film), pořád se dá tvrdit, že letos, resp. s velkou pravděpodobností nejen letos na podobný v kinech, resp. nejen v kinech, nenatrefíme. Tvůrci rozhodně zasluhují (b)obří respekt za to, že do tohoto projektu investovali svůj čas, svoji energii a fantazii, svoje peníze a nadšení, na základě čehož vzniklo dílko, jaké jest v jistém smyslu „wesandersonovější“, než filmy Wese Andersona, a co do kvality určitě srovnatelné s leckterými tituly od Karla Zemana, jehož unikátnost přitom snad ani netřeba zdůrazňovat. Nedat Stovkám bobrů šanci by zkrátka znamenalo vyhnout se v podstatě originálnímu bijáku, který z paměti jen tak nevymizí (ve finále se zase tuplovaně hýří nápady) a který může dokonce inspirovat.

FOTO: Aerofilms