Je to dost paradoxní situace, když začnete coby tvůrce geniálním filmem a poté se pomalu propadáte až k téměř kritikou nenáviděnému kousku. Dělit snímky Šestý smysl, Vyvolený a Znamení na nejlepšího/nejhoršího si netroufnu, protože všechny tři filmy byly tak dobře přijaté, že se pozice jedničky u diváků různí. O všech ovšem platí to, že jsou vynikajícími filmy, které patří k tomu nejlepšímu, co daný rok proběhlo kiny. U Vesnice už byl náraz tvrdší, protože studio vsadilo na lživou kampaň a na to diváci prostě neslyší (postupem let však Vesnice došla lepších ohlasů a co je nejdůležitější, i ona si komerčně vedla ještě docela slušně). Žena ve vodě byl již propad na celé čáře, a to jak v hodnocení diváků, tak v návštěvnosti. A tak se nám mistr vrací k thrillerovému žánru, aby si zpravil chuť. Protože Shyamalan potřeboval jistý hit, zvolil aktuálně velmi populární celosvětovou katastrofu. V poslední době je toho sice jak máku (namátkou Já, legenda, 28 týdnů poté, Signal), ale diváci na to pořád slyší, tak proč si nepřihrát vlastní polívčičku? A znovu se vykrádá Den Triffidů, i když tentokrát méně okatě (na rozdíl od 28 dní poté, kde se cituje scéna od scény).

On by z toho možná byl i „jen trochu jiný Den Triffidů", ale původní verzi scénáře, nazvanou The Green Effect, studio odmítlo s tím, že prostě chtějí něco jiného. A protože Shyamalan měl za sebou propadák, musel poslechnout. Vznikla tak light verze této látky, která sice využívá coby hlavního agresora zelený porost, ten nicméně nevládne žádnou viditelnou nezvyklou silou (pro neznalé – ve Dni Triffidů umí kytky opravdu nepěkně útočit jakýmsi chapadlem a dokonce jsou schopny chodit). Shyamalan, nejspíše i kvůli co nejmenšímu rozpočtu, využívá především neviditelné síly – vlnících se stromů a ve větru hrající trávy – elementy natolik běžné pro náš život, které nicméně mohou slušně zvýšit tep, pokud víme, že rostliny cosi vylučují a že to cosi nutí člověka k nepěkným věcem.

Samotná myšlenka toho, co onen „neznámý virus“ dokáže, je vynikající, řekl bych až mrazivá. V první fázi lidé začnou blábolit nesmysly, poté ztratí kontrolu nad svým tělem a následně spáchají sebevraždu. A věřte, že při scénách typu „dělníci začnou skákat z lešení“ a „oběšenci po celé ulici“ vám bude slušně tuhnout krev v žilách. Problém ve Stalo se tkví v jiných, pro Shyamalana naprosto netypických oblastech. Za prvé má Stalo se neuvěřitelně plytký scénář. Těžko říct, zda je to tím přepisováním (že by mistr neměl dost času na to, aby celou věc řádně vyšperkoval?), ale vesměs se toho ve filmu moc nestane a mnohým bude pravděpodobně vadit i to, že na konci nečeká žádná záludná pointa. To už ovšem není chyba filmu, který pointu ostatně ani nepotřebuje, ale diváckého očekávání, protože je to přece Shyamalan a ten má vždycky pointu! Jak dokazuje Stalo se, nemusí se tak stát vždycky.

Stalo se má svým nedotaženým scénářem hodně blízko k Invazi s Nicole Kidman (ostatně, i ta atmosféra je velmi podobná). To ovšem není ten největší klacek, který si Shy hodil pod nohy. Tou největší slabinou Stalo se je překvapivě špatné vykreslení postav. Dříve největší Shyův trumf, nyní nejbolestivější místo filmu. Zatímco motivace vedlejší postavy Juliana (vynikající John Leguizamo) je celkem jasná, u dvojice hlavních aktérů, učitele Elliota Moorea a jeho ženy, je už situace podstatně složitější. Nejenže jsem nepodchytil důvod jejich sporu, který je více jak polovinu filmu emocionálně dělí, současně jsem ani netušil, jestli skutečně jeden o druhého stojí. Mark Wahlberg se projevuje akorát tím, že sem tam vytáhne nějakou rovnici (aby bylo jasné, že je učitel) a Zooey Deschanel si převážně musí vystačit s vykuleným výrazem. Obě postavy mi tak byly až přespříliš vzdálené na to, abych jejich závěr docenil tak, jak by bylo třeba.

Navzdory tomu (nebo spíš právě proto) dávám nakonec lehce nadprůměrných šest hvězdiček. Jakkoli mi hlavní postavy nepřirostly k srdci, atmosféra funguje ve většině scén na výbornou a Shyamalan prostě umí točit pěkné obrázky, takže mnohé scény stojí za zapamatování. Je jen absurdním faktem, že prakticky veškerá vedlejší postava působí přirozeněji, než dvojice hlavních aktérů. To by se někomu, kdo dostal i z „akční hvězdy“ perfektní charakterní výkon, stávat nemělo.

P.S. Rozhovor s kytkou je možná největší letošní WTF scéna a i když zřejmě bylo i úmyslem, aby byla vtipná, přesto díky podivnému podání působí „jen“ divně. Na tohle by si Shyamalan měl opravdu dávat pozor, nebo se brzy ze zázračného filmaře stane v očích veřejnosti pomateným bláznem.