Zájem studií o herní adaptace je celkem zvláštní. Až na prvního Tomb Raidera nebyl žádný film podle hry vyložený hit (vrcholem je, když olízne hranici vydělaných 50 miliónů). Tento žánr navíc momentálně znásilňuje Uwe Bole (Sám v temnotě, Bloodrayne), jehož filmy (naštěstí) také nevydělávají. Přesto se studio Universal rozhodlo vložit 60 miliónů do adaptace populární počítačové hry Doom, jejíž nedávno uvedený třetí díl opět rozvířil vlnu zájmu o tuto herní klasiku. Doom má ve svém jednoduchém ději solidní potenciál na nenáročnou, ale zábavnou sci-fi vyvražďovačku, která by mohla být mixem druhých Vetřelců a Resident Evila. To by ovšem na režijní stoličce nesměl sedět Andrzej Bartkowiak (Romeo musí zemřít, Lovec policajtů), který sice zvládá ve svých filmech akci, ale vše ostatní se mu naprosto vymyká z rukou.

Děj je tak prostý, jak to jen v zásadě lze a struktura děje odpovídající žánru. V úvodu sledujeme vyvraždění vědců „něčím“ na vzdálené vesmírné stanici. Poté se přesouváme k mariňákům, kteří se nám (podobně jako třeba v druhém Vetřelci) představí prostřednictvím hlášek a pak již následuje přesun na Mars. Nutno hned zkraje Doomu přičíst k dobru, že mariňáci jsou dostatečně rozdílní na to, aby se člověku členové nepletly. To je v tomto žánru poměrně vzácná věc. Takový „kazatel“ Kozel má dokonce jednu z nejlepších scén celého filmu (takové pokřižování se jen tak nevidí). Zklamáním je naopak Rock. Očekávaný tahoun celého týmu přehrává mimicky tak moc, že namísto respektu si vyslouží akorát úsměv. Celý film tak musí táhnout charismaticky zarostlý Karl Urban, jemuž role Smrťáka rozhodně sedne a jeho minimalismus je vedle Rockovy přehnanosti doslova osvěžující. Smutný pohled je též na Rosamund Pike (Miranda Frost z Dnes neumírej), která si po celou dobu vystačí s dvěma výrazy v obličeji a je zřejmě nejméně věrohodnou vřískající holkou v hororu, kterou jsem kdy viděl.

První hodina filmu (pokud nepočítáme seznamování s mariňáky) se nese především v duchu procházení temných uliček základny na Marsu. Oceňuji Bartkowiakovu snahu držet se konceptu hry a tedy nechat postavy pomalu se plížit chodbami, aby nechaly běhat kužely svých světel po všech možných místech a postupně nechaly pracovat nervy, ale tenhle strach se jaksi z plátna nepřenáší ven. Ono je totiž něco jiného, pokud člověk postavu sám ovládá nebo to pouze sleduje z pohledu třetí osoby. Bartkowiak jednoduše nedokáže navodit napětí, přičemž takový Horizont události dokázal, že lze stavět děs i na pouhém procházení chodeb. Vzhledem k tomu, že první hodinu se prakticky nic moc nestane, je víc jak polovina filmu víceméně nudná. Nezáživnost jen občas rozsekne nějaké krvavé zpestření, jako třeba syrově amputovaná ruka v úvodu (film má totiž rating R, díky čemuž se člověk může bavit, když už ničím jiným, alespoň brutalitou).

Doom chytá dech až ve své závěrečné třetině, kdy začíná ta pravá vybíjená. Střety mariňáků s monstry jsou čím dál častější, postav ubývá a na krvi se nešetří. Na samotném konci jsou pak dvě scény, které jsou TAK dobré, až paradoxně ubližují všemu, co předcházelo, protože je tím jasné, že mohlo být podstatně lépe. Po nijak výrazné režijní jízdě nabídne Bartkowiak stylovou old school bitku mezi mariňáky a zhruba pět minut dlouhou scénu pohledu z vlastních očí, která je přímou kopií pohledu samotné hry a která je zdaleka tím nejoriginálnějším, co Doom nabízí. Závěrečných třicet minut tak sice není úplně bez chyb, ale utíkají svižně a rozhodně přinášejí to, co by divák od Doomu očekával.

Jaká škoda, že cesta k té pravé řežbě trvá tak dlouho. Doom mi tak ze všeho nejvíc připomíná film Vetřelec vs. Predátor. Nebojí se sice krve, ale v zásadě je podobně nudný a až příliš dlouho spěje k nějaké výraznější akci. A ani v těch lepších scénách není nic, co by stálo za vášnivou debatu a vyprávění. A právě proto se Doom do toho nadprůměru nepřehoupne, i když to tam nemá zas tak daleko.